ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.223.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 223/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce R. V. , bytem v P., zastoupený Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 1560/99, PSČ 140 02, proti žalovaným 1) Správa železniční dopravní cesty, státní organizaci , IČ 70994234, se sídlem v Praze 1, Dlážděna 1003/7, adresa pro doručování: Správa železniční dopravní cesty Praha, Praha 5, Nádražní 3113, a 2) České dráhy, a. s., IČ: 70994234, se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, o náhradu škody ve výši 448.212,30,- Kč s příslušenstvím a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5.248.800,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 235/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2011, č. j. 58 Co 261/2011-638, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2011, č. j. 58 Co 261/2011-638, se zrušuje ve výroku II., pokud jím byl potvrzen výrok VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 10. 2010, č. j. 21 C 235/2000-609, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 21 C 235/2000-620, v části, kterou byla žaloba ve vztahu k žalované 2) ohledně úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 380.136,30 Kč za období od 5. 10. 1999 do 10. 8. 2006 zamítnuta, a dále pokud jím byly potvrzeny výroky VIII., IX. a XII. téhož rozsudku, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2), a v závislém výroku III., pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2).
II. Ve zbytku se dovolání žalobce odmítá .
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 5. 10. 1999 domáhal původně vůči společnosti České dráhy, s. o., zaplacení částky ve výši 484.212,30 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (nároky A) a po rozšíření žaloby dne 21. 6. 2006 rovněž částky ve výši 5.248.800,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (nárok B).
V odůvodnění své žaloby uvedl, že se na základě rozhodnutí o schválení výměny bytů ze dne 14. 9. 1988, č. j. 10/3-2975/88 a dohody o užívání bytu ze dne 3. 11. 1988 stal nájemcem služebního bytu v rodinném dvojdomku, situovaném na pozemku, kat. území M., na adrese P. (dále jen „předmětný dům“). Při převzetí předmětného domu dne 14. 2. 1989 upozornil tehdejšího správce Drahstav Praha - ČSD na cca 30 závad. Některé z těchto závad Drahstav Praha ČSD odstranil, když zbylé drobnější opravy si žalobce provedl sám za materiálního přispění Drahstavu Praha ČSD. Přesto se v průběhu užívání předmětného domu postupně opět vyskytly na předmětném domě závady, které Drahstav Praha ČSD jako správce a později ani žalované jako právní nástupkyně přes opakované výzvy žalobce neodstranily. Žalobce proto provedl opravy předmětného domu sám, přestože tak jako pronajímatel měla učinit žalovaná. Jednalo se o výměny a opravy elektroinstalace, vchodových dveří včetně zárubní, střešní krytiny, rozvodů vody a plynu, venkovních oken a venkovních omítek v celkové částce 380.136,30 (nárok Ab).
Vedle toho žalobce uvedl, že v letech 1998 a 1999 provedla žalovaná na předmětném domě stavební činnost spočívající ve stažení domu táhly z důvodu zajištění lepší statiky objektu a dalších zajišťovacích pracích, V důsledku této činností došlo k poškození zařízení bytu a věcí ve vlastnictví žalobce. Při další etapě stavební činnosti žalované v bytě žalobce v září 2003 a v roce 2005 došlo rovněž ke škodě na zařízení bytu a věcech ve vlastnictví žalobce. Jednalo se o poničené tapety, zničenou igelitovou fólii, zničený datlovník (P. P.), spotřebovaná elektrická energie, nákup elektromateriálu, malba v bytě, oprava omítek a výměna lepenek na přístavbě, zničený koberec, poškozené parkety a plovoucí podlaha a úklid po zednících, to vše v celkové výši 104.076,- Kč (nárok Aa).
Žalobce rovněž dne 21. 6. 2006 rozšířil žalobu poté, co došlo k soudnímu přivolení k výpovědi z nájmu služebního bytu situovaného v předmětném domě z důvodu invalidity žalobce, která znemožňovala, aby žalobce nadále pracoval jako zaměstnanec žalované. V odůvodnění uvedl, že ze strany žalované byl v průběhu dvacetiletého užívání předmětného domu neformálně ujišťován, že předmětný dům se stane součástí rozsáhlé privatizace. Přestože měl žalobce opakovaně zájem o odkoupení předmětného domu a splnil i podmínky stanovené v zásadách pro privatizaci bytového fondu přijaté Správní radou českých drah na zasedání dne 5. 1. 1996, vlastníkem se nikdy nestal. V této souvislosti doplnil, že některé opravy a úpravy předmětného domu projednával ústně se žalovanou, přičemž žalovaná vždy v takových případech sdělila, že práce prováděl prakticky na majetku, který připadne do jeho vlastnictví. Kromě oprav vypočtených pod nárokem Ab (tj. výměny a opravy elektroinstalace, vchodových dveří, střešní krytiny, rozvodů vody a plynu, venkovních oken a venkovních omítek) se jednalo i o přístavek garáže a přístřešků nad vstupem do domu a do zahrady. Celkové zhodnocení nemovitosti pak žalobce vyčíslil částkou 5.248.800,- Kč (nárok B).
Ke dni 31. 12. 2002 došlo k zániku původní žalované České dráhy, s. o. Podle ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 77/2002 Sb. přešly závazky Českých drah, s. o. na žalovanou 1). Z uvedeného důvodu vstoupila žalovaná 1) do řízení ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody (nárok A). Současně došlo i k přechodu vlastnictví k předmětnému domu z České dráhy, s. o., na nástupnickou společnost České dráhy, a. s. Z uvedeného důvodu k návrhu žalobce soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 8. 2006, č. j. 21 C 235/2000-274, připustil, aby do řízení vstoupila žalovaná 2) ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením předmětného domu (nárok B).
Žalovaná 1) namítala nedostatek pasivní věcné legitimace.
Žalovaná 2) ve svém vyjádření uvedla, že opravy a úpravy předmětného domu žalobce prováděl bez jejího souhlasu a vědomí. Namítla, že si je žalobce prováděl sám, ačkoliv se nejednalo o opravy nutné, ale o opravy, které byly motivovány pouze estetickým cítěním žalobce. Za tyto činnosti pak žalobce požadoval úhradu nákladů zpětně. Žalovaná 2) dále uvedla, že opravy a úpravy předmětný dům často spíše znehodnotily. V této souvislosti poukazovala na skutečnost, že žalobce stavební práce prováděl bez příslušných stavebních povolení (a např. v případě přístavků garáže a přístřešků nad vstupem do domu a do zahrady se tudíž jedná o nepovolené „černé stavby“). Žalovaná rovněž upozornila, že při výměně střešní krytiny žalobce nerespektoval odborná doporučení a střešní krov namísto lehčích krytin nevhodně osadil střechou B., čímž krov přetížil. Z uvedeného důvodu měla za to, že došlo ke znehodnocení předmětného domu, a proto se na úkor žalobce nemohla obohatit.
Soud prvního stupně
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 10. 2010, č. j. 21 C 235/2000-609, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2011, č. j. 21 C 235/2000-620, výrokem I. uložil žalované 1) platební povinnost ohledně částky 62.535,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení do 21. 3. 2001 z částky 40.535,- Kč a do 10. 8. 2006 z částky 22.000,- Kč, výrokem III. žalobu ve vztahu k žalované 1) ohledně částky 5.672.477,30 Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem IV. uložil žalované 2) platební povinnost ohledně částky 1.565.000,- Kč s příslušenstvím, výrokem V. žalobu ve vztahu k žalované 2) ohledně úroku z prodlení zamítl, výrokem VI. žalobu ve vztahu k žalované 2) ohledně částky 4.170.012,30 Kč zamítl, výroky VII., VIII., IX., X., XI. a XII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl soud prvního stupně ve vztahu k nároku na náhradu škody způsobené stavební činností (nárok Aa) k závěru, že žalovaná 1) odpovídá žalobci za škodu vzniklou v důsledku stavební činnosti probíhající nejprve v letech 1998 a 1999 při zajišťování předmětného domu táhly, dále v září 2003 při rekonstrukci elektrického vedení a konečně v roce 2005, kdy v důsledku stavebních prací probíhajících v druhé polovině dvojdomku došlo k poškození osvětlení a zrcadla v koupelně žalobce. Soud prvního stupně následně určil výši škody na základě znaleckého posudku v částce 62.894,- Kč. Soud prvního stupně dále dospěl s odkazem na citovaný §20 odst. 2 zákona č. 77/2002 Sb. k závěru, že pasivně věcně legitimovanou je ve vztahu k nároku Aa pouze žalovaná 1), a proto žalobu ohledně nároku Aa vůči žalované 2) zamítl.
Pokud jde o příslušenství pohledávky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná 1) je povinna zaplatit úrok z prodlení z částky 40.535,- Kč ode dne 22. 3. 2001, a z částky 22.000,- Kč až ode dne 11. 8. 2006, tedy třetího dne (správně druhého dne) po doručení žaloby jako kvalifikované výzvy k plnění.
Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 380.136,30 Kč představující náhradu nákladů vynaložených žalobcem na opravy bytu (nárok Ab), soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že by jím prováděné opravy předmětného domu měly charakter nutných oprav, které žalovaná 2) jako vlastník domu odmítla provést, a že v důsledku jejich neprovedení by žalobce nemohl předmětný byt užívat. Soud prvního stupně naopak uvedl, že provedenými úpravami žalobce předmětný dům, jehož nebyl vlastníkem, zhodnotil, a proto je třeba tento nárok podřadit pod žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (nárok B). V tomto směru soud prvního stupně uzavřel, že nárok B je třeba zamítnout ve vztahu k žalované 1) z důvodu nesplnění předpokladů odpovědnosti za škodu a ve vztahu k žalované 2) z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace jmenované.
Soud prvního stupně se dále zabýval nárokem na zhodnocení nemovitosti (nárok B). V odůvodnění svého rozhodnutí posoudil vlastnické vztahy k předmětnému domu a přilehlým pozemkům tak, že za vlastníka předmětného domu a pozemku, na němž se dům nachází, označil žalovanou 2), zatímco za vlastníka pozemku představující přilehlou zahradu, označil Pozemkový fond České republiky. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce po dobu užívání služebního bytu v předmětném domku provedl na svůj náklad opravy a úpravy, čímž došlo k jeho zhodnocení ve prospěch žalované 2). Za účelem zjištění rozsahu zhodnocení předmětného domu ustanovil soud znalecký ústav PROFI-TEN a. s., poté co žalobce i žalovaná souhlasili s tím, aby znalecký posudek byl zpracován metodicky tak, že se zhodnocení domu vypočítá z rozdílu hodnoty a stavu domu v roce 1989 a hodnoty a stavu domu k 29. 7. 2004, přičemž hodnota domu se určí podle oceňovací vyhlášky Ministerstva financí. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že zhodnocení domu investicemi vloženými žalobcem za období od počátku jeho užívání žalobcem do 29. 7. 2004 činí 1.565.000,- Kč. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce namítal nesprávnost ústavem vypracovaného znaleckého posudku, a proto byl soudem ustanoven znalec Ing. Vítězslav Urbanec, který zhodnocení domu ocenil na částku 4.865.618,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že znalecký posudek vypracovaný ústavem PROFI-TEN a. s. je přesvědčivější, a proto z něj při určení rozsahu bezdůvodného obohacení vyšel, neboť znalecký posudek Ing. Vítězslava Urbance vycházel pouze z tvrzení a podkladů dodaných žalobcem a nikoli z dokladů, které byly založeny jako důkazy do soudního spisu. V této souvislosti soud prvního stupně nezohlednil vybudování staveb a úprav na pozemku představující přilehlou zahradu (konkrétně se jednalo o zbudování a úpravy plotu, chodníku, rozvaděče elektrického proudu, zahradních porostů, a provedení terénních úprav) vzhledem k tomu, že tento pozemek není ve vlastnictví žádné ze žalovaných. Následně uzavřel, že žalované nejsou ve vztahu k případnému obohacení pasivně věcně legitimovány. Na základě předeslaných závěrů soud prvního stupně vyčíslil zhodnocení nemovitosti a tedy i rozsah bezdůvodného obohacení na částku 1.565.000,- Kč. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že pasivně legitimovanou v případě zhodnocení předmětného domu je pouze žalovaná 2) jako jeho vlastník, takže z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace zamítl ohledně nároku B žalobu vůči žalované 1).
Pokud se pak jedná o příslušenství z této částky, dospěl soud prvního stupně obdobně jako v případě nároku z náhrady škody k závěru, že úrok z prodlení lze přiznat až ode dne 11. 8. 2006 jako třetího dne (správně druhého dne) po doručení rozšířené žaloby žalované 2) u jednání dne 9. 8. 2006, neboť až tohoto dne se žalovaná 2) ocitla v prodlení s plněním uvedeného závazku z bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud
K odvolání žalobce a žalované 1) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 10. 2011, č. j. 58 Co 261/2011 – 638, ve výroku I. odmítl odvolání žalobce směřující do výroku I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 22.000,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích II., III., V. až XII. potvrdil a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a rovněž se ztotožnil i s jeho právním posouzením, na něž ve stručnosti odkázal. Odvolací soud přitom odmítl námitky žalobce týkající se procesních pochybení soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně se vypořádal s celým předmětem řízení. Dále odmítl i námitku žalobce směřující do okruhu žalovaných subjektů, a v této souvislosti uvedl, že okruh žalovaných vymezil sám žalobce nejen v žalobě, ale i v průběhu řízení – naposledy při jednání dne 15. 12. 2010, kdy žaloval obě žalované jako nerozlučné společníky. Odvolací soud následně odmítl i námitky žalobce týkající se pochybení při posuzování rozsahu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že soud prvního stupně jasným způsobem vyložil, z jakých důvodů nebylo možné pod rozsah bezdůvodného obohacení vztáhnout některé žalobcem tvrzené stavební činnosti (zejména úpravy provedené na pozemku představující přilehlou zahradu) a také proč nebylo možné vycházet ze znaleckého posudku Ing. Vítězslava Urbance. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v případě oprav a úprav předmětného domu se nejednalo o nutné opravy ve smyslu §692 odst. 2 obč. zák., ale o investice do cizí nemovitosti, jež je třeba posuzovat v mezích nároku z bezdůvodného obohacení (§458 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud rovněž výslovně odmítl námitku žalobce, že se soud prvního stupně nevypořádal se znaleckým posudkem Ing. Jungera, když konstatoval, že takový důkaz nebyl v řízení před soudem prvního stupně předložen, a pokud tak žalobce činil až v odvolacím řízení, jednalo se o nepřípustnou novotu. Důvodnou konečně odvolací soud neshledal ani námitku žalobce týkající se nesprávného určení okamžiku prodlení žalovaných, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že splatnost uvedených pohledávek vznikla až v souvislosti s doručením žaloby ve smyslu §563 obč. zák. Odvolací soud v závěru připustil, že se soud prvního stupně dopustil chyby, když namísto celkové žalované částky 5.733.012,30 Kč rozhodl o celkové částce 5.735.012,30 Kč, dospěl však k závěru, že pokud nebylo přisouzeno více, než bylo žalobou požadováno (a nepřesnost se tedy týká toliko částky 2.000,- Kč v rámci zamítavé části rozsudku) nejedná se o porušení §153 odst. 2 o. s. ř. a toto drobné pochybení nemá vliv na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítl, že:
a) soud prvního stupně žalobci nepřiznal úhradu nákladů vynaložených za pronajímatele v částce 380.136,30,- Kč, o které se žalovaná prokazatelně bezdůvodně obohatila,
b) soud prvního stupně nepřiznal úhradu úroku z prodlení z částky představující náhradu škody ode dne skutečného vzniku škody, ale až dnem 11. 8. 2006, tedy údajným doručením žaloby žalované, kdy vlastní žalobu žalobce podával dnem 15. 10. 1999.
c) rozsah bezdůvodného obohacení byl určen na základě odhadu vložených investic v ceně úřední, přestože podle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 359/2008) se má vycházet z ceny tržní,
d) znalecký ústav PROFI-TEN podhodnotil nemovitost o bezmála 100 m3 a soud prvního stupně tento závěr znaleckého ústavu převzal, aniž uvážil zastřešení přístavby předmětného domu; znalecký posudek dále obsahuje nepřesné údaje, když např. z přiložené fotodokumentace vyplývá, že výška zastřešení hlavní stavby (předmětného domu) a vedlejších staveb žalobce by měla být stejná, avšak posudek stanoví údaje zcela odlišné; znalecký ústav rovněž přes výzvu nedoložil, jak dospěl ke svým výpočtům, zejména pokud se jedná o koeficient představující opotřebení staveb,
e) soudy nižších stupňů vycházely při určení rozsahu bezdůvodného obohacení ze znaleckého posudku ústavu PROFI-TEN, přestože měly k dispozici znalecké posudky znalců Urbance a Maťáka a přestože v řízení bylo prokázáno, že znalecký posudek ústavu PROFI-TEN byl hrubě zkreslený, nepravdivý a neúplný,
f) rozhodnutí soudů nižších stupňů vyvlastňují majetek žalobce (rozestavěné a nezkolaudované stavby na cizích pozemcích) ve prospěch žalovaných; navíc tyto stavby vyvlastňuje v ceně úřední, a nadto jsou jako samostatné vedlejší stavby oceněny za cenu podstatně nižší, než stavba hlavní (předmětný dům),
g) do bezdůvodného obohacení na straně žalované soud prvního stupně nezapočetl zhodnocení nemovitosti instalací nových přípojek plynu, elektřiny a odpadních vod.
Žalované se k podanému dovolání nevyjádřily.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Žalobce prostřednictvím podaného dovolání výslovně napadl výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu.
Výrokem I. odvolací soud odmítl odvolání žalobce, které směřovalo proti výroku I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním, že odvolání žalobce do těchto výroků směřující je subjektivně nepřípustné, neboť napadenými výroky I. a IV. bylo žalobě vyhověno. Výrok, kterým odvolací soud odmítá odvolání žalobce, není výrokem potvrzujícím ani měnícím rozhodnutí ve věci samé podle ustanovení §237 o. s. ř. a z toho důvodu není dovolání proti tomuto výroku podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustným. Přípustnost dovolání žalobce pak v této části nelze dovodit ani z ustanovení §§238 až 239 o. s. ř. Dovolací soud tak shledal dovolání žalobce v této části nepřípustným a podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Výrokem II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 22.000,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích II., III., V. až XII. potvrdil.
Ohledně částky 22.000,- Kč s příslušenstvím dovolací soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154) setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1907-1908; příp. Bureš, J. – Drápal, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. Praha: C. H. Beck, 1994. s. 20-21). Ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu, co do části, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 22.000,- Kč s příslušenstvím, je proto dovolání žalobce subjektivně nepřípustné, neboť je podáno proti té části rozhodnutí, kterou bylo dovolateli přiznáno právo a která tudíž vyzněla zcela v jeho prospěch.
Ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v nákladových výrocích VII., VIII., IX., X., XI. a XII., není dovolání přípustné, neboť napadené nákladové výroky nejsou rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1133/2005) a přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1, §238a odst. 1, ani §239 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí o nákladových výrocích jako výrocích závislých se proto odvíjí od posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Ve zbylé části výroku II. rozsudku odvolacího soudu (tj. v části, kterou byly potvrzeny výroky II., III., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně) se přípustnost dovolání posoudí podle §237 o. s. ř. Protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) dán „zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.“
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno (resp. dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu, nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Konstantní judikatura Nejvyššího soudu stanovila jako podmínku přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. předpoklad, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4605/2009, implicitně též nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, SbNÚ 29/23). Pouhé obecné konstatování nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu nebo pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. není řádným uplatněním dovolacího důvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4002/2009, uveřejněné pod č. 91/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo 930/2003, nebo usnesení nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003). Dovolací důvod tak musí být vylíčen, aby nevznikaly pochybnosti o tom, jaký důvod byl uplatněn. Uplatněný dovolací důvod přitom soud posuzuje především podle jeho obsahu (srov. Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1918). Z uvedeného jinými slovy plyne, že pokud právní otázka není v dovolání výslovně nebo alespoň obsahově vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jím uskutečněný přezkum napadeného rozhodnutí stal bezbřehou revizí případu, neboť by se ocitla v rozporu s limity přezkumné činnosti stanovenými v §242 o. s. ř. a ve svých důsledcích zároveň i v rozporu s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků řízení.
Z předeslaných důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce směřující proti části potvrzujícího výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky představující úrok z prodlení ve výši 2 % p. a. z částky 40.535,- Kč od 22. 3. 2001 do zaplacení, je nutné odmítnout. Žalobce se žalobou domáhal úroku z prodlení ve výši 10 % p. a. Soud prvního stupně však výrokem I. svého rozsudku přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 8 % p. a. a ve zbylých 2 % žalobu výrokem II. zamítl. Žalobce, byť své dovolání výslovně uplatnil i proti tomuto výroku, závěr soudu prvního stupně o výši úroku z prodlení žádným způsobem právně nezpochybnil, tj. neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost tohoto výroku, což jinými slovy znamená, že dovolacímu soudu neumožnil po právní stránce tento výrok přezkoumat. Proto i v této části dovolací soud podané dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z obdobných důvodů dovolací soud musel odmítnout i dovolání žalobce výslovně směřující proti části výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně. Co do částky 5.248.800,- Kč nárokované z titulu zhodnocení předmětného domu s příslušenstvím představujícím 10% úrok z prodlení z částky 380.136,30 Kč od 5. 10. 1999 do zaplacení a dvojnásobek reposazby zvýšené o 7 % bodů z částky 5.248.800,- Kč ode dne 9. 8. 2006 (tj. rozšíření žaloby) do zaplacení (to vše jako „nárok B“) soud prvního stupně žalobu vůči žalované 1) zamítl, když dospěl k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 1), a dále co do částky 43.541,- Kč nárokované z titulu náhrady škody s příslušenstvím představujícím 10% úrok z částky 43.541,- Kč ode dne 5. 10. 1999 do zaplacení (to vše jako „nárok Aa“) soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná 1) není za vznik škody v této částce (tj. nad rámec přiznané částky 62.894,- Kč) odpovědná. Žalobce tyto právní závěry soudu prvního stupně, které byly potvrzeny odvolacím soudem, v rámci svého dovolání nezpochybňuje, a proto byl dovolací soud nucen v této části podané dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Konečně byl výrokem II. rozsudku odvolacího soudu potvrzen výrok III. soudu prvního stupně ohledně částky 380.136,30 Kč nárokované z titulu náhrady škody s příslušenstvím představujícím 10% úrok z prodlení ode dne 5. 10. 1999 do zaplacení (nárok Ab). Soud prvního stupně ve vztahu k žalované 1) žalobu zamítl, neboť náklady vynaložené žalobcem na opravy bytu v této výši nekvalifikoval jako nezbytné opravy dle §692 odst. 2 obč. zák., ale jako investice do nemovitosti, které následně zohlednil v rámci posouzení věci z hlediska bezdůvodného obohacení, přičemž s tímto závěrem se posléze ztotožnil odvolací soud. I v tomto případě dovolací soud uvádí, že žádná z námitek uplatněných žalobcem v dovolání proti těmto právním závěrům obsahově nesměřovala, resp. žalobce neuvedl, že tuto právní kvalifikaci soudu prvního stupně a následně odvolacího soudu považuje za nesprávnou, a naopak sám v podaném dovolání konstatoval, že mu soudy nepřiznaly úhradu nákladů vynaložených za pronajímatele v částce 380.136,30,- Kč, o které se žalovaná prokazatelně bezdůvodně obohatila (ad a) . Proto dovolací soud ani v této části nemohl vyvodit právní otázku zásadního právního významu, která by založila přípustnost dovolání, a dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V této souvislosti dovolací soud uvádí, že v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí pod č. C 2291, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010) již bylo opakovaně vysloveno, že investice do rekonstrukce obývaných prostor (či domu) představuje jejich zhodnocení a nikoliv náklady nutné ve smyslu §458 odst. 3 obč. zák. Již ve zprávě Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, publikované pod č. 1/79 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo dále rozvedeno, že „právo na náhradu nutných nákladů podle §458 odst. 3 obč. zák. zahrnuje jen nevyhnutelné náklady, tedy zejména náklady spojené s řádným užíváním získané věci, které by měl stejně vynaložit i ten, komu se věc vrací“ (k tomu též Eliáš, K. – Lavický, P. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. §1-487. Praha: Linde Praha, 2008. s. 1109). Jestliže v souzené věci dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že činnosti tvrzené pro uplatnění nároku na náhradu škody (nárok Ab) nebylo možno podřadit pod činnosti nutné, ale pod investice, které je třeba zohlednit při rozhodování o nároku z bezdůvodného obohacení (nárok B), nezbývá dovolacímu soudu, než konstatovat, že soudy nižších stupňů postupovaly v intencích shora citované judikatury. I z tohoto důvodu dovolací soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolatelem uplatněné námitky (ad a).
Stejně tak postupoval dovolací soud i ve vztahu k napadenému výroku II. odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok VI. soudu prvního stupně vůči žalované 2), a to v částce 84.076,- Kč (původní částka 104.076,- Kč po odečtení částky 20.000,- Kč zaplacené žalovanou 1) s příslušenstvím představujícím 10% úrok z prodlení z této částky ode dne 5. 10. 1999 do zaplacení, a v částce 22.000,- s příslušenstvím představujícím úrok z prodlení ve výši dvojnásobku reposazby zvýšené o 7 % bodů ode dne 9. 8. 2006 do zaplacení (po rozšíření žaloby), z titulu náhrady škody (to vše jako „nárok Aa“), a dále v částce jistiny 380.136,30 Kč s příslušenstvím představujícím 10% úrok z prodlení z této částky ode dne 11. 8. 2006 do zaplacení (nárok Ab). Tyto nároky soudy nižších stupňů nepřiznaly s odůvodněním, že žalovaná 2) není ve vztahu k těmto nárokům vyplývajícím z odpovědnosti za škodu pasivně věcně legitimovaná. Ani tyto závěry nebyly žádnou z námitek uplatněných žalobcem v dovolání obsahově napadeny, resp. žalobce neuvedl, že tuto právní kvalifikaci soudu prvního stupně a následně odvolacího soudu považuje za nesprávnou. Proto dovolací soud ani v této části nemohl vyvodit právní otázku zásadního právního významu, která by založila přípustnost dovolání, a dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z obsahu dovolání, které směřuje proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky představující úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 40.535,- Kč od 5. 10. 1999 do 21. 3. 2001 a co do částky úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky 22.000,- Kč od 9. 8. 2006 do 10. 8. 2006, a kterou byl dále potvrzen výrok V. (tj. co do částky představující úrok z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky 1.565.000,- Kč od 9. 8. 2006 do 10. 8. 2006), a výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalované 2) v částce 3.685.800,- Kč s příslušenstvím představujícím úrok z prodlení ve výši dvojnásobku reposazby navýšené o 7 % bodů ode dne 9. 8. 2006 do zaplacení dovolací soud s přihlédnutím k námitce uvedené v dovolání pod písm. b/ (viz část B. tohoto rozhodnutí) týkající se úroků z prodlení dovodil, že žalobce uvádí následující otázku zásadního právního významu, která dle jeho názoru zakládá přípustnost podaného dovolání:
1) Vzniká nárok na úrok z prodlení z částky představující náhradu škody ode dne skutečného vzniku škody nebo ode dne doručení žaloby žalovanému (ad b)?
Podle §563 obč. zák. „[n]ení-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“ Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, dospěl k závěru, že „osoba odpovědná za škodu (dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu) se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byla poškozeným o plnění požádána, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z prodlení. Pokud nebyl škůdce vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a prodlení počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen.“ (obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1999/2005). Jelikož otázka, kterou předkládá dovolatel, již v rozhodování dovolacího soudu byla řešena a odvolací soud postupoval v souladu s touto konstantní judikaturou, když v souzené věci bylo rozšíření žaloby doručeno žalované 2) krátkou cestou u jednání dne 9. 8. 2006 (viz protokol o jednání ze dne 9. 8. 2006 na č. l. 273), nemůže být založen zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Z uvedených důvodu dovolací soud projednání shora položené otázky nepřipustil a dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že položená otázka zakládá zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí ve vztahu k napadenému výroku II. odvolacího soudu, a to v části, kterou byl potvrzen výrok VI., pokud jím byl zamítnut nárokovaný 10% úrok z prodlení z částky 380.136,30 Kč za období od 5. 10. 1999 do 10. 8. 2006. Dovolací soud uvádí, že uvedená otázka měla být ve vztahu k této části posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.), jak bude dále rozvedeno v části D. tohoto rozhodnutí, a proto dovolání v této části shledal přípustným v souladu s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z obsahu dovolání, které směřuje proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 4.170.013,30 Kč, dovolací soud s přihlédnutím k námitkám dovolatele pod písm. c) až g) (viz část B. tohoto rozhodnutí) dovodil, že žalobce uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jeho názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:
2) Zda se v případě vzniku bezdůvodného obohacení v podobě zhodnocení (rekonstrukce) cizí nemovitosti určí výše bezdůvodného obohacení odhadem výše vložených investic do nemovitosti v ceně úřední, anebo odhadem skutečného zhodnocení nemovitosti, tj. rozdílem mezi tržní hodnotou nemovitosti před investicemi a poté (ad c)?
Konstantní judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že „bezdůvodným obohacením není cena investic vložených do cizí nemovitosti, ale rozdíl tržních cen nemovitosti před a po jejich vložení“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3149/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 06. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2381/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3149/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 01. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3464/2010). Při posuzování rozsahu bezdůvodného obohacení se tudíž vychází z rozdílu obvyklých cen nemovitosti před a po jejím zhodnocení.
V judikatuře Nejvyššího soudu rovněž není pochyb o tom, že obvyklou cenu, jež je podkladem právě při určení rozsahu bezdůvodného obohacení ve smyslu §458 odst. 1 obč. zák. a která se zjišťuje zpravidla porovnáním s již realizovanými prodeji či koupěmi obdobných nemovitostí v daném místě a čase, je nutno odlišovat od ceny úřední (administrativní) zjištěné metodikou obsaženou v oceňovacích předpisech, tj. v zákoně č. 151/1997 Sb. a prováděcích vyhláškách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 1020/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 06. 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, nebo závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 06. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1568/2010). Pouze tehdy, jestliže informace o prodejích či koupích obdobných nemovitostí v daném místě a čase nejsou zjistitelné na základě statisticky významného souboru dostatečně porovnatelných nemovitostí, použije se náhradní metodika vycházející z ocenění provedeného na základě zákona č. 151/1997 Sb. ve spojení s příslušnými prováděcími právními předpisy.
V souladu s §1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a změně některých zákonů, se však metodika ocenění obsažená v tomto zákoně, resp. prováděcích vyhláškách použije i „tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého oprávnění nebo dohodnou-li se tak strany.“ Soudy nižších stupňů vycházely v souzené věci při zjišťování rozsahu bezdůvodného obohacení ze znaleckého posudku ústavu PROFI-TEN č. 865/2008 (č. l. 365 a násl.) ve znění opravného dodatku č. 1 (č. l. 446 a násl.), jenž byl zpracován na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 3. 2008, č. j. 21 C 235/2000-359. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že na schůzce dne 31. 1. 2008 (č. l. 345) došlo ze strany znaleckého ústavu k předložení tří alternativních metod ocenění zhodnocení předmětného domu, kdy metoda č. III. představovala ocenění předmětného domu podle oceňovacích předpisů (oceňovací vyhlášky MF) k roku 1989, k roku 2005 bez investic žalobce a k roku 2005 s investicemi žalobce, kdy se zhodnocení předmětného domu zjistí právě na základě rozdílu ceny předmětného domu. Na této metodě ocenění se přitom strany dohodly na jednání dne 29. 2. 2008 (viz Protokol o přípravě jednání ze dne 29. 2. 2008 na č. l. 356). Za dané situace dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatelem položená otázka nemůže založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí. Soudy nižších stupňů při určení rozsahu bezdůvodného obohacení způsobeného zhodnocením předmětného domu postupovaly v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolateli nelze přisvědčit, že by soudy nižších stupňů vycházely z ocenění investic a nikoliv z rozdílu hodnoty domu; pokud pak jde o námitku, že se ocenění provedlo v ceně úřední (tj. podle oceňovacích předpisů) dovolací soud uvádí, že takové ocenění bylo provedeno v souladu s §1 zákona č 151/1997 Sb., neboť se na takovém ocenění strany dohodly.
3) Zda lze rozhodnutím, kterým je přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení, rozhodnout o vlastnickém právu k přístavkům (vedlejším stavbám) vybudovaným nájemcem a tím tyto přístavky ve svém důsledku vyvlastnit (ad f)?
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2794/2010, formuloval základní východiska pro posuzování vlastnických vztahů při realizaci přestavby. Zásadně platí, že ke zhotovované věci nabývá vlastnické právo její zhotovitel. Stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1008). Uvedené pravidlo se obdobně uplatňuje i při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na základech původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 280). Ke stavbě nelze nabýt vlastnictví její přestavbou neboli zpracováním (§135b obč. zák.), ledaže by původní stavba zcela zanikla (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1524). Jde-li proto o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a stavebníkem dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní (neodstraněné) stavbě, náleží vlastníku této původní stavby a v důsledku zhodnocení původní stavby provedenou přestavbou lze vůči vlastníku původní stavby uplatňovat nárok na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Cz 40/84, uveřejněné pod č. 29/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obdobně pak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že přístavba k rodinnému domku se stává součástí věci hlavní (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 1963, sp. zn. 5 Co 198/63, uveřejněné pod č. 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 01. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1350/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 05. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2862/2010). V předeslaném směru dovolací soud připomíná, že tento závěr vychází z potřeby spravedlivého a racionálního uchopení staveb jako funkčního celku tak, aby nedocházelo k absurdnímu štěpení vlastnických práv ke stavbám, jež nemohou být vzhledem ke svému stavebně technickému uspořádání a účelovému vymezení užívány jinak, než společně (srov. též závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, N 89/18 SbNU 261). Jinými slovy soud při rozhodování o vydání bezdůvodného obohacení, musí posoudit, zda vybudované stavby tvoří součást původní stavby (přístavbu) anebo jsou samostatnou věcí v právním smyslu, k níž zůstává zachováno vlastnické právo zhotovitele. Jak vyplývá z ustanovení §120 odst. 1 obč. zák. tvoří součást stavby vše, co k ní svou povahou náleží, přičemž zákonným předpokladem je neoddělitelnost součásti bez současného znehodnocení stavby hlavní. Toto znehodnocení je nutno vykládat extenzivně. Soud je tak povinen zvážit, zda oddělením přístavby se nesníží hodnota stavby hlavní, zda nebude stavba hlavní plnit svou funkci na nižší úrovni a konečně zda nedojde k estetickému znehodnocení stavby hlavní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 31. 1. 1990, 3 Cz 3/90, uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom samo posouzení, zda určitý výsledek stavební činnosti je samostatnou stavbou jako předmět občanskoprávních vztahů, resp. zda došlo k vybudování přístavby jako součásti věci hlavní, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v řízení; dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená. Dovolací soud však v této souvislosti uvádí, že zjevnou nepřiměřenost úvah soudů nižších stupňů neshledal.
Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že otázkou přístavby se soud prvního stupně zabýval a přístavbu pod rozsah bezdůvodného obohacení zahrnul, když žalobci nepřiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení pouze v části týkající se zhodnocení přilehlého pozemku (zahrady), neboť tento není ve vlastnictví žalované 1) ani žalované 2), a za výstavbu přípojek vody, plynu, elektřiny a kanalizace, které jsou dle zákona – jak bude dále rozvedeno pod otázkou 4) tohoto rozhodnutí – samostatnou věcí v právním smyslu. Jestliže uvedenou přístavbou dovolatel označoval přistavěnou garáž, přístřešek nad vstupem do zahrady a přístřešek nad vchodem do předmětného domu, dovolací soud vzhledem k obvyklému chodu věcí dospěl k závěru, že se jedná o stavební díla, jež jsou v podmínkách posuzovaného případu jednoznačně funkčně určena k užívání společně s předmětným rodinným domkem jako věcí hlavní, a jsou tedy jeho součástí. Nadto z obsahu spisu ani z tvrzení dovolatele nevyplývají žádné relevantní okolnosti, proč by realizovaná přístavba měla být samostatnou stavbou, funkčně a stavebně oddělenou od předmětného domu, zejména přihlédne-li se k tomu, že sám dovolatel výslovně poukazoval na skutečnost, že přístavbu realizoval z důvodu užívání předmětného domu pod příslibem převodu vlastnictví.
Pokud se dále jedná o ocenění přístavby, dovolací soud připouští, že znalecký ústav pochybil, když tuto přístavbu (tj. vystavěnou garáž, přístřešek nad vstupem do zahrady a přístřešek nad vchodem do domu) považoval za samostatné stavby z důvodu, že tyto nejsou součástí nosných konstrukcí stavby hlavní, odkazuje na ustanovení bodu 3. 2. odst. 2 přílohy 1 k vyhlášce č. 540/2002 Sb., podle něhož „[d]o zastavěné plochy podlaží se započte i plocha, v níž není strop nižšího podlaží, například schodiště, haly a dvorany probíhající přes více podlaží. Započítává se plocha prostor podloubí, průjezdů a podobně, které jsou součástí nosných konstrukcí staveb. Pokud nejsou součástí nosných konstrukcí staveb, oceňují se samostatně.“ Ze skutečnosti, že podloubí, průjezd a obdobné stavby nejsou součástí nosných konstrukcí hlavní stavby, totiž nelze ještě dovozovat samostatnost stavby, resp. nemožnost jejího uchopení coby součásti hlavní stavby. Z dikce tohoto ustanovení lze pouze dovodit, že se dané stavby oceňují samostatně zcela nezávisle na tom, zda se po právní stránce jedná o samostatnou stavbu nebo součást jiné stavby (§120 obč. zák.). Toto ustanovení je ostatně zvláštním ustanovením k §18 citované vyhlášky, které zní: „Je-li stavba provedena ze dvou nebo více podstatně odlišných konstrukčních systémů, ocení se odlišné části podle příslušných ustanovení této vyhlášky.“ Jinými slovy §18 vyhlášky č. 540/2002 Sb. zakotvuje možnost použití metody týkající se ocenění samostatných staveb i pro ocenění těch částí stavby (přístavby), které po právní stránce samostatnými stavbami nejsou. Pokud tedy znalecký ústav ve svém znaleckém posudku uvedl, že přístavba není součástí stavby hlavní, měl soud prvního stupně tento právní závěr opravit. Dovolací soud však uzavřel, že na určení výsledné výše zhodnocení nemovitosti tento závěr nemohl mít vliv, neboť i v případě, že by znalec považoval přístavbu za součást stavby hlavní, podle citovaných ustanovení by ji oceňoval samostatně, tedy naprosto shodnou metodou. Toto pochybení tak nemohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci samé (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolací soud proto shledal dovolací námitku nepřípustnou.
4) Vzniká výstavbou nových přípojek vody, plynu, elektřiny a kanalizace bezdůvodné obohacení vlastníku nemovitosti, ke které jsou tyto přípojky vedeny (ad g)?
Podle ustanovení §3 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích „vodovodní přípojku a kanalizační přípojku pořizuje na své náklady odběratel, není-li dohodnuto jinak; vlastníkem přípojky je osoba, která na své náklady přípojku pořídila.“ Podle ustanovení §45 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon „vlastníkem elektrické přípojky je ten, kdo uhradil náklady na její zřízení.“ Podle ustanovení §66 odst. 2 téhož zákona „Náklady na zřízení plynovodní přípojky hradí ten, v jehož prospěch byla zřízena. Vlastníkem přípojky je ten, kdo uhradil náklady na její zřízení.“ Jelikož výše citovaná ustanovení zákona považují vodovodní, kanalizační, plynovodní a elektrickou přípojku za samostatnou věc v právním smyslu a jednoznačně určují, kdo je jejich vlastníkem, nemůže jejich výstavbou vzniknout bezdůvodné obohacení vlastníku nemovitosti, ke které jsou tyto přípojky vedeny, neboť se přípojky nestávají součástí nemovitosti (§120 obč. zák.), ale zůstávají samostatnou věcí v právním smyslu. Z uvedeného důvodu proto vybudování energetických přípojek nelze podřadit pod rozsah bezdůvodného obohacení, jež by vznikla vlastníku nemovitosti (v daném případě žalované 2/ jako vlastnici předmětného domu) v důsledku jejího zhodnocení. Aniž by dovolací soud mohl předjímat případné další vztahy mezi žalobcem a žalovanou 2) mimo předmět tohoto řízení, o bezdůvodném obohacení by bylo možno uvažovat až v souvislosti s následným užíváním přípojek vlastníkem nemovitosti nebo třetí osobou bez právního důvodu. Jelikož dovolatelem uvedená otázka je jednoznačně řešena ustanoveními zákona a soudy obou stupňů postupovaly v souladu s těmito ustanoveními, nejedná se o otázku zásadního právního významu a nezakládá tak přípustnost dovolání.
5) K námitkám pochybení při zpracování znaleckého posudku (ad d, e)
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Soudu tudíž nepřísluší hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku, ale pouze to, zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.), resp. přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 01. 02. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010). Námitky dovolatele se však v tomto směru nedotýkaly rozporu mezi skutkovými zjištěními a závěry znalce. Dovolatel prostřednictvím podaného dovolání zpochybňoval správnost výsledků provedených měření provedených znalcem na místě. Z uvedeného důvodu dospěl dovolací soud k závěru, že námitka podhodnocení prostoru stavby o 100 m3, a nepřesnost zjištěných údajů (zejména tvrzené výšky zastřešení) není způsobilou dovolací námitkou.
Z obdobných důvodů nemohl dovolací soud přihlížet k námitce dovolatele, že znalec v řízení nedoložil, jakým způsobem vypočítal koeficient opotřebení předmětného domu. Výpočet obdobných koeficientů je především výsledkem odborné činnosti znalce, kterou nepřísluší soudu hodnotit. K tomu dovolací soud dále uvádí, že pokud by takový údaj měl být vůbec důkazně podložen, pak by dovolací námitka směřovala k uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. vady řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé), jež však není při posuzování hledisek přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolateli k dispozici (srov. §237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí pak nemůže založit ani namítaná skutečnost, že soudy nižších stupňů vycházely při určení rozsahu bezdůvodného obohacení ze znaleckého posudku ústavu PROFI-TEN, přestože měly k dispozici znalecké posudky znalců Vítězslava Urbance a Maťáka, když žalobce tento znalecký posudek zpochybnil. Takovou námitkou dovolatel uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., totiž že skutkové zjištění soudu nemá v podstatné části spisu oporu v provedeném dokazování. Jak však vyplývá z ustanovení §237 odst. 3 in fine o. s. ř. i z ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. takový dovolací důvod je možné uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ze zákona podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoliv však v případech, kdy je přípustnost dovolání posuzována v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť skutkové otázky rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečiní. Nadto dovolací soud uvádí, že již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, byl vysloven názor, podle něhož zákon nalézacím soudům nebrání, aby učinily zjištění týkající se určité, pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, který shledají nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádají-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu. To přitom v souzené věci soud prvního stupně učinil.
Protože žádná z dovolacích námitek, s výjimkou námitky směřující proti výroku II. odvolacího soudu, a to v části, kterou byl potvrzen výrok VI., pokud jím byl zamítnut nárokovaný 10% úrok z prodlení z částky 380.136,30 Kč za období od 5. 10. 1999 do 10. 8. 2006 (viz část D. tohoto rozhodnutí) nemůže založit závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud podané dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. v této zbývající části odmítl.
D. Důvodnost
Jak již bylo předesláno, dovolání je v přípustné části, tj. směřující proti části výroku II. odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok VI., pokud jím byl zamítnut nárokovaný 10% úrok z prodlení z částky 380.136,30 Kč za období od 5. 10. 1999 do 10. 8. 2006, důvodné.
1. Podle §451 odst. 1 obč. zák. platí, že „[k]do se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“
2. Podle §563 obč. zák. „[n]ení-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“
3. Dovolací soud připomíná, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, dospěl k závěru, že „osoba odpovědná za škodu (dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu) se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byla poškozeným o plnění požádána, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z prodlení. Pokud nebyl škůdce vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a prodlení počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen.“ (obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1999/2005).
4. Dovolací soud dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3545/2010, uvádí, že žalobce není povinen ve svém návrhu (žalobě) provádět právní posouzení vylíčeného skutkového děje (viz Bureš, J. in Bureš, J. – Drápal, L. Občanský soudní řád I. §1 – 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 506). Vylíčí-li přesto žalobce v návrhu tzv. právní důvod žaloby, není to pro další průběh řízení směrodatné, neboť soud při svém právním posouzení věci není právním názorem účastníků vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 916/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2392).
5. Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že v souzené věci lze ve vztahu k nároku na zaplacení částky 380.136,30 Kč pro určení rozhodujících skutečností (§79 odst. 2 o. s. ř.) vycházet především z původního žalobního návrhu podaného dne 5. 10. 1999, ve kterém žalobce skutkově vylíčil svůj nárok tak, že v průběhu užívání předmětného domu na tomto provedl opravy spočívající ve výměně a opravě elektroinstalace, vchodových dveří včetně zárubní, střešní krytiny, rozvodů vody a plynu, venkovních oken a venkovních omítek. Sama právní kvalifikace, jež žalobce k uvedenému nároku uplatnil, když uvedl, že vydání této částky požaduje z titulu náhrady škody, pak nebyla pro soud závazná. V souzené věci ostatně soudy nižších stupňů správně odůvodnily zamítnutí žaloby v této části, když dospěly k závěru, že tímto nárokem je uplatněno právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením předmětného domu. Za dané situace však nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že žalobce nárok z bezdůvodného obohacení uplatnil zcela až dne 9. 8. 2006, kdy došlo k rozšíření žaloby (nárok B). Dovolací soud tak dospěl k závěru, že žalobce uplatnil částečně právo na vydání bezdůvodného obohacení již v původní žalobě dne 5. 10. 1999, a to v částce 380.136,30 Kč, které dne 9. 8. 2006 rozšířil o částku 5.248.800,- Kč. Jestliže rozsah bezdůvodného obohacení byl posléze na základě výsledků dokazování určen v částce 1.565.000,- Kč, pak je nutné konstatovat, že pro část tohoto práva (tj. co do částky 380.136,30 Kč) mohla splatnost nastat dříve než pro zbylou část tohoto práva, a to dnem doručení původní žaloby žalované 2) či jejímu právnímu předchůdci. Touto skutečností se však odvolací soud nezabýval.
Protože odvolací soud věc částečně nesprávně právně posoudil (viz část D. tohoto rozhodnutí), čímž je naplněn dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčené části bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.); v novém řízení se odvolací soud zaměří na řešení otázky, ve kterém okamžiku nastala splatnost pohledávky žalobce za žalovanou 2) či jejím právním předchůdcem, pokud jde o vydání bezdůvodného obohacení v částce 380.136,30 Kč (nárok Ab).
V novém rozhodnutí o věci dále rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.), a to ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) je dán tím, že žalované 1) prokazatelné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu