ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5351.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 5351/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Kůtou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56, proti žalované Mgr. J. J., zastoupené Mgr. Tomášem Malinovským, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 89, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 425.011,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 3/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2014, č. j. 39 Co 182/2014-73, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 30. ledna 2014, č. j. 19 C 3/2013-60, rozhodl, že se přerušuje řízení až do právní moci rozhodnutí vydaného v řízení (o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů) vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 182/2012.
Městský v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. srpna 2014, č. j. 39 Co 182/2014-73, stupně změnil usnesení Obvodního soud pro Prahu 9 ze dne 30. ledna 2014, č. j. 19 C 3/2013-60, tak, že řízení se nepřerušuje. Vyšel z tvrzení žalobce, že nárokovanou částku vynaložil ze svých výlučných prostředků na údržbu společné věci (platby za bytové jednotky, splátky úvěru a daň z nemovitosti) po rozvodu a zániku BSM, které dosud nebylo vypořádáno. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3569/2011, s tím, že nároky opírající se o institut bezdůvodného obohacení běžně připouští uplatňování požadavků rozvedených manželů na splacení podílu úhrady za užívání společného bytu po rozvodu, a proto je nutné se jich domáhat ještě před vypořádáním BSM.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež pokládá za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se podle ní odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2594/2008, podle něhož se občanský zákoník ani jiný zákon nezmiňují o tom, čím se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění řídí právní vztahy mezi bývalými manžely. Uplatní se proto směrnice obsažená v §853 o. z., která přikazuje užití těch ustanovení občanského zákoníku, jež upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (předpisů o společném jmění manželů). Právní vztahy mezi bývalými manžely, týkající se jak majetku, tak závazků, které tvořily předmět BSM, se řídí předpisy o společném jmění manželů a až po jeho vypořádání lze řešit všechny majetkové vztahy související s nakládáním s vypořádávanými věcmi. Dovolatelka nesouhlasila s aplikací rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3569/2011, odvolacím soudem, neboť právě žalované bylo užívání bytů znemožněno a výhradně je užívá žalobce. Namítala, že by existoval rozličný právní režim pro různé druhy nároků a navrhla změnit rozhodnutí odvolacího soudu tak, že Nejvyšší soud zamítne žalobu.
Nejvyšší soud věc posuzoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013, a čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když nerespektoval závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2594/2008, a chybně se přiklonil k řešení podanému v rozsudku ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3569/2011, které navíc považuje za nesprávné.
V otázce smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. lze odkázat na rozhodnutí ze dne 10. března 2014, sp. zn. 32 Cdo 1552/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že smyslem tohoto ustanovení je zajistit hospodárnost řízení; soud by měl vždy posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Akcent na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. klade i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200 za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752). Dále Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 500/2015, poukázal na to, že přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je toliko fakultativní (soud nemá povinnost řízení přerušit), přičemž důvodem je zejména hospodárnost řízení; rozhodující v tomto směru jsou vždy okolnosti konkrétního případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).
Podstatnou pro rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na shora podané bylo řešení procesní otázky, zda jsou splněny podmínky pro (fakultativní) přerušení řízení podle §109 odst. 2 o. s. ř., respektive zda je takový postup účelný, to vše s přihlédnutím k charakteru obou řízení (daného, které je navrhováno k přerušení, a řízení, na jehož skončení má být vyčkáno). Není na místě řešení otázek hmotného práva (ve vztahu k meritu věci), zejména zkoumání oprávněnosti žalobou uplatněného nároku; zjevně nepatřičný je proto dovolací návrh na zamítnutí žaloby, neboť odvolací soud neřešil, zda je nárok žalobce po právu, nýbrž toliko to, zda s ohledem na uplatněný nárok přichází v úvahu přerušení řízení podle §109 odst. 2 o. s. ř.
V daném případě odvolací soud vyšel z toho, že žalobce žádá polovinu toho, co musel vynaložit po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) na dosud nevypořádaný společný majetek (jde o příspěvky vlastníka bytových jednotek, jež účastníci nabyli za trvání manželství, daň z nemovitosti a splátky hypotečního úvěru), přičemž uvedené platby mají představovat bezdůvodné obohacení žalované s tím, že nárokování takto vynaložených prostředků v režimu ustanovení §454 obč. zák. soudní praxe dlouhodobě připouští (k tomu srovnej Ze zprávy o zhodnocení stavu rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. Března 1975, Cpj 34/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1975, pod pořadovým č. 26 a z pozdější doby se k tomuto závěru přihlásil Nejvyšší soud např. v již zmíněném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3569/2011). Jinak řečeno odvolací uzavřel, že žalobou uplatněné nároky stojí mimo režim vypořádání zaniklého BSM a fakultativní přerušení řízení není odůvodněné ani účelné. Tomuto závěru, který se důsledně přidržel shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu, týkající se aplikace ustanovení §109 odst. 2 o. s. ř., nelze ničeho vytknout. V uvedených procesních souvislostech je naopak nepřípadný odkaz odvolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2594/2008, který se žádným způsobem nevyjadřuje k otázce fakultativního přerušení řízení, nýbrž řeší meritorní otázku vypořádání přírustků a výnosů které přibývají do masy společného majetku po zániku BSM, což je jednak skutkový základ odlišný od projednávané věci, ale především nejde o otázku, na které by stálo dovolatelem napadené usnesení odvolacího soudu. Argumenty snášené dovolatelkou v rovině meritorního řešení (námitky týkající se různého právního režimu různých pohledávek vážících se k vypořádávanému majetku patřícímu do masy zaniklého BSM) mohou být zohledněny leda ve fázi rozhodování ve věci samé.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu