ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1818.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1818/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyní a) I. J. , a b) E. V. , společně zastoupených Mgr. Zdeňkem Valáškem, advokátem, se sídlem v Horoušanech, Sluneční 145, PSČ 250 82, proti žalovaným 1) LANDININE s. r. o. , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 28279778, a 2) M. J. , zastoupenému Mgr. Evou Rajsiglovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Novoměstská 1439/9, PSČ 621 00, o zaplacení 480.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 231 EC 75/2011, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2015, č. j. 21 Co 23/2014-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný M. J. je povinen zaplatit žalobkyni I. J. na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.074,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
III. Žalovaný M. J. je povinen zaplatit žalobkyni E. V. na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.074,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. července 2013, č. j. 231 EC 75/2011-74, Městský soud v Brně uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyním k ruce společné a nerozdílné 480.000 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl návrh žalobkyní vůči druhému žalovanému (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání obou žalobkyň změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že druhému žalovanému uložil zaplatit spolu s prvním žalovaným žalobkyním k ruce společné a nerozdílné 480.000 Kč spolu s úrokem z prodlení, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost dalšího žalovaného (první výrok), a ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyněmi a druhým žalovaným (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť dovolatel – ačkoliv namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci – dovolacímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení rozsudek odvolacího soudu spočívá a jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř.
Žádnou otázku procesního práva pak dovolatel neotevírá ani v souvislosti s námitkami, podle nichž je řízení před odvolacím soudem zatíženo vadou, neboť odvolací soud provedl nové důkazy v rozporu se zásadou neúplné apelace a jeho rozhodnutí bylo pro dovolatele překvapivé.
Vytýkanými vadami ostatně napadené rozhodnutí netrpí.
Je tomu tak již proto, že důkaz výpisem z centrální evidence exekucí (jímž byl prokázán jeden z předpokladů vzniku zákonného ručení dovolatele za závazky prvního žalovaného) mohl odvolací soud provést v souladu s §213 a §205a písm. f) o. s. ř.
I kdyby tomu tak nebylo, mohl by odvolací soud tento důkaz provést v souladu se závěry, formulovanými a odůvodněnými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a veřejnosti dále dostupném stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 na webových stránkách Nejvyššího soudu). Zamítl-li soud prvního stupně žalobu vůči dovolateli proto, že v řízení nebylo „tvrzeno ani doloženo“, že by první žalovaný „nedostál svým závazkům“, aniž žalobkyním poskytl poučení podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit k nim důkazy, mohl důkazy k prokázání tvrzení, že žalobkyně nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku prvního žalovaného pro jeho platební neschopnost nebo z důvodu, že zastavil platby (§135 odst. 2, §194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku), provést i odvolací soud.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze považovat ani za překvapivé ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 34, ročníku 2004, pod pořadovým číslem 129, nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 39, ročníku 2005, pod pořadovým číslem 198 nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 40, ročníku 2006, pod pořadovým číslem 73; označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Otázka, zda je splněn i výše popsaný předpoklad vzniku zákonného ručení dovolatele (jakožto bývalého jednatele prvního žalovaného) za závazky prvního žalovaného, byla posuzována již soudem prvního stupně, jehož závěry (o nesplnění tohoto předpokladu) žalobkyně napadly v odvolání. Za této situace mohl být tím, že označenou otázku posuzoval i odvolací soud, překvapen pouze účastník svého práva nedbalý a na odvolací řízení nepřipravený (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 3778/2011).
Skutečnost, že se dovolatel (jeho zástupce) nemohl k provedenému důkazu vyjádřit, neboť se z ústního jednání před odvolacím soudem (nařízeným na 22. září 2015) omluvil a vyslovil souhlas s tím, aby odvolací soud věc projednal v jeho nepřítomnosti, jde pouze k jeho tíži (srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1940/2011, uveřejněný pod číslem 116/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu