ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5705.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5705/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. Z. , IČ 484 24 056, zastoupeného JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 14, proti žalovanému J. Ž. , IČ 420 68 185, zastoupenému JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Sokolská třída 21, o zaplacení 109.500 Kč s příslušenstvím , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 29/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. dubna 2015, č. j. 8 Cmo 5/2015-311, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. dubna 2015, č. j. 8 Cmo 5/2015-311, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 10. 2014, č. j. 7 Cm 29/2010-289, uložil žalovanému zaplatit žalobci shora označenou částku s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. a III.). Soud zjistil, že žalobce prováděl stavební práce na nemovitosti žalovaného, nebylo však prokázáno, že by mezi účastníky došlo k uzavření žalobcem tvrzené ústní smlouvy o dílo. Ani žalovanému se ovšem nepodařilo doložit svou skutkovou verzi, dle níž sporné práce přijal jako plnění na základě smlouvy o dílo sjednané s M. Š., kterého pověřil dozorováním stavebních prací. Soud proto aplikoval ustanovení §451 a §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), přičemž bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklé v důsledku provedení výkonů na jeho objektu bez právního důvodu ohodnotil (soudním znalcem stanovenou) částkou, kterou by musel za obvyklého běhu událostí vynaložit, aby si opatřil plnění srovnatelné kvality, tedy tržní cenou realizovaného díla.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 8 Cmo 5/2015-311, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud aproboval skutkové úvahy soudu prvního stupně (žalobce se ocitl v důkazní nouzi ohledně existence tvrzené smlouvy o dílo mezi ním a žalovaným, jenž naproti tomu neprokázal, že by uzavřel dohodu o provedení předmětného díla s M. Š.), které skýtají přesvědčivý podklad pro závěr, že se žalovanému dostalo bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu. Pokud jde o výši tohoto majetkového prospěchu, vrchní soud podotkl, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu, dle níž je za obdobných okolností namístě vycházet z rozdílu v hodnotě nemovitosti před a po uskutečnění prací, uvedeného pravidla se však lze držet pouze v případě, že jsou realizovány rozsáhlejší stavební úpravy mající vliv na cenu nemovitosti. Jestliže jsou plněny výkony, jež hodnotu objektu bezprostředně nemění, například běžné udržovací práce, vedlo by použití nastíněného přístupu k absurdním konsekvencím, že ten, kdo vzpomínané služby poskytoval, nemá proti vlastníku nemovitosti z titulu bezdůvodného obohacení žádné nároky. Obohatil-li tedy v posuzované kauze žalobce žalovaného realizací drobných dokončovacích prací, je nutno majetkový prospěch získaný v důsledku této činnosti posléze řečeným subjektem poměřovat obvyklou cenou provedených výkonů.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, namítaje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež obohacení vzniklé v důsledku provedení úprav cizí stavby vyčísluje v částce odpovídající objektivnímu zvýšení ceny dané nemovitosti. Naznačený (dlouhodobě ustálený) judikatorní přístup vrchní soud vědomě negoval, přičemž navíc vyšel z předpokladu, že v důsledku realizace dokončovacích prací se nezvyšuje hodnota nemovitosti, který je dle dovolatele mylný, neboť i tyto výkony mají na cenu objektu vliv a bylo úlohou soudu, aby uvedený majetkový přírůstek kvantifikoval. Tím, že vyšel z ocenění daných služeb, odvolací soud v podstatě akcentoval rozsah ochuzení žalobce, a nikoli míru obohacení žalovaného, což je ve zjevném rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Dovolatel se dále věnuje důkladné kritice znaleckého posudku, z něhož soudy nižších stupňů při stanovování výše jeho prospěchu vyšly, poněvadž má za to, že zvolená metoda výpočtu není přezkoumatelná a chybně operuje s hodnotou dotčených výkonů, respektive použitého materiálu. Se zřetelem k předeslanému Nejvyššímu soudu navrhuje napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
K dovolání podal vyjádření žalobce, jenž uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za správné, protože trvání na tezi, že obohacení majitele nemovitosti, jež se stala předmětem prací prováděných bez náležitého právního důvodu, je rovno zvýšení ceny upravovaného objektu, by vedlo k absurdním závěrům, jelikož osoba uskutečňující udržovací či drobné dokončovací práce, jež se neprojevují v hodnotě stavby, by neměla z titulu bezdůvodného obohacení vůči vlastníku žádný nárok. Ostatně ani judikatuře Nejvyššího soudu není cizí vyčíslování majetkového prospěchu nabytého realizací výkonů částkou, kterou by za běžných okolností bylo nutné vynaložit na zajištění srovnatelného plnění. Žalobce proto navrhuje, aby bylo dovolání žalovaného zamítnuto, eventuálně odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaný nezanedbatelnou část své dovolací argumentace věnoval polemice se znaleckým posudkem, s jehož pomocí soudy vyčíslily jím získané bezdůvodné obohacení. Jeho výhrady stran podkladů a metod, jichž znalec při vypracování tohoto důkazního prostředku použil, respektive způsobu, jakým soudy s výstupy odborného posouzení nakládaly, se však základem přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. stát nemohou, neb mají charakter kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1768/2014, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015), jež dovolacímu přezkumu nepodléhají (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2015, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4427/2015). Rovněž otázka, zda sporné práce fakticky přivodily zhodnocení nemovitosti žalovaného či nikoli, je ve své podstatě skutkovou, a tudíž nenaplňující kritéria posledně citovaného ustanovení občanského soudního řádu.
Jelikož se nicméně odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení otázky určování výše bezdůvodného obohacení nastalého v důsledku provedení stavebních prací bez právního důvodu, bylo předmětné dovolání shledáno přípustným.
Dovolací soud konstantně judikuje, že plněním bez právního důvodu mohou být i investice vynaložené na nemovitou věc náležející jinému, neexistoval-li pro ně od počátku žádný titul (např. smluvní ujednání). Vlastníku v tom případě vzniká prospěch ve výši rozdílu mezi hodnotou (tržní cenou) objektu před adaptací a po ní, nikoli v rozsahu prostředků vynaložených tím, kdo sporné úpravy uskutečnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1164/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Jiný přístup než při zhodnocení věci plněním bez právního důvodu volí judikatura v situacích, v nichž jsou práce na cizí nemovitosti realizovány na základě neplatné či zrušené smlouvy o dílo. Jelikož zde dominuje zájem na zachování rovnovážného postavení smluvních stran, stojí oproti právu objednatele na vrácení uhrazené ceny díla (respektive záloh na ni) právo zhotovitele na vydání majetkového prospěchu rovnajícího se obnosu, jejž by objednatel jinak musel v daném místě a čase vynaložit na opatření obdobného plnění, neboť tato částka lépe než objektivní změna v tržní ceně nemovitosti odráží hodnotovou ekvivalenci mezi navracenými plněními z neplatné, potažmo zrušené smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014). Sluší se zdůraznit, že obě naznačené varianty důsledně respektují tezi, že rozsah bezdůvodného obohacení má odpovídat míře majetkového prospěchu obohaceného, nikoli újmě, již utrpěl ochuzený. Ani při vypořádávání plnění z neplatné či zrušené smlouvy o dílo totiž zhotoviteli není přiznáváno právo na kompenzaci fakticky vynaložených nákladů, nýbrž pouze na vydání částky, o niž se nesnížil majetkový stav příjemce plnění, ač by se tak muselo stát, pokud by si měl za běžných tržních podmínek opatřit srovnatelné výkony.
V napadeném rozhodnutí odvolací soud vyslovil mínění, že jsou-li na věci bez právního důvodu provedeny práce, které bezpochyby mají jistou majetkovou hodnotu, přímo však neovlivňují tržní cenu předmětného objektu, nelze aplikovat prve zmíněné pravidlo o poměřování obohacení vlastníka stavby jejím zhodnocením, a naopak je třeba se uchýlit ke kvantifikaci nabytého prospěchu prostřednictvím ocenění realizovaných prací. Tento výklad nemůže arci Nejvyšší soud bez dalšího shledat přesvědčivým. V obecné rovině není důvodu, aby byl průmět drobných dokončovacích či montážních prácí do sféry majitele nemovitosti uchopen zcela odlišně od extenzivnějších stavebních úprav. Závěr, že by dílo omezeného rozsahu mělo být vždy oceňováno skrze obvyklou hodnotu vykonaných prací, zatímco dalekosáhlejší konstrukční zásahy, jež znatelně transformují příslušnou budovu, by měly vyústit toliko ve vznik majetkového prospěchu korespondujícího objektivnímu posunu v ceně budovy (což bývá zpravidla veličina nižší než úplata běžně na trhu poskytovaná za provedené služby), se jeví nahodilým a věcně neopodstatněným.
Zároveň je ale nutné podotknout, že nelze upřít racionalitu úvaze vrchního soudu, dle níž by za určitých okolností mohlo být neakceptovatelné, aby ten, kdo na cizí nemovitosti bez právního důvodu provedl práce, jež nepůsobí žádnou zjistitelnou změnu v hodnotě daného objektu, byl zbaven nároků z bezdůvodného obohacení. Dovolací soud však pokládá za nezbytné diferencovat zvolené řešení podle toho, za jakých podmínek k dotčenému plnění došlo. Ve většině případů nebude nespravedlivé přičítat osobě, jež uskutečnila práce na stavbě ve vlastnictví jiného, k tíži, že plnila bez právního důvodu, a proto obstojí jako korektní závěr, že jí z titulu bezdůvodného obohacení vzniká nárok toliko na vydání peněžitého ekvivalentu zhodnocení věci s tím, že pokud se v důsledku její činnosti posun v ceně budovy nedostavil, nevznikne jí vůči majiteli na základě §451 obč. zák. žádné právo. Jestliže by ovšem vlastník stavby (třeba i prostřednictvím svého přímého zástupce) projevil o dotčené výkony zájem, přestože by se tento jeho požadavek neprojevil ve vzniku řádného právního úkonu způsobilého sloužit coby titul pro dotčený přesun majetkových hodnot (nejednalo by se tedy o neplatnost, ale přímo o neexistenci právního důvodu), přičemž by k plnění docházelo s jeho vědomím a souhlasem, mohlo by vskutku při zvážení veškerých okolností věci být problematické, aby byl nárok plnitele na vydání prospěchu obdrženého tím, komu předmětná věc patří, zcela vytěsněn (k tomu srovnej např. úvahu obsaženou v závěrečné části usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015). Za dané situace by nebylo vyloučeno přiznat poskytovateli plnění nárok na peněžitou náhradu odpovídající nikoli rozsahu objektivního zvýšení ceny budovy, k němuž nemuselo vůbec dojít, nýbrž obvyklé tržní hodnotě realizovaných prací (podobně jako při plnění dle neplatné smlouvy, neb přes formálně právní rozdíly nelze ignorovat blízkost ekonomické podstaty vyžádaného provedení služeb bez právního důvodu na straně jedné a uskutečnění výkonů v souladu s neplatným právním úkonem na straně druhé).
Právní posouzení věci vrchním soudem se s předeslaným výkladem zcela nepřekrývá, pročež nelze s jistotou konstatovat, zda se v řešené kauze jedná o případ, v němž je ve světle shora nastíněného namístě poměřovat rozsah bezdůvodného obohacení nabytého provedením stavebních prací bez právního důvodu obvyklou cenou uskutečněných výkonů. Ač se tedy závěry, k nimž odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl, mohou v posledku ukázat korektními (a přestože nebyla zjištěna přítomnost vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyššímu soudu nezbylo než v souladu s §243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. přistoupit ke zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 7. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu