ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2589.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2589/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Mgr. S. H. , P., zastoupeného Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem v Mochově, Na Rybníčku 332, proti žalovaným 1. A. S. , P., a 2. A. S. , P., zastoupeným Mgr. Terezou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Chotovická 1788/10, o zaplacení částky 98.592,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 222/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012, č. j. 15 Co 95/2012-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. 5. 2011, č. j. 8 C 222/2007-152, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení úroku z prodlení v kapitalizované výši 17.755,01 Kč (výrok I.), uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 98.592,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok II.), v části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Obvodní soud přisvědčil tvrzení žalobce, že se žalovaní na jeho úkor bezdůvodně obohatili užíváním bytové jednotky (dále též jen „bytu“) v jeho vlastnictví v období od června 2005 do května 2007. Vlastnické právo žalobce přitom bylo postaveno na jisto v řízení o vyklizení předmětného bytu. Hradil-li žalobce správci nemovitosti platby spojené s užíváním bytu (ve výši 2.208,- Kč měsíčně) a současně se mu od žalovaných ničeho nedostávalo za užívání bytu, ač požadoval částku 2.080,- Kč měsíčně, je možno uzavřít, že žalovaní se takto dle §451 obč. zák. na jeho úkor bezdůvodně obohatili. Žalobcem požadovaná částka přitom nedosahuje výše obvyklého nájemného v daném místě a čase, pročež je třeba mít přes dílčí výhrady k požadovanému příslušenství žalobu za podanou důvodně.
K odvolání žalobce i žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 17. 4. 2012, č. j. 15 Co 95/2012-224, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí. Akcentoval pak zejména správnost závěru o vlastnickém právu žalobce k předmětné bytové jednotce, neboť související otázka náležitého vyloučení žalovaného z bytového družstva byla vyřešena ve sporu o vyklizení bytu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 118/2004. V uvedeném řízení Obvodní soud pro Prahu 8 i Městský soud v Praze dospěly k závěru, že žalovaný byl platně vyloučen z bytového družstva pro neplnění povinností spojených s nájmem bytu, neplacení nájemného a služeb spojených s nájmem bytu. Není tedy důvodu zpochybňovat ani následný převod bytové jednotky do vlastnictví žalobce. Odvolací soud přitom neshledal nedostatky ani ve vyčíslení výše požadovaného bezdůvodného obohacení, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (posuzováno dle obsahu pouze ve vztahu k uložení povinnosti zaplatit částku 98.592,- Kč s příslušenstvím) podali žalovaní osobně dovolání „dle §238/2 a §241/2b, c, d“, s nímž se posléze ztotožnila i soudem ustanovená advokátka. V tomto dovolání žalovaní poukazovali na to, že bylo rozhodnuto předčasně, neboť v současné době probíhá řízení u Městského soudu v Praze o určení členství žalovaného v bytovém družstvu. Dovolatelé mají za to, že v tomto řízení bude doloženo, že žalovaný nebyl řádně vyloučen, a žalobce tudíž nemohl nabýt vlastnické právo k předmětné bytové jednotce. Bytové družstvo pak označili za finančně i právně odpovědné žalobci. V advokátkou následně sepsaném dovolání (odkazujícím co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), podaném po lhůtě ve smyslu §241b odst. 3 o. s. ř., byly uvedené argumenty dále rozvedeny v tom směru, že okolnost, že řízení nebylo přerušeno, ač s ohledem na §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno být mělo, byla označena za vadu ohrožující správnost rozhodnutí ve věci a soudům bylo vytčeno nesprávné právní posouzení dané tím, že nebyla na jisto postavena aktivní legitimace žalobce. Dovolání bylo završeno návrhem na zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se s přihlédnutím k zákonem stanovené lhůtě pro uplatnění dovolacích důvodů dle §241b odst. 3 o. s. ř. zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více nárocích, posoudit u každého nároku zvlášť a bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem nebo jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96; dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 133/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5305/2009). V projednávané věci se přitom žalobce domáhal jednak obohacení odpovídajícího platbám, jež hradil za žalované subjektu spravujícímu nemovitost za užívání bytu ve výši 2.280,- Kč měsíčně, a dále obohacení ve výši 2.080,- Kč měsíčně odpovídajícího prospěchu nabytému žalovanými užíváním bytu v jeho vlastnictví. Jedná se tedy v podstatě o dva nároky se samostatným skutkovým základem, neboť nabytí obohacení v rozsahu každého z nich se odvíjí od odlišných skutkových východisek (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2538/2011). V části žalobního žádání, v jaké bylo soudy rozhodováno o obohacení nabytém přímo užíváním bytu, se přitom nejedná o nárok přesahující zákonem stanovený bagatelní limit, pročež je třeba dovolání v tomto rozsahu pokládat za nepřípustné již s ohledem na tuto skutečnost.
Jelikož ve zbylé části napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Na takovouto otázku však dovolateli poukázáno nebylo. Dovolatelé namítají, že řízení mělo být přerušeno a mělo být vyčkáno rozhodnutí v řízení o určení členství žalovaného v bytovém družstvu, jež by zvrátilo pohled soudů na důvodnost žalovaného nároku a aktivní věcnou legitimaci žalobce. Přehlíží předně, že zákon umožňuje (vyjma výslovně stanovené případy), aby si soud sám posoudil otázky, o nichž je rozhodováno jiným orgánem, tedy i soudem v jiném řízení (srov. §135 o. s. ř.). Přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zákonem konstruováno pouze jako možnost, jež ovšem kategoricky nevylučuje, aby si soud o otázce řešené v jiném řízení učinil úsudek sám (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4397/2010). Argumentace dovolatelů přitom nikterak nepoukazuje na nesprávnost či nepřiměřenost postupu odvolacího soudu v dané věci. V této souvislosti je třeba zdůraznit zvláště to, že v rozsahu, v jakém nebyla přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., se jedná o platby hrazené žalobcem za dovolatele za užívání bytu subjektu, jenž nemovitost, v níž se daná bytová jednotka nachází, spravuje. I v případě, že by žalobce nebyl vlastník bytu, je zjevné, že v podstatě platil za žalované to, co měli hradit oni jako osoby předmětný byt užívající (což dovoláním nikterak rozporováno není). Zbytnost řešení otázky vlastnického práva tedy jen potvrzuje správnost procesního postupu odvolacího soudu v tomto směru. Dovolateli uplatněné námitky tedy neposkytují podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v části, v jaké přípustnost dovolání proti němu není vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobce, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. března 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu