ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2538.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2538/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. N. , zastoupeného JUDr. Janem Bacílkem, advokátem se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 108, proti žalované A. N. M. , zastoupené advokátem JUDr. Miroslavem Jirákem, sídlem Kladno, Kleinerova 24, o zaplacení částky 136.186,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 121/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, č. j. 27 Co 458/2010-179, takto:
I. V částce 21.156,5 Kč s příslušenstvím se dovolání žalované odmítá .
II. V částce 54.000,- Kč s příslušenstvím se dovolání žalované zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 10.722,- Kč , a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Bacílka, advokáta se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 108.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 30. 6. 2009 domáhal po žalované zaplacení částky 136.186,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že jsou spolu s žalovanou (bývalou manželkou žalobce) každý v rozsahu ideální ½ spolumajiteli domu č. p. 83 (dále jen „předmětný dům“), stavební parcely č. 302 a parcely č. 303 (zahrada), vše v obci a k. ú. S. (dále jen „předmětné nemovitosti“). V předmětném domě se nacházejí dvě bytové jednotky. Bytovou jednotku v přízemí domu užívá matka žalobce z titulu práva věcného břemene (dále jen „oprávněná z věcného břemene“), bytovou jednotku v 1. patře (dále jen „předmětný byt“) užívá výlučně žalovaná. V částce 125.000,- Kč odůvodnil žalobce svůj nárok tím, že mu žalovaná v období od června roku 2007 do června roku 2009 (dále jen „předmětné období“) znemožňovala užívat předmětný byt a užívala ho výlučně sama (25krát ½ z č ástky 10.000,- Kč). V částce 4.275,- Kč představuje nárok žalobce televizní a rozhlasové poplatky, které v předmětném období uhradil za žalovanou (v částce 3.150,- Kč televizní poplatky, v částce 1.125,- Kč rozhlasové poplatky), v částce 516,- Kč se jedná o ½ daně zaplacené v období let 2007 až 2009 za předmětné nemovitosti. V částce 6.395,- Kč odůvodnil žalobce nárok jako ½ nákladů, jež mu vznikly v souvislosti se stavebními úpravami předmětné nemovitosti (1.850,- Kč oprava vodovodního čerpadla, 545,- Kč koupě podružného vodoměru, 1.500,- Kč zhotovení přístřešku, 1.750,- Kč výměna WC v bytě v přízemí, 750,- Kč výměna přívodu vody v koupelně).
Žalovaná se svým podáním ze dne 29. 10. 2009 (srov. č. l. 33-36) vyjádřila k jednotlivým nárokům vzneseným žalobcem. Společné užívání bytu s žalobcem označila za nemožné a uvedla, že je v užívání bytu rušena. O stavebních úpravách ji žalobce předem nijak neinformoval, stavební úpravy navíc slouží výlučně k potřebám oprávněné z věcného břemene. Nároky žalobce jsou dle žalované rovněž v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná uplatnila vůči žalobci vzájemným návrhem nárok ve výši 9 754,50 Kč, který představuje ½ nákladů vynaložených na předmětný dům.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 9. 9. 2010, č. j. 8 C 121/2009-142 v částce 24 516 Kč žalobě vyhověl, v částce 111.670,- Kč žalobu zamítl, dále rozhodl o příslušenství vznesených nároků a nákladech řízení. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná v předmětném období prokazatelně užívala předmětný dům nad rámec svého vlastnického podílu a žalobci by proto příslušelo bezdůvodné obohacení odpovídající výši ½ tržního nájmu za předmětný byt, tedy 4.000,- Kč měsíčně. S ohledem na vznesenou námitku promlčení, vztahy mezi účastníky a oprávněnou z věcného břemene, dále pak s ohledem na skutečnost, že žalobce v minulosti fyzicky napadl žalovanou a na skutečnost, že žalovaná neměla po část předmětného období k dispozici vodu, přiznal soud prvního stupně žalobci jen 24.000,- Kč (tj. 24 x 1.000,- Kč). Z rozpisu plateb SIPO vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná si od června roku 2007 do července roku 2009 televizní a rozhlasové poplatky hradila sama a nároku na zaplacení 4.275,- Kč proto nevyhověl. Nárok ve výši 516,- Kč představující ½ daně zaplacené žalobcem za předmětné nemovitosti uznal soud prvního stupně za oprávněný. Nárokům na úhradu nákladů, jež účastníkům vznikly v souvislosti se stavebními úpravami předmětné nemovitosti, soud prvního stupně nevyhověl, neboť stavební úpravy (s výjimkou přístřešku a montáže podružného vodoměru) provedené žalobcem se týkají toliko bytu v přízemí, zatímco náklady vynaložené žalovanou jen předmětného bytu. V případě přístřešku a podružného vodoměru se žalobci nepodařilo prokázat, že by se jednalo o nezbytnou opravu nebo údržbu, ani že by žalovaná s těmito úpravami souhlasila.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 27 Co 458/2010-179, rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil a částečně změnil tak, že žalobci kromě částky 24.516,- Kč přiznal i částku 50 640,50 Kč (celkem tedy částku 75.156,50 Kč). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, dle kterého žalovaná užívala předmětný dům (resp. předmětný byt) nad rámec svého spoluvlastnického podílu, jakož i se skutkovým zjištěním, dle kterého tržní nájemné za předmětný byt činí 8.000,- Kč. Dle odvolacího soudu je namístě náhradu za užívání předmětného bytu snížit jen na období šesti měsíců, během nichž žalovaná prokazatelně neměla v bytě vodu. Naproti tomu vztahy mezi účastníky a oprávněnou z věcného břemene nebo skutečnost, že žalobce žalovanou v minulosti napadl, nepovažoval odvolací soud pro posouzení výše bezdůvodného obohacení za rozhodující, a přiznal proto žalobci bezdůvodné obohacení za užívání předmětného bytu ve výši 78.000,- Kč (6krát 1 000 Kč a 18krát 4.000,- Kč). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně nároku ve výši 4.275,- Kč (televizní a rozhlasové poplatky) a 516,- Kč (daň z nemovitostí). Odvolací soud dále bez bližšího odůvodnění vyhověl nárokům obou účastníků na úhradu nákladů, které jim vznikly v souvislosti se stavebními úpravami předmětné nemovitosti, a jelikož nárok žalované o částku 3.359,50 (9.754,50 Kč – 6.395,- Kč) přesahoval nárok žalobce, odečetl tuto částku od celkové částky, na kterou by jinak žalobce měl nárok (78.000,- Kč + 516,- Kč – 3.359,50 Kč, tedy celkem 75.156,50 Kč).
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání. Dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Jako dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka v dovolání především konkrétně namítala, že:
a) nárok žalobce na zaplacení částky 516,- Kč za daň z nemovitostí je v rozporu s dobrými mravy,
b) nárok na úhradu stavebních úprav ve výši 6.395,- Kč se týká části předmětné nemovitosti, které dovolatelka vůbec neužívá, nejednalo se o nutné úpravy a žalobce o nich dovolatelku ani předem neinformoval; rozsudek není v této části pro absenci odůvodnění přezkoumatelný,
c) jelikož Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4116/2009, zrušil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 3. 2009, č. j. 9 C 231/2007-121, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 27 Co 207/2009-144, není zřejmé, jak má být přihlíženo k věcnému břemeni oprávněné z věcného břemene; závěr, že dovolatelka v předmětném období užívala předmětnou nemovitost nad rámec svého podílu, je proto nanejvýš sporný a i kdyby tomu tak bylo, je namístě zohlednit skutečnost, že si toho nebyla vědoma,
d) užívání předmětného bytu společně s žalobcem není možné a žalobce ani neměl zájem předmětný byt užívat,
e) nárok žalobce za užívání předmětného bytu je v rozporu s dobrými mravy,
a)
f) součástí předmětného domu jsou i garáž, „vejminěk“ a sklepní prostory, které v předmětném období užíval žalobce a do nichž dovolatelka neměla přístup; dovolatelka tudíž nemohla užívat předmětnou nemovitost nad rámec svého podílu v rozsahu celé jedné poloviny.
Žalobce ve vyjádření k dovolání ze dne 9. 8. 2011 uvedl, že ho dovolatelka svým jednáním neustále šikanuje a znemožňuje mu přístup do předmětného domu. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že byl dovolatelkou neoprávněně obviněn z trestného činu a na to, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 6. 2011, č. j. 25 C 166/2009-129, bylo nepravomocně určeno, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalované (dále jen „dovolatelka“) je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o.s.ř.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více nárocích, posoudit u každého nároku zvlášť a bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem nebo jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96; dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 133/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5305/2009). V posuzované věci soudy rozhodovaly celkem o pěti samostatných nárocích, konkrétně o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího běžnému (tržnímu) nájmu ve výši 125 000 Kč, nároku žalobce na zaplacení uhrazených televizních a rozhlasových poplatků ve výši 4 275 Kč, nároku žalobce na zaplacení ½ daně z nemovitostí ve výši 516 Kč, nároku žalobce na úhradu ½ stavebních úprav ve výši 6 395 Kč a nároku žalobkyně na náhradu ½ nákladů vynaložených na předmětný dům ve výši 9 754,50 Kč, z nichž však pouze prvně uvedený nárok převyšuje částku 50 000 Kč. V rozsahu, v jakém bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o dalších z uvedených nároků, proto dovolání být přípustné nemůže. Ačkoliv tedy lze dát dovolatelce za pravdu, že odvolací soud přiznal žalobci nárok na úhradu ½ stavebních úprav ve výši 6 395 Kč, aniž by to jakkoliv odůvodnil (přičemž je však zároveň možno podotknout, že stejně tak odvolací soud neodůvodnil ani to, proč přiznal obdobný nárok ve výši 9 754,50 Kč dovolatelce), její námitkou uvedenou výše pod písmenem ad a), která se týká toliko tohoto nároku, se zabývat nemohl. Stejně tak se dovolací soud nemohl zabývat ani námitkou dovolatelky ad b), kterou dovolatelka zpochybňuje toliko tu část rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení daně z nemovitostí ve výši 516 Kč.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání proti části výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího běžnému (tržnímu) nájmu v celkové výši 125 000 Kč. Soud prvního stupně vyhověl tomuto nároku pouze v částce 24 000 Kč, v rozsahu 101 000 Kč nárok zamítl. Naproti tomu odvolací soud vyhověl nároku žalobce na vydání tohoto bezdůvodného obohacení v částce 78 000 Kč a v částce 47 000 Kč považoval nárok žalobce za nedůvodný. Je možné shrnout, že oba soudy návrh žalobce zamítly v částce 47 000 Kč, v tomto rozsahu tedy jde o rozsudek potvrzující (jelikož však v této části bylo dovolatele vyhověno, v úvahu by připadalo jen dovolání žalobce). V částce 24 000 považovaly oba soudy nárok žalobce za oprávněný, v tomto rozsahu se tudíž rovněž jedná o rozhodnutí potvrzující a dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu tak může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Jak bude objasněno dále, přípustným však podle uvedeného ustanovení není, neboť dovolatelkou vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Konečně, v částce 54 000 Kč změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, v tomto rozsahu je proto dovolání dovolatelky přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jak však rovněž bude vyloženo dále, v tomto rozsahu není dovolání důvodné.
D. Důvodnost
K námitce ad c) týkající se užívání předmětného domu nad rámec spoluvlastnického podílu a námitce ad d), dle které užívání předmětného bytu společně s žalobcem není možné a navíc žalobce ani neměl zájem předmětný byt užívat.
Podle §137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Spoluvlastnický podíl vyjadřuje jednak vztah spolumajitele ke společné věci, jednak míru spoluvlastníka na vlastnickém vztahu ke společné věci (rozsah jeho práv a povinností). Spoluvlastnický podíl tedy určuje i to, jakou mírou je spoluvlastník oprávněn společnou věc užívat. V posuzované věci je mezi účastníky nesporné, že dovolatelka a žalobce jsou každý v rozsahu ideální ½ spolumajiteli předmětné nemovitosti a každý z nich by proto měl být zásadně oprávněn užívat předmětný dům v rozsahu ½. To však v posuzované věci nebylo možné, neboť bytovou jednotku v přízemí domu užívala oprávněná z věcného břemene (což bylo mezi účastníky v podstatě rovněž nesporné) a nemohl ji tudíž užívat ani jeden ze spoluvlastníků domu. Jelikož však spoluvlastnický podíl určuje nejen rozsah práv, ale také rozsah povinností jednotlivých spoluvlastníků, není zásadně možné, aby právo věcného břemene bylo vykonáváno jen na úkor jednoho ze spoluvlastníků nemovitosti. Naopak, každý ze spoluvlastníků musí být právem věcného břemene zásadně zatížen v rozsahu, jaký odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Jelikož v posuzované věci jsou oba účastníci spoluvlastníky předmětné nemovitosti v rozsahu ½, je zřejmé, že se na omezeních plynoucích z vykonávaného práva věcného břemene musejí podílet rovným dílem. V předmětné věci se to mimo jiné projeví i tím, že při posuzování otázky, zda dovolatelka užívala předmětnou nemovitost nad rámec svého vlastnického podílu, nelze přihlížet k bytové jednotce užívané oprávněnou z věcného břemene.
Podle §139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle §458 musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (odstavec 1). S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře (odstavec 2).
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho, že by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky) byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá obohacení druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který takto věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3316/2009). Pro posouzení otázky, zda a jak se dovolatelka na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, je tedy rozhodující pouze to, zda dovolatelka předmětný byt, resp. předmětný dům, užívala nad rámec svého spoluvlastnického podílu, aniž za toto užívání poskytovala žalobci jako druhému spoluvlastníkovi náhradu (resp. si s ním sjednala bezplatné užívání předmětného bytu). Naproti tomu pro posouzení věci není rozhodující, zda dovolatelka užívala předmětný dům nad rámec svého spoluvlastnického podílu bez dohody s žalobcem, nebo na základě dohody s žalobcem (pokud by součástí této dohody nebyla i úprava výše náhrady, resp. ujednání o bezplatném užívání), a nebo na základě soudního rozhodnutí, kterým by bylo v souladu s ustanovením §139 odst. 2 obč. zák. rozhodnuto o hospodaření s věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003). Jinak řečeno, i kdyby soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 231/2007 rozhodly tak, že předmětný byt (dům) může užívat toliko dovolatelka (tj. že může užívat předmětnou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu), od povinnosti hradit žalobci náhradu by ji to nijak neosvobozovalo.
S ohledem na již zmíněnou skutečnost, že pro posouzení otázky, zda a jak se dovolatelka na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, je rozhodující pouze to, zda dovolatelka předmětný dům užívala nad rámec svého vlastnického podílu, aniž za toto užívání poskytovala žalobci jako druhému spoluvlastníkovi náhradu, není pro posouzení věci rozhodné ani to, že společné užívání předmětného bytu oběma účastníky řízení nebylo s ohledem na jejich vztahy prakticky možné, ani to, že žalobce neměl o užívání předmětného bytu zájem.
Rovněž okolnost, že dovolatelka si nebyla vědoma skutečnosti, že užívá předmětný dům nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je z hlediska její povinnosti poskytnout žalobci peněžní náhradu podle ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. bez významu (srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL., J., ŠKÁROVÁ., M. aj. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008. str. 1 198 an.). Dobrá víra dovolatelky by mohla mít význam pouze v případě, pokud by se žalobce domáhal nejen vydání samotného bezdůvodného obohacení, ale i užitků z něho (srov. §458 odst. 2 obč. zák.).
K námitce ad e) týkající se rozporu nároku žalobce s dobrými mravy
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dobrými mravy rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007). Obdobně i Ústavní soud vychází z toho, že " dobré mravy"jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, zveřejněné ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení pod číslem 14). Z povahy věci tak posouzení otázky, zda výkon určitého práva je v rozporu s dobrými mravy, přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Pokud proto odvolací soud i přes zjištěné skutečnosti neposoudil nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení jako rozporný s dobrými mravy, není na dovolacím soudu, aby jeho rozhodnutí z tohoto pohledu přezkoumával, zvláště pak za situace, když odvolací soud nevyhověl nároku žalobce v celém rozsahu, ale za část předmětného období snížil náhradu o 75%. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že k fyzickému napadení dovolatelky žalobcem mělo dojít již v červnu roku 2003, tedy čtyři roky před počátkem předmětného období. Rovněž napjaté vztahy (resp. soudní spory) mezi spolumajiteli nemovitosti nebo pronajímatelem a nájemníkem nejsou zdaleka okolností, která by byla natolik výjimečná, že by zásadně měla vést k aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. a k nepřiznání jinak oprávněného nároku.
K námitce ad d) týkající se skutečnosti, že žalovaná neměla přístup k některým částem předmětného domu
Dovolatelka byla v průběhu soudního řízení minimálně dvakrát vyzvána, aby vylíčila všechny rozhodné skutečnosti a označila důkazy k jejich prokázání, stejně tak byla upozorněna i na následky její případné nečinnosti (srov. usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 8. 2009, č. j. 8 C 121/2009-12, nebo protokol z jednání konaném před soudem prvního stupně dne 29. 4. 2010 založený na č. l. 89 – 92). Jestliže však dovolatelka i přes poučení, které se jí dostalo, nesplnila svou povinnost tvrzení ohledně skutečnosti, že žalobce v předmětném období využíval garáž, „vejminěk“ a sklepní prostory, nemůže nesplnění této své povinnosti dohánět v rámci dovolacího řízení (srov. rovněž §241a odst. 4 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo částečně přípustné, dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vady neshledal.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz .
Z důvodu shora uvedených dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř. ) v částce 21.156,5 Kč (24.000,- Kč – 9.754,5 Kč + 6.395,- Kč + 516,- Kč) podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání jako nepřípustné odmítl, v částce 54 000 Kč podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 8.635,- Kč (1.415,- Kč za odmítací část, 7 220 Kč za zamítací část; srov. §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §15, §14, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %. Celkem náklady dovolacího řízení tedy činí 10.722,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu