ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1796.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 1796/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Bubenská 113/47, PSČ 170 00, proti žalovanému Ing. A. I., zastoupenému JUDr. Ing. Bc. Milanem Mlezivou, advokátem, se sídlem v Plzni, Skrétova 1011/48, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 163/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2015, č. j. 8 Cmo 396/2014-332, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. října 2014, č. j. 48 Cm 163/2010-303, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. srpna 2010, č. j. 48 Cm 163/2010-50, jímž původně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 5.000.000,- Kč s 6% úrokem od 3. prosince 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 16.333,- Kč a náhradu nákladů řízení a rozhodl o přechodu poplatkové povinnosti na žalovaného. Šlo přitom o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když jeho v pořadí první rozsudek ze dne 23. dubna 2012, č. j. 48 Cm 163/2010-160, jímž ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 8 Cmo 274/2012-250 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalobce proti označenému usnesení odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 1231/2014, a to pro vady spočívající v nevymezení důvodu přípustnosti dovolání (§243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Soud prvního stupně s odkazem na výsledky provedeného dokazování uzavřel, že:
1) Žalovaný směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „směnka“), nepodepsal pod nátlakem, který by byl „tak intenzivní, aby vzhledem ke konkrétním okolnostem případu mohl vést žalovaného k nesvobodnému úkonu“.
2) Doplnil-li žalovaný v dalším průběhu řízení svá tvrzení v tom směru, že „žalobce nátlak vystupňoval ukazováním nábojnic, tuto část tvrzení o nátlaku neprokázal, ale s ohledem na to, že nebyla součástí námitek uplatněných ve lhůtě pro jejich podání, eventuelně při prvním jednání ve věci, soud ve smyslu ustanovení §175 odst. 4 o. s. ř., nevedl žalobce podle ustanovení §118a o. s. ř. k jejímu prokázání“.
3) „Žalovaný uspokojivým způsobem nevysvětlil důvod pro podpis směnky a bez ohledu na kauzu byl zavázán k vyplacení směnky, protože ke vzniku jeho směnečného závazku postačila samotná existence platné směnky“.
4) „Přes shora uvedené se námitkou absence směnečné kauzy zabýval, avšak nevedl již v dalším řízení žalovaného k pokračování v dokazování k této námitce ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., neboť k ní měl dostatek skutkových poznatků z dříve provedených důkazů. Z jejich obsahu shledal, že směnka nebyla vystavena bezdůvodně. Směnečnou kauzou nemusí být nutně jednotlivý hospodářský závazek, kauzou mohou být i důvody společenské, rodinné a další. V daném případě bylo důvodem pro vystavení směnky poskytnutí záruky žalobci a jeho obchodním partnerům, že strana žalovaného v obchodu s chemickou látkou splní své závazky a obchod proběhne bez závad. Tato kauza vyplývala jasně z provedeného dokazování a odpovídala i tvrzením žalovaného původně uplatněným v námitkách. Směnka tedy evidentně bezdůvodná nebyla, takže ani námitka absence směnečné kauzy nemohla mít v řízení úspěch“.
5) Jelikož „žalobce ve směnečné věci nenese důkazní břemeno k prokázání směnečné kauzy“, neprovedl důkazy navrhované k tvrzení žalobce o tom, že důvodem pro vystavení směnky byla půjčka. Skutečnost, že „žalobce neprokázal svoji verzi, neměla vliv na jeho procesní úspěch ve věci, neboť v daném směru nenesl důkazní břemeno“.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. února 2015, č. j. 8 Cmo 396/2014-332, k odvolání žalovaného zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud v prvé řadě setrval na závěru formulovaném již v jeho předchozím kasačním usnesení, podle něhož nebyla prokázána důvodnost námitky žalovaného o nesvobodném podpisu směnky; dále se zabýval žalovaným uplatněnou námitkou, že směnka nemá žádnou kauzu.
V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně „sice v rozsudku uvedl svůj závěr o tom, co bylo kauzou směnky, avšak s tímto závěrem, nedostatečně odůvodněným, se ztotožnit nelze. Nelze-li „přisvědčit závěru soudu prvního stupně o tom, co je kauzou směnky, poněvadž zmíněný závěr soud prvního stupně neodůvodnil způsobem vyžadovaným §157 odst. 2 o. s. ř. a jeví se být i závěrem nesprávným, když dosud ani nebylo zjištěno, že byl účastníky jakýkoli obchod s červenou rtutí uzavřen, a proto se nelze ztotožnit se závěrem, z něhož by vyplynulo, že směnka kauzu má, a proto je námitka žalovaného nedůvodná, měl soud prvního stupně povinnost žalovaného poučit podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti navrhnout důkazy potřebné k prokázání tvrzení, že směnka kauzu nemá a poučit ho o následcích nesplnění této výzvy“.
V situaci, kdy „se žalovanému potřebného poučení nedostalo“ a tato vada řízení nemohla být zhojena poučením podle ustanovení §119a o. s. ř., odvolací soud dovodil, že jsou splněny podmínky pro postup podle ustanovení §219 odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, v němž „soud prvního stupně bude znovu řešit námitku neexistence kauzy směnky“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když podle jeho názoru odvolací soud nerespektoval v dovolání specifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že odvolací soud nezaložil dovoláním napadené usnesení na závěru, podle něhož by důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu tížilo žalobce, nýbrž na tom, že shledal odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nedostatečným (nesplňujícím požadavky určené ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.) a že soud prvního stupně řádně žalovaného podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. nepoučil „o nutnosti navrhnout důkazy potřebné k prokázání tvrzení, že směnka nemá kauzu“.
Ve vazbě na shora uvedené a (jen) pro účely dalšího postupu v řízení Nejvyšší soud připomíná, že jeho judikatura je ustálena na závěrech, podle kterých:
a) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže − se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu − po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít (podle jeho názoru) význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet (srov. např. důvody rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněného pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
b) Důsledkem (případného) rozporu mezi jednotlivými námitkami není to, že by soud mohl tyto námitky (pro neurčitost nebo z jiného důvodu) odmítnout jako neprojednatelné (respektive se těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat) [k tomu srov. např. důvody rozsudků ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3407/2012, ze dne 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 2861/2014 a ze dne 28. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 1970/2014].
Jinými slovy, z hlediska žalovaným uplatněných kauzálních námitek bude pro rozhodnutí ve věci stěžejní, zda žalovaný unese důkazní břemeno a prokáže, že směnku podepsal za okolností, které vylíčil v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu [a že na základě takto zjištěného skutkového stavu bude možno uzavřít, že směnka vskutku neměla kauzu, popř. že měla nedovolenou kauzu (viz tvrzení o obchodu s chemickou látkou – červenou rtutí)], popřípadě prokáže (za stavu, kdy z obsahu námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu bude možno dovodit i procesní obranu žalovaného založenou na neposkytnutí žalobcem tvrzené půjčky), že žalobcem tvrzená kauza směnky „nevznikla“ (rozuměj, že mu žalobce půjčku neposkytl).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu