ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1695.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1695/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně UNILEASING a. s. , se sídlem v Klatovech, Randova 214, PSČ 339 01, identifikační číslo osoby 25205552, zastoupené Mgr. Jakubem Seidlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 617/26, PSČ 110 00, proti žalovanému P. K. , zastoupenému Mgr. Lukášem Kouřilem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Kozinova 21/2, PSČ 787 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 114/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015, č. j. 5 Cmo 240/2015-183, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015, č. j. 5 Cmo 240/2015-183, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. března 2015, č. j. 45 Cm 114/2010-165, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 45 Cm 114/2010-127, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 12. července 2010, č. j. 45 Cm 114/2010-11, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 442.655 Kč s 6% úrokem od 6. dubna 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.476 Kč a náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání a požádal (podáním ze dne 9. ledna 2015) o přiznání osvobození od soudních poplatků.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. března 2015, č. j. 45 Cm 114/2010-165, žalovanému osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaný je majitelem nemovitostí v hodnotě přibližně 200.000 Kč, na nichž sice „váznou právní závady, které jeho dispoziční právo omezují, ale vlastnictví jej nezbavují“. Již proto podle soudu prvního stupně „na osobu žalovaného nelze hledět jako na osobu nemajetnou“, která by splňovala podmínky pro osvobození od placení soudních poplatků ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud – předesílaje, že soudní poplatek je „ve své podstatě daňovou povinností vůči státu, kterou má poplatník ze zákona z principu vždy, nezávisle na svých majetkových poměrech“ – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že s ohledem na poměry žalovaného nelze v posuzovaném případě uvažovat ani o částečném osvobození od soudních poplatků.
Z obsahu spisu je podle odvolacího soudu především zřejmé, že žalovaný „neuvádí ani nedokládá, že by mu závažné důvody, například zdravotní, bránily v činnosti směřující k dosažení vyšších příjmů“. Se zřetelem k výši poplatkové povinnosti žalovaného (kdy soudní poplatek za odvolání činí 22.140 Kč) a jeho osobním a sociálním poměrům (žalovaný se narodil v roce 1981, je „bez zdravotních, respektive jiných objektivních limitů“, svobodný a dcera, k níž má vyživovací povinnost, s ním nežije ve společné domácnosti) přitom není pro posouzení důvodnosti návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků významné, jaký příjem žalovaný ve skutečnosti má, nýbrž zodpovězení otázky, „zda se účastník nachází v situaci, že objektivně (absolutně) není v jeho možnostech dosáhnout příjmu vyššího“. O takový případ však v poměrech dané věci zjevně nejde.
Kromě toho žalovaného nelze považovat ani za osobu nemajetnou, když vlastnictví nemovitostí jej „jaksi z principu“ ze skupiny nemajetných vyřazuje.
Bez dalšího podle odvolacího soudu není možné při rozhodování o osvobození od soudních poplatků přihlížet ani k jiným závazkům poplatníka (žadatele). Jednak je věcí účastníka, „jaká činí svobodná rozhodnutí s dopadem do své majetkové sféry“, přičemž důsledky těchto rozhodnutí nelze „automaticky přenášet na stát“, jednak „z ničeho nevyplývá, že by splácení jiných závazků (zejména vůči soukromoprávním subjektům) mělo přednost před placením soudního poplatku jako fiskální povinnosti vůči státu“. Zohlednit závazky žadatele by bylo možné při úvaze o důvodnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků jen tehdy, jestliže by k zadlužení žadatele došlo z „objektivních příčin“, např. jako důsledek nákladné léčby účastníka či člena jeho rodiny, popř. při odstraňování následků přírodní katastrofy nebo trestné činnosti spáchané na majetku žadatele. To, že by závazky žalovaného (k jejichž vymožení je prováděna exekuce srážkou z jeho mzdy) měly vzniknout za těchto okolností, však žalovaný v řízení netvrdil ani nedoložil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posuzování předpokladů pro osvobození od soudních poplatků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatel konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou usneseními ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 99/2013“), ze dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 1374/2013, a ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, spojuje (jak evidentně plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí) úvahy o možnosti přiznání osvobození od soudních poplatků žadateli výlučně s „absolutní objektivní nemožností“ účastníka soudní poplatek uhradit, tedy s nemožností způsobenou např. vyšší mocí apod. S takovou argumentací by však podle dovolatele bylo možné odmítnout de facto všechny žádosti o osvobození od soudních poplatků s výjimkou žádostí těch účastníků, kteří doloží, že jsou upoutáni „na invalidní lůžko“ a nejsou schopni si zajistit vyšší příjem.
Rozhodovací praxi dovolacího soudu odporuje podle dovolatele rovněž požadavek odvolacího soudu, aby žalovaný prokázal, že si není schopen „objektivně“ vydělat víc, než kolik činí jeho současný příjem. Představy odvolacího soudu o příjmových možnostech žalovaného se navíc zcela míjí s objektivní hospodářskou situací v České republice, neboť ani tzv. medián hrubé mzdy (který činí 22.230 Kč) nepobírá polovina obyvatel, nehledě k tomu, že i z takového příjmu by stejně nebyl schopen vyměřený soudní poplatek zaplatit.
V průběhu řízení dovolatel řádně doložil, že pobírá čistou mzdu okolo 15.000 Kč, přičemž z této částky platí měsíčně 2.000 Kč na výživném pro svou nezletilou dceru, náklady na bydlení činí částku 5.000 Kč a ze mzdy je mu v rámci exekuce sráženo cca 4.500 Kč. Na úhradu běžných potřeb tak dovolateli zůstává měsíčně zcela minimální částka, z níž zcela objektivně není úhrady soudního poplatku schopen.
Dovolatel konečně oponuje závěru odvolacího soudu, že ze skupiny nemajetných osob jej vylučuje již sama skutečnost, že je vlastníkem nemovitých věcí (pozemků). V situaci, kdy žalovaný nemůže s předmětnými nemovitostmi volně nakládat, neboť jsou postiženy exekucí vedenou k vymožení pohledávek dvojnásobně převyšujících hodnotu samotných nemovitostí, nelze ve vlastnictví pozemků podle dovolatele spatřovat okolnost, která by přiznání osvobození od soudních poplatků vylučovala.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalovanému se přiznává osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu, popř. (nerozhodne-li o osvobození žalovaného přímo) rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o (ne)splnění podmínek vyžadovaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. pro (byť jen částečné) osvobození od soudních poplatků, nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že již v R 99/2013 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož:
„Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. v literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953)“.
Dále je judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jednotná v závěrech, podle nichž:
1) Určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Existuje-li objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zásadně toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. října 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08, a ze dne 27. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12, uveřejněné pod čísly 161/2008 a 33/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
2) Zájem státu na vymožení částky odpovídající soudnímu poplatku nemůže dosáhnout intenzity zájmu účastníka řízení na přístup k soudu; to je ostatně zřejmé i ze samotného poslání právní úpravy individuálního osvobození od soudních poplatků (srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 22. srpna 2013, sp. zn. I. ÚS 731/2013, uveřejněného pod číslem 151/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
3) Ustanovení §138 odst. 1 věta první o. s. ř. nelze vykládat (restriktivním způsobem) tak, že umožňuje přiznat účastníku osvobození od soudních poplatků jen zcela výjimečně, toliko v případech osob zcela nemajetných a s minimálními příjmy. Tak extrémně přísný obecně platný požadavek na míru nouze žadatele ze zákona nevyplývá (viz dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1180/2013).
4) Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu. V této souvislosti je nutno vycházet z objektivní nemožnosti účastníka řízení splnit předpokládanou poplatkovou povinnost v řízení, kdy je reálně vyloučena možnost i případné dispozice s majetkem účastníka za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaného soudního poplatku (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, včetně tam obsažených odkazů na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2004, sp. zn. 5 Ads 1/2004, a ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1 As 23/2009, uveřejněná pod čísly 321/2004 a 2163/2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
5) Nemá-li účastník řízení dostatečné prostředky k úhradě poplatku, lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně vlastnictví nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však samo o sobě ještě není dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být „prostřednictvím“ těchto nemovitostí získány. Tak tomu ovšem může být jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi, či za účelem jejich pronájmu. Plní-li však nemovitost účel nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku řízení spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitost kvůli zaplacení poplatku ve výši např. 2000 Kč s tím, že v případě úspěchu ve sporu mu bude tato částka v rámci nákladů řízení přiznána. Zpeněžení i zadlužení konkrétní nemovitosti je navíc úkonem časově náročným, ve vztahu k výši soudního poplatku neadekvátním a zpeněžení pak i nevratným (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3831/2013, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 4782/2015).
6) Při posuzování majetkových poměrů žadatele je nezbytné poměřovat rozsah aktiv i pasiv a přihlížet ke všem významným okolnostem, které spoluurčují celkový obraz poměrů osoby domáhající se přiznání osvobození od soudních poplatků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014).
7) Závazky žadatele o osvobození od soudních poplatků nelze při posuzování jeho celkových majetkových poměrů pominout jen s poukazem na skutečnost, že účastník závazky sjednal dobrovolně a musel si být proto vědom jejich existence, jakož i povinnosti dostát jejich splnění. Akceptace takového závěru by v zásadě znamenala, že dobrovolné převzetí závazků účastníkem řízení (bez ohledu na důvod vzniku závazků) by bylo okolností, která by nikdy nemohla být zohledněna při úvaze o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Vyplývá-li z ustálené judikatury, že soud rozhodující o žádosti o osvobození od soudních poplatků musí přihlížet k celkovým majetkovým poměrům, tj. i k existujícím pasivům, nelze bez dalšího jejich existenci brát jako okolnost jdoucí k tíži žadatele o osvobození od soudních poplatků (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/2014).
V projednávané věci soudy nižších stupňů při posuzování, zda žalovaný splňuje předpoklady pro (byť jen částečné) osvobození od soudních poplatků, shora vymezená kriteria zjevně nerespektovaly.
Z uvedených judikatorních výstupů je především zřejmé, že samotná existence nemovitého majetku (v poměrech dané věci nadto postiženého exekucí) bez dalšího překážku pro osvobození žalovaného od soudních poplatků (oproti mínění soudů nižších stupňů) nepředstavuje. Stejně tak nemůže obstát argumentace odvolacího soudu, podle níž je při posuzování majetkových poměrů vyloučeno přihlížet k závazkům žadatele o přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť jejich převzetí je pouze důsledkem svobodného rozhodnutí žadatele. Závěr o tom, že žalovaný je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s probíhajícím řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením), konečně nelze opřít ani o (ničím nepodloženou) úvahu odvolacího soudu, že žalovaný by mohl (v situaci, kdy není omezován „zdravotními, respektive jinými objektivními limity“) dosahovat vyšších příjmů.
Jelikož usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu