ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5683.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5683/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce města Bochov , IČO: 00254444, se sídlem v Bochově, náměstí Míru 1, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti žalované I. K. S. , B., zastoupené JUDr. Antonínem Šolcem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jugoslávská 1311/14, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o určení vlastnického práva , v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 117/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. srpna 2015, č. j. 11 Co 19/2015
-245, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků, ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Karlových Varech) ze dne 22. srpna 2014, č. j. 11 C 117/2010-204, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 862/3 v kat. území H.
Požadovaného určení vlastnického práva se žalobce (obec) domáhá s odkazem na ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí za majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), žalobou podanou u soudu dne 30. 6. 2010.
Dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obec po tvrzeném přechodu vlastnictví (k 1. 7. 2000) o svá práva náležitě nestarala a v jednoroční lhůtě nečila návrh na zápis práva do katastru nemovitostí, navzdory ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění účinném do 28. 6. 2012). Na základě smlouvy z 28. 11. 2005 stát (stále zapsaný jako vlastník v katastru nemovitostí) převedl pozemek jiné fyzické osobě, jež jej posléze v prosinci 2008 převedla na žalovanou.
V situaci, kdy se žalobce – dle zjištění odvolacího soudu – o svá práva po dobu prakticky deseti let náležitě nestaral, byť lhůta dle §8 zákona č. 172/1991 Sb., v jeho původním znění, byla lhůtou pořádkovou, a kdy v mezidobí byla věc převedena na třetí osobu, dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě upřednostnit ochranu žalované, resp. jejího právního předchůdce, jež vlastnické právo k pozemku nabývali v dobré víře (opírající se i o zápis převodce jako vlastníka pozemku v katastru nemovitostí).
V podaném dovolání, jehož přípustnost dle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení relevantních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalobce kritizuje posouzení odvolacího soudu, že předmětný pozemek mohla žalovaná (její předchůdce) nabýt v dobré víře od nevlastníka, ačkoliv s uplynutím lhůty stanovené §8 zákona č. 172/1991 Sb. v jeho původním znění nebyly stanoveny žádné sankční následky (kdy je žalobce současně toho názoru, že se ustanovení §8 vztahuje jen na nabytí vlastnictví k 24. 5. 1991, nikoliv na případ nyní posuzovaný).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.
Napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v §238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání bez dalšího přípustné), přičemž naplněny nejsou ani předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu – jde-li o označenou právní otázku, na jejímž řešení závisí – je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení této otázky, v jeho rozhodovací praxi již vyřešené.
Dle konstatní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 4041/2011, nebo rozsudek ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3028/2012; ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 27. března 2013, sp. zn. I. ÚS 3969/2012, resp. usnesením ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 838/13) v případech, kdy obec uplatnila restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. a neučinila-li návrh na zápis do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku, stanovené §8 téhož zákona, v jeho původním znění (jež se vztahuje i k nabytí vlastnictví podle §2a cit. zákona), nelze vyloučit závěr o existenci vlastnického práva osoby, která toto vlastnictví v mezidobí nabyla na základě individuálního právního aktu od státu.
V tomto směru nebyla judikatura dovolacího soudu dotčena ani pozdější rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo nález ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 2176/13), jež se sice staví odmítavě k možnosti vydržení vlastnického práva státem v situaci, kdy obec nesplnila povinnost dle §8 zákona č. 172/1991 Sb., avšak současně chrání dobrou víru třetích osob, které nemovitosti nabyly od státu po uplynutí zmíněné jednoroční lhůty.
Přitom i samotné řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (a to i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, resp. do 31. 12. 2014; k tomu srov. §3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) koresponduje aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu [srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, jímž dovolací soud – i se zřetelem na konstantní rozhodovací praxi všech senátů Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS 663/15) – překonal dříve zastávaný názor o nemožnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy (čímž i dříve vydaná rozhodnutí dovolacího soudu, jež ve svém dovolání cituje dovolatel na podporu tohoto dříve zastávaného názoru, lze označit za obsolentní).
Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., v situaci, kdy žalované ani vedlejší účastnici, které by na náhradu nákladů tohoto řízení měly jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu