ECLI:CZ:NS:2016:28.ND.345.2016.1
sp. zn. 28 Nd 345/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) Bc. L. R. , P., a b) T. R. , P., obou zastoupených JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované TRISIA, a.s. , IČ 646 10 152, se sídlem v Třinci, nám. Svobody 526, zastoupené JUDr. Janou Kantorovou, advokátkou se sídlem v Třinci, Husova 401, o náhradu majetkové i nemajetkové újmy ve výši 50.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 172/2009, o návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 172/2009 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jakožto obecného soudu ve smyslu §85 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), po žalované domáhají písemné omluvy a shora uvedené částky jako náhrady jim způsobené majetkové a nemajetkové újmy.
Při jednání před soudem prvního stupně dne 25. 5. 2016 vznesli žalobci návrh na přikázání věci k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 1 z důvodu vhodnosti (§12 odst. 2 o. s. ř.), jejž doplnili písemným podáním datovaným ke dni 3. 6. 2016, přičemž jako hlavní argument uvádějí zdravotní, časovou a finanční náročnost cesty k příslušnému soudu z P., kde se v současné době zdržují. K uvedenému návrhu se v průběhu jednání před soudem prvního stupně (posuzováno dle obsahu) nesouhlasně vyjádřila žalovaná (viz protokol o jednání č. l. 418). Okresní soud proto žádost na delegaci podle §12 odst. 3 o. s. ř. předložil opětovně Nejvyššímu soudu (o obdobném požadavku bylo Nejvyšším soudem negativně rozhodnuto v usneseních ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 22 Nd 13/2012, a ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 25 Nd 86/2014).
Podle §12 odst. 2 o. s. ř. může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Dle ustanovení §12 odst. 3, věty první, o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle ustanovení §12 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. pak mají účastníci právo se k uvedenému postupu vyjádřit, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by měla být věc přikázána.
Nejvyšší soud jako nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a tomu, jemuž má být věc přikázána, návrh projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k přikázání věci jinému soudu.
Důvody vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 28 Nd 409/2014) nebo po skutkové stránce – se zřetelem na navržené důkazy – spolehlivěji a důkladněji (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Nd 303/2014). Při vědomí významu zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jako garance nezávislosti soudní moci, je přitom třeba podmínky přikázání věci jinému soudu vždy vykládat restriktivně (srovnej mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 469/14). Pakliže účastník řízení nesouhlasí s návrhem na přikázání věci jinému soudu, je povinností soudu uvážit, zda v předmětné věci existují natolik zásadní důvody, aby jimi mohl být ospravedlněn průlom do zmíněného ústavního principu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07).
V nyní projednávaném případě ovšem nelze usuzovat na splnění podmínek pro takový mimořádný postup. Samotné zdravotní komplikace druhé žalobkyně nejsou způsobilým důvodem k přikázání projednání věci jinému soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 7 Nd 43/2001, či ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 4 Nd 369/2010). K dalším námitkám žalobců je třeba říci, že vzdálenost bydliště účastníka od místa soudu, jakož i s tím související finanční či organizační zatížení jsou spíše běžným jevem, a nemohou samy o sobě delegaci sporu odůvodnit (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 20 Nd 44/2016). Ze skrovných argumentů žalobců, jimiž svůj návrh na přikázání věci odůvodňují, nevyplývá, že by požadovaná delegace věci k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 mohla vést k rychlejšímu a hospodárnějšímu projednání souzené pře, naopak pro ponechání rozsouzení sporu Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku hovoří kromě samotného sídla žalované (zákonného hlediska určování místní příslušnosti soudu) i doba, po niž se již věcí příslušný soud zabývá. Rovněž je nutné zohlednit nesouhlas žalované s navrhovaným postupem.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na předestřené důvody návrhu na přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. nevyhověl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 12. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu