ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1520.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1520/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce NEFIO, a. s. , se sídlem v Praze 8 – Libni, Pod Vlachovkou 1269/5, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 25193163, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, PSČ 500 02, proti žalovanému Invest Real Service s. r. o. , se sídlem v Praze 8 – Libni, Prosecká 527/24, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 29022657, zastoupenému Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 172/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2013, č. j. 10 Cmo 36/2013-226, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2013, č. j. 10 Cmo 36/2013-226, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. října 2012 č. j. 42 Cm 172/2010-180, Krajský soud v Hradci určil, že žalovaný nemá za dlužníkem P. Ř. (dále též jen „úpadce“) vykonatelnou pohledávku s právem na oddělené uspokojení ve výši 24 016 940,80 Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu o určení, že žalovaný nemá za úpadcem vykonatelnou pohledávku s právem na oddělené uspokojení ve výši 635 498,20 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek prvního stupně v bodech I. a III. výroku tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Žalovaný přihlásil do konkursního řízení pohledávku za úpadcem v celkové výši 24 652 439 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru č. 537/2005 a dohody o přistoupení k závazku ze dne 4. října 2005 uzavřené mezi 1. TZ družstevní záložnou (dále jen „záložna“) a pozdějším úpadcem a H. Ř. jako spoludlužníky. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná na základě exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 4. října 2005 soudního exekutora JUDr. Jiřího Tomka. Žalobce v přihlášce dále uvedl, že se stal vlastníkem pohledávky podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. dubna 2010. K pohledávce uplatnil právo na oddělené uspokojení k „nemovitostem, k obchodnímu podílu a k pohledávkám“.
2/ Na přezkumném jednání konaném dne 20. října 2010 žalobce popřel pohledávku žalovaného tak, že „popřel celou pohledávku co do důvodu i výše včetně odděleného uspokojení a včetně vykonatelnosti, a to z důvodu neplatnosti postoupení pohledávky“.
3/ V žalobě, jíž se žalobce domáhá určení, že žalovaný nemá za úpadcem vykonatelnou pohledávku s právem na oddělené uspokojení, žalobce namítal neplatnost úvěrové smlouvy a smlouvy o postoupení pohledávky.
Odvolací soud – cituje §23 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“) – především zdůraznil, že úkon, jímž věřitel na přezkumném jednání popírá pohledávku jiného věřitele, musí být (aby vyvolal zamýšlené účinky popření) natolik určitý, aby z něj bylo zřejmé, co sleduje, tzn. musí v něm být uvedeny konkrétní důvody (skutečnosti), jež pravost, výši či pořadí pohledávky zpochybňují. Tyto skutečnosti, zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, pak určují obsah a rozsah popření pohledávky, jež může popírající věřitel dle §23 odst. 3 ZKV uplatnit u soudu jako své popření formou incidenční žaloby. Samotný důvod popření (identifikovaný právě vylíčenými skutečnostmi), jenž byl uplatněn při přezkumném jednání, přitom není možno po skončení přezkumného jednání dodatečně měnit či rozšiřovat uplatňováním dalších věcných důvodů, jež jsou od původních důvodů popření odlišné.
V dané věci měl odvolací soud za určující, že žalobce popřel pohledávku žalovaného pouze co do pravosti z důvodu „neplatnosti postoupení pohledávky“, přičemž neexistenci postupované pohledávky, neplatnost úvěrové smlouvy ani jiné skutečnosti žalobce při přezkumném jednání nenamítal. Důvody, pro které žalobce popřel výši pohledávky a právo na oddělené uspokojení, přitom neuvedl vůbec a nespecifikoval ani rozsah, v němž popřel výši nároku, ani pořadí, jež by pohledávka měla mít. V tomto rozsahu tedy podle odvolacího soudu popěrný úkon nevyvolal účinky popření. Pohledávka žalovaného tak byla žalobcem při přezkumném jednání účinně popřena pouze co do své pravosti, přičemž důvodem popření, jenž mohl být dle §23 odst. 3 ZKV jako jediný v žalobě uplatněn, je neplatnost postoupení pohledávky. Odvolací soud se tedy – oproti soudu prvního stupně, který posoudil úvěrovou smlouvu jako neplatnou (a nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení měl za promlčený) – zabýval pouze otázkou, zda ve sporu o pravost pohledávky může popírající konkursní věřitel uspět s námitkou neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
Vycházeje z §524 a §526 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2007, pod číslem 83 a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2010“), odvolací soud uzavřel, že nemá-li dlužník, jemuž postupitel řádně oznámil postoupení pohledávky vůči postupníkovi (ve sporu o úhradu této pohledávky) bez dalšího k dispozici námitku (obranu) neplatnosti postupní smlouvy, pak v intencích závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněném pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 95/2008“) nemůže s touto argumentací ve sporu o pravost a pořadí pohledávky uspět ani žalobce coby popírající konkursní věřitel (jež není postupitelem ani postupníkem; k tomu dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2011, pod číslem 90).
Závěrem odvolací soud uvedl, že z obsahu protokolu o přezkumném jednání vyplývá, že konkursní soud poučil účastníky o popěrných důvodech dle §21 odst. 2 a §24 odst. 1 ZKV, o následcích popření pohledávky, o postupu v případě popření vykonatelných i nevykonatelných pohledávek, o lhůtách k podání žalob i o následcích zmeškání lhůty k jejich podání dle §23 a §24 ZKV. Z podaného poučení dostatečně určitě plyne, jak má popěrný úkon věřitele vypadat, i to, že věřitel, jenž popře vykonatelnou pohledávku, musí u soudu uplatnit své popření, a to ve lhůtě stanovené správcem. Žalobci se tak dostalo dostačujícího poučení jak o „technice přezkoumávání a popírání pohledávek“, tak o možnosti domáhat se následně svého práva prostřednictvím incidenční žaloby. Poučení o tom, z jakých konkrétních (věcných) důvodů má pohledávku jiného věřitele popřít, tzn. jaké konkrétní skutečnosti zpochybňující pravost pohledávky má (vedle neplatnosti postoupení pohledávky) tvrdit, by přesahovalo poučovací povinnost soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje je za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel předně – s poukazem na R 76/2002 – zdůrazňuje, že popření pohledávky je procesním úkonem, na který se vztahují obecná ustanovení občanského soudního řádu o procesních úkonech. Z toho dovozuje, že jestliže popření pohledávky učiněné dovolatelem nebylo řádné a nemohlo vyvolat účinky popření, pak měl konkursní soud dovolatele podle §43 o. s. ř. vyzvat, aby vady popěrného úkonu odstranil. Jestliže tak neučinil, porušil svou poučovací povinnost. Dovolatel míní, že poučení poskytnuté konkursním soudem bylo nedostatečně, což nelze přičíst k tíži dovolatele, tedy neumožnit mu uplatnění důvodů popření pohledávky až v rámci incidenčního sporu a jeho žalobu zamítnout, aniž by byly zohledněny všechny důvody popření uplatněné v incidenčním sporu.
Kromě toho dovolatel namítá, že odvolací soud nepřihlédl k aktuální judikatuře Nejvyššího soudu (konkrétně k usnesení ze dne 9. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2010), z níž podle dovolatele vyplývá, že odůvodnění popření pohledávky při přezkumném jednání není nutné. Má za to, že v incidenčním sporu mohou být vůči popřené pohledávce uplatňovány jakékoliv důvody, tedy i důvody, které v rámci přezkumného jednání vůbec nebyly uplatněny.
Dovolatel míní, že ze zákona o konkursu a vyrovnání nevyplývá požadavek, aby popření pohledávky bylo odůvodněno. V incidenčním sporu je omezen pouze konkursní věřitel nevykonatelné pohledávky, který se může v žalobě dovolávat pouze právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání. Podle dovolatele vychází napadené rozhodnutí z nesprávné aplikace §23 odst. 3 ZKV. Dovolatel byl oprávněn uplatnit v incidenčním sporu jakékoliv důvody popření vůči pohledávce přihlášené žalovaným, včetně důvodu spočívajícím v absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a v námitce promlčení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení.
Dovolatel rovněž namítá, že na danou věc nelze aplikovat závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, neboť podstatné je nejen uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, ale i oznámení o postoupení pohledávky. Odvolací soud podle mínění dovolatele nevěnoval pozornost tomu, zda došlo k oznámení o postoupení pohledávky úpadci. Žádný důkaz k této otázce neprovedl a nemohl odkázat ani na rozhodnutí soudu prvního stupně, který tuto skutečnost rovněž neposuzoval, přestože provedl důkaz oznámením o postoupení pohledávky. Odvolací soud tak podle dovolatele pochybil, když odmítl přezkoumávat platnost smlouvy o postoupení pohledávky, aniž by se jakkoliv vyjádřil k tomu, zda došlo k oznámení o postoupení pohledávky pozdějšímu úpadci.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , který je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, též na webových stránkách Nejvyššího soudu .
Dovolání žalobce je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud neshledává důvodnými dovolací námitky, které směřují k povaze popěrného úkonu, jeho náležitostem a vázaností důvody popření.
Dovolateli lze dát v obecné rovině za pravdu potud, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož popření pohledávky přihlášené do konkursu je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) přiměřeně platí ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. Popírá-li konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty výši pohledávky nebo její pořadí, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, popř. jaké pořadí má pohledávka v konkursu mít; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Popřít pravost, výši nebo pořadí pohledávky lze i eventuálním procesním úkonem. Popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí. Pro závěr o tom, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (jeho důvodu) v podobě zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu (viz i odvolacím soudem citované R 76/2002).
S těmito závěry je – oproti mínění dovolatele – právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že dovolatel popřel při přezkumném jednání pravost žalovaným v konkursu uplatněné pohledávky z titulu postoupené pohledávky ze smlouvy o úvěru č. 537/2005 ze dne 4. října 2005) v souladu, když z popěrného úkonu dovolatele (jak byl zachycen konkursním soudem v protokolu o přezkumném jednání konaném dne 20. října 2010) je – v souladu s ustanovením §42 odst. 4 o. s. ř. – zřejmé, kterému soudu je určen, kdo je činí, které věci se týká a také to, co jím popírající konkursní věřitel sleduje (tedy že popírá – při absenci údaje o odlišné výši přihlášené pohledávky – jen její pravost z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky). Námitky dovolatele, že měl být konkursním soudem poučen, a to nad rámec poučení, které se mu dostalo při přezkumném jednání (srov. zjištění odvolacího soudu z protokolu o přezkumném jednání), jsou za této situace zjevně nedůvodné.
Dovolatel se nemýlí ani v závěru, podle něhož obecně platí, že z hlediska určitosti popěrného úkonu není významné, zda v něm popírající konkursní věřitel (popř. správce konkursní podstaty) také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak uvedení takových údajů pro další postup účastníků konkursního řízení jistě žádoucí). K tomu srov. v dovolání označené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3829/2010.
Přesto je však závěr odvolacího soudu, podle něhož je určující, že jediným popěrným důvodem zaznamenaným v protokolu o přezkumném jednání byla „neplatnost postoupení pohledávky“, v poměrech dané věci správný. Je tomu tak proto, že dovolatel přehlíží důsledky, které právní úprava spojuje s tím, že se popření týká vykonatelné pohledávky.
Podle §23 odst. 1 ZKV pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam.
Podle §23 odst. 3 ZKV kdo popřel vykonatelnou pohledávku, uplatní své popření u soudu, který prohlásil konkurs.
Podle §24 odst. 1 ZKV správce je oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom správce vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby svůj nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet.
Podle §24 odst. 2 ZKV popře-li správce nárok už vykonatelný, uplatní své popření do 30 dnů od přezkumného jednání u soudu, který prohlásil konkurs, jinak se popřený vykonatelný nárok bude považovat za zjištěný.
Již v důvodech rozsudku ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud při výkladu §24 odst. 2 ZKV vysvětlil, že správce konkursní podstaty, který popře vykonatelnou pohledávku, je vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel. Vyšel přitom z v §24 odst. 2 ZKV obsažené formulace „… uplatní své popření …“.
Okolnost, že správce popře pravost nebo výši pohledávky, která je vykonatelná, tedy nevede (oproti situaci, kdy je takto popřena pohledávka nevykonatelná) jen k tomu, že je na správci (nikoli na věřiteli popřené pohledávky), aby podal incidenční žalobu. Další odlišností je to, že popírající správce je vázán důvody popření. To znamená, že v incidenčním sporu nemůže zpochybňovat pravost či výši popřené pohledávky jiným důvody (na základě jiných skutečností), než těmi, které uvedl při přezkumu (popření) pohledávky.
Uvedené závěry se obdobně uplatní v situaci, kdy tím, kdo popřel vykonatelnou pohledávku, není správce konkursní podstaty, ale jiný konkursní věřitel. I v takovém případě je na popírajícím věřiteli, aby podal incidenční žalobu [k tomu srov. již stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že byla-li popřena pravost nebo výše vykonatelné pohledávky, podává žalobu ten, kdo ji popřel (správce konkursní podstaty nebo popírající konkursní věřitel), proti přihlašovateli (a nikoli již vůči správci konkursní podstaty); srov. bod XXXI. stanoviska, str. 202 (378)] a rovněž on je vázán důvody svého popření. K tomu srov. dikci §23 odst. 3 ZKV a rovněž v něm použitou totožnou formulaci „… uplatní své popření …“.
Jestliže je podle závěrů soudů nižších stupňů pohledávka žalovaného vykonatelná, je dovolatel jako popírající konkursní věřitel v incidenčním sporu vázán důvody svého popření a pravost pohledávky žalovaného nemůže zpochybnit jinými důvody než těmi, které uplatnil (uvedl jako důvod popření) při přezkumu.
Přesto je však dovolání důvodné. Dovolatel totiž správně vystihl, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí sice vyšel ze závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, avšak tyto na danou věc nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí vysvětlil, že závěry obsažené v R 61/2010 o přípustnosti dlužníkových námitek proti platnosti postoupení pohledávky se uplatní i ve sporu o určení pravosti postoupené pohledávky pro námitky, jež náleží popírajícímu správci konkursní podstaty nebo popírajícím konkursním věřitelům, avšak pouze tehdy, oznámil-li postupitel dlužníku (pozdějšímu úpadci), že došlo k postoupení pohledávky. V takovém případě ani případná neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky nevede k závěru, že postupník není ve sporu aktivně věcně legitimován (srov. dále shodně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4868/2009).
Z uvedeného vyplývá, že nezabýval-li se odvolací soud tím, zda původní věřitel (záložna) oznámil pozdějšímu úpadci, že pohledávku postoupil žalovanému, je jeho právní posouzení věci neúplné a proto i nesprávné. Přehlédl totiž, že námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky nemůže vést ke zpochybnění aktivní věcné legitimace věřitele jen tehdy, bylo-li postoupení pohledávky oznámeno dlužníku (v daném případě pozdějšímu úpadci).
Právní posouzení této otázky odvolacím soudem tudíž není správné.
Pro úplnost zbývá dodat, že Nejvyšší soud nepřezkoumával závěry odvolacího soudu o tom, zda došlo k účinnému popření práva na oddělené uspokojení. Platí totiž, že bylo-li popřeno právo na oddělené uspokojení, podává vždy žalobu přihlašovatel (věřitel pohledávky, který uplatnil právo na oddělení uspokojení), bez zřetele k tomu, zda jde o pohledávku vykonatelnou. K tomu srov. opět již označený bod stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem v řešení otázky přípustnosti námitky neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky jako důvodu pro popření pravosti pohledávky je neúplné a tudíž i nesprávné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu