ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.930.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 930/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) M. Š. , P., b) F. Š. , P., zastoupených JUDr. Michalem Schmidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1617/40, a c) L. Š. , zemřelé 25. 7. 2012, posledně P., proti žalovanému Ing. V. F. , L., o zaplacení 1.121.749,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 2.210.334,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 572/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2013, č. j. 25 Co 397/2013-278, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2013, č. j. 25 Co 397/2013-278, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po soudem připuštěném rozšíření žaloby na žalovaném domáhali zaplacení celkové částky 1.121.749,- Kč s úrokem z prodlení coby bezdůvodného obohacení vznikajícího tím, že se na pozemcích ve spoluvlastnictví žalobců nacházejí skleníky a další budovy žalovaného. Žalovaný proti žalobcům vzájemným návrhem uplatnil nárok na zaplacení částky 2.210.334,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody.
Okresní soud Praha-východ mezitímním rozsudkem ze dne 15. 6. 2011, č. j. 8 C 572/2008-148, vyslovil, že nárok žalobců je co do základu po právu (výrok I.), a zamítl vzájemný návrh žalovaného (výrok II.) s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (výrok III.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č. j. 25 Co 10/2012-219, rozsudek soudu prvního stupně, jejž odvoláním napadl žalovaný, potvrdil s upřesněním znění výroku II.
Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 2. 5. 2013, č. j. 8 C 572/2008-264, rozhodl podle §107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), že v řízení bude na místě žalobkyně c), jež zemřela dne 25. 7. 2012, pokračováno se žalobcem a). Svůj postup soud zdůvodnil tím, že z výsledků dědického řízení vyplývá, že právě žalobce a) nabyl v rámci dědictví po zůstavitelce právo, o něž v předmětném sporu jde.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2013, č. j. 25 Co 397/2013-278, k odvolání žalovaného naposledy zmíněné usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve světle odvolatelem předestřené argumentace připustil, že pohledávka, již žalobci proti žalovanému uplatňují, nebyla předmětem dědického řízení po žalobkyni c), ovšem žalobce a) nabyl coby dědic zemřelé účastnice řízení mimo jiné podíly na pozemcích, jejichž užíváním se měl žalovaný obohatit. Je tedy nepochybné, že právě žalobce a) by měl vstoupit do jejího procesního postavení.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jež pokládá za přípustné podle §237 o. s. ř. Zdůrazňuje, že odvolací soud dovodil, že žalobce a) nabyl jako dědic žalobkyně c) spornou pohledávku, ač dané majetkové právo nebylo předmětem dědického řízení, respektive dohody dědiců, jež byla v tomto řízení schválena. Otázka, kterou žalovaný klade dovolacímu soudu k posouzení, tak zní, zda si může soud za obdobných okolností učinit závěr o tom, komu připadla pohledávka, jež nebyla zmíněna v usnesení o dědictví po zemřelém účastníkovi. Jen z toho, že žalobce a) nabyl spoluvlastnické podíly původní žalobkyně c) na předmětných pozemcích, nelze usuzovat, že nabyl též údajnou pohledávku za žalovaným, a že by tak měl vstoupit do jejích procesních práv v současném řízení, protože kdyby tato pohledávka byla projednána dědickým soudem, mohla připadnout jinému z dědiců žalobkyně c). Dovolatel z výše vyložených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení krajského soudu i usnesení okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci a) a b), kteří reagovali na předestřené dovolací námitky a posléze Nejvyššímu soudu navrhli, aby dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a ke dni podání dovolání v souladu s §241 odst. 1 o. s. ř. řádně zastoupenou advokátem, jemuž byl teprve následně pozastaven výkon advokacie, zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného bylo třeba shledat přípustným, jelikož se odvolací soud při posuzování otázky procesního nástupnictví po zemřelém účastníkovi odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Nejvyšší soud soustavně judikuje, že procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba, je zpravidla až po pravomocném skončení dědického řízení zřejmé, na kterého z dědiců přešlo dané právo či povinnost. Pouze ve výjimečných případech (např. má-li zůstavitel jediného dědice nebo je-li s ohledem na znění závěti, jejíž platnost nebyla zpochybněna, jasné, který z dědiců převezme právo, jež je předmětem řízení) lze v řízení pokračovat již před skončením řízení o dědictví (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1908/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 68/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2817/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 495/2011). Dovozuje se přitom, že nebyly-li práva a povinnosti, o něž se vede spor, v řízení o dědictví řešeny, postupuje se stejně, jako kdyby řízení o dědictví dosud nebylo skončeno, a to až do doby, dokud o nich neproběhne dodatečné řízení o dědictví nebo dokud nebudou mimo dědické řízení vyřešeny jinak (viz Drápal, L., Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 723).
V judikatuře dovolacího soudu se ustálil též názor, podle něhož zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou tito až do právní moci usnesení soudu o dědictví považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele). Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se pak uvedený vztah dědiců k zůstavitelovu majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1543/2009, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1305/2010), což opět platí i v případě, že příslušná pohledávka zůstavitele nebyla v dědickém řízení vypořádána (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1458/2005). Nejvyšší soud proto v minulosti akceptoval, pakliže soud ještě před projednáním žalované pohledávky v dědickém řízení rozhodl o tom, že bude jako s procesními nástupci zemřelého účastníka jednat se všemi jeho potenciálními dědici (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1333/2008, dále srovnej též kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1172/2006).
V přezkoumávané kauze ovšem odvolací soud navzdory skutečnosti, že žalovaná pohledávka, jak sám uvedl, nebyla v dědickém řízení po žalobkyni c) projednána a podle obsahu spisu zanechala žalobkyně c) přinejmenším dva možné dědice, již svou dohodou schválenou v dědickém řízení neurčili, kterému z nich má předmětné majetkové právo připadnout (byť se v řečené dohodě hovoří o veškerém majetku zůstavitelky, jsou v ní jednotlivá aktiva dědictví zjevně vyjmenována enumerativním způsobem, přičemž zmínka o sporné pohledávce v daném výčtu absentuje), za procesního nástupce zůstavitelky označil toliko jednoho z myslitelných dědiců, aniž by nabídl přesvědčivou úvahu, jež by takový postup činila opodstatněným. Krajský soud totiž svůj závěr, že je jako s procesním nástupcem žalobkyně c) nutno jednat se žalobcem a), dovodil výlučně z faktu, že podle rozhodnutí dědického soudu žalobce a) nabyl spoluvlastnické podíly na pozemcích, jejichž užíváním se měl žalovaný obohacovat. Tento úsudek však zjevně nerespektuje obligační (tj. nikoli věcněprávní) povahu práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež bez dalšího nesdílí právní osud věci, s níž je spjato co do svého vzniku (viz přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4982/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3404/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 216/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 715/2014) , pročež není korektní dovozovat, že na osobu nabyvší (spolu)vlastnické právo k nemovitostem musel zároveň přejít též nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které užíváním těchto věcí mohlo dříve vzniknout třetí osobě. Sukcese do (spolu)vlastnictví k dotčeným pozemkům a do práva na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení zajisté může nastat souběžně, a to kupříkladu právě v situaci univerzálního právního nástupnictví po zemřelé fyzické osobě, uvedená oprávnění jsou však způsobilá přecházet nezávisle na sobě, nelze tak bez dalšího konstatovat, že do nich za okolností daných v řešené věci vstoupil tentýž subjekt.
Se zřetelem ke shora nastíněnému nemohl Nejvyšší soud než podle §243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušit a věc vrátit Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu