ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2429.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 2429/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Pivovar Litovel a. s. , se sídlem v Litovli, Palackého 934, PSČ 784 01, identifikační číslo osoby 47676914, zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, PSČ 779 00, proti žalovaným 1) B-R Production s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1349/2, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 24824755, 2) M. R. , a 3) W. B. , zastoupenému JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 43 Cm 201/2012, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2014, č. j. 7 Cmo 392/2013-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. června 2013, č. j. 43 Cm 201/2012-53, ponechal (ve vztahu k třetímu žalovanému) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. prosince 2012, č. j. 43 Cm 201/2012-15, kterým uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 203.406 Kč s 6% úrokem od 8. září 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 678,02 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 58.788 Kč, (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1) Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky vlastní, vystavené v Litovli dne 1. srpna 2011 prvním žalovaným nikoliv na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 203.406 Kč, se splatností dne 7. září 2012 (dále též jen „sporná směnka“), za jejíž zaplacení převzali směnečné rukojemství druhý a třetí žalovaní.
2) Sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné sumy a data splatnosti.
3) Podle dohody o udělení vyplňovacího směnečného prohlášení uzavřené mezi žalobcem a prvním žalovaným (jednajícím druhým žalovaným jako jednatelem společnosti) dne 1. srpna 2011 (dále též jen „smlouva o vyplňovacím právu“) měla sporná (blanko)směnka zajišťovat pohledávky (blíže označené v čl. II. smlouvy o vyplňovacím právu) žalobce vůči prvnímu žalovanému vzniklé na základě smlouvy o reklamní spolupráci č. 50000467168 (uzavřené téhož dne stejnými subjekty). Podle čl. III. smlouvy o vyplňovacím právu měli za zaplacení směnky převzít směnečné rukojemství druhý a třetí žalovaní.
4) Třetí žalovaný při podpisu směnečné listiny věděl, k jakému účelu má směnka sloužit (že jí mají být zajištěny případné závazky prvního žalovaného ze smlouvy o reklamní spolupráci) a byl si vědom rovněž skutečnosti, že neobsahuje údaje směnečné sumy a data splatnosti.
Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. §10 a §77 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – uzavřel, že včas uplatněná námitka, podle níž třetí žalovaný nemůže být ze sporné směnky zavázán, neboť „nikdy nebyl informován o faktu, že se jedná o listinu s doplnitelným obsahem a nikdy žalobci neudělil oprávnění k doplnění obsahu žalované směnky“, není důvodná.
Přitom zejména zdůraznil, že třetí žalovaný vědomě podepsal neúplnou směnku jako směnečný rukojmí a musel být tedy srozuměn s tím, že chybějící údaje směnečné sumy a data splatnosti budou do blankosměnky později doplněny. Jinak řečeno, z chování třetího žalovaného, který směnku jako aval podepsal ještě před jejím doplněním, lze v poměrech dané věci dovodit, že spornou směnku podepsal s výminkou, že bude doplněna dle dohody o vyplňovacím právu uzavřené mezi žalobcem a prvním žalovaným. Minimálně v konkludentní podobě tedy lze i u třetího žalovaného sjednání (byť neformální) dohody o vyplňovacím právu dovodit.
Soud prvního stupně proto – neshledávaje důvodnými ani další námitky, jimiž se třetí žalovaný povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem bránil – vydaný směnečný platební rozkaz ve vztahu k třetímu žalovanému ponechal v platnosti.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání třetího žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti co do směnečného peníze ve výši 203.406 Kč s 6% úrokem od 8. září 2012 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 678,02 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 33.045 Kč (první výrok). Ve zbývající části výroku I. (tj. v rozsahu, v němž soud prvního stupně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení i co do částky 25.743 Kč) pak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení ohledně částky 25.743 Kč zrušil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud v obecné rovině předeslal, že vyplňovací právo, které opravňuje majitele blankosměnky doplnit na směnečnou listinu absentující údaje a přeměnit tak neúplnou listinu na směnku úplnou, vzniká dohodou mezi osobou podepsanou na blankosměnce v pozici směnečného dlužníka a majitelem blankosměnky. Pro tuto dohodu nejsou stanovena „žádná závazná kriteria“, nemusí mít písemnou formu, přičemž může být uzavřena i ústně či jen konkludentně. Je-li na blankosměnce podepsán i směnečný rukojmí, je nezbytné, aby i s ním majitel směnky sjednal dohodu o vyplňovacím právu. Důkazní břemeno o tom, že dohoda o doplnění blankosměnky uzavřena nebyla, pak nese žalovaný směnečný dlužník.
V poměrech dané věci, pokračoval odvolací soud, třetí žalovaný tvrzení, že s žalobcem dohodu o vyplnění blankosměnky neuzavřel a neudělil mu tak právo doplnit do blankosměnky chybějící údaje směnečné sumy a data splatnosti, neprokázal, když důkazy, které v této souvislosti navrhoval provést (výslech svědků M. P. a M. K.), nebyly způsobilé tvrzenou skutečnost prokázat.
K tomu odvolací soud dále doplnil, že v situaci, kdy třetí žalovaný podepsal směnku s nevyplněnými údaji, přičemž současně věděl, k jakému účelu má směnka sloužit, nemůže být žádných pochyb o tom, že si musel být vědom důsledků, které pro něj z podpisu směnečné listiny mohou plynout a musel také předpokládat, že chybějící údaje mohou být majitelem směnky doplněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).
Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř., když dovolatel (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona je ustálena v závěrech, podle kterých:
1/ Vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Je-li na blankosměnce podepsán (vedle výstavce směnky, popř. jiných směnečných dlužníků) také směnečný rukojmí, je nezbytné (má-li být směnečný rukojmí vázán později doplněným textem směnky, viz čl. I. §69 směnečného zákona), aby i s ním sjednal majitel listiny vyplňovací právo (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 4204/2010). Ani pro takovou dohodu není zákonem stanovena písemná forma (postačující proto bude i zde smlouva uzavřená ústně či jen konkludentně), přičemž na její existenci lze v situaci, kdy směnečný rukojmí podepíše smlouvu o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární orgán výstavce, usuzovat zásadně již z okolností, za nichž byla blankosměnka vydána (jinak řečeno, nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným rukojmím při vydání blankosměnky k jiné dohodě, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou vztahovat i na směnečného rukojmího). K tomu srov. mutatis mutandis důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007 (uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4061/2007.
3/ Podepíše-li výstavce (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí (a blankosměnka je předána remitentovi), zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být již k datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše směnečné sumy a data splatnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 860/2012, a ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 1245/2014, jakož i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 11. května 2016 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
S výše uvedenými ustálenými judikatorními závěry, na nichž nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání, je přitom právní posouzení věci soudy nižších stupňů (co do úsudku, že podepsal-li třetí žalovaný blankosměnku s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti, přičemž současně věděl, že vystavená směnka zajišťuje pohledávky remitenta vůči prvnímu žalovanému vzniklé na základě smlouvy o reklamní spolupráci, nemůže být pochyb o tom, že třetí žalovaný uzavřel s remitentem – byť jen konkludentně – také dohodu o vyplnění blankosměnky a udělil mu právo doplnit do blankosměnky chybějící údaje) v souladu.
Dovolání nečiní přípustným ani řešení otázky, zda důkazní břemeno ohledně (ne)existence vyplňovacího práva zatěžuje žalobce (směnečného věřitele), nebo žalovaného (směnečného dlužníka). V poměrech dané věci totiž odvolací soud, jakkoli „neobratně“ v důvodech rozhodnutí uvedl, že tvrzení žalovaného o tom, že remitentovi neudělil právo doplnit do blankosměnky chybějící údaje, třetí žalovaný neprokázal, fakticky dospěl k závěru, podle něhož třetí žalovaný dohodu o vyplnění blankosměnky s remitentem – byť konkludentně – uzavřel. Jinými slovy, v řízení ve skutečnosti nenastala situace, kdy by za základ svého rozhodnutí o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu soudy nižších stupňů nevzaly dokazováním zjištěný skutkový stav věci, ale v neprospěch třetího žalovaného rozhodly z důvodu neunesení důkazního břemene. Zabývat se za tohoto stavu dovolatelem předestřenou otázkou (tedy tím, kterého z účastníků v řízení zatěžovalo důkazní břemeno ohledně existence vyplňovacího práva) tak pro rozhodnutí dané věci žádný význam nemá.
Výhrady dovolatele, podle nichž osoba, která se za remitenta účastnila jednání, jež předcházelo podpisu směnky, nemohla s třetím žalovaným uzavřít dohodu o vyplňovacím právu již proto, že k tomu nebyla oprávněna, pak zjevně pomíjí závěry, jež Nejvyšší soud učinil v rozsudku ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročníku 2006, pod číslem 1, jakož i v rozsudku ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněném pod číslem 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a podle kterých nedostatku zmocnění jednající osoby, respektive překročení zmocnění jednající osoby, se může dovolat pouze ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinnosti vyplývající z právního úkonu takovou osobou učiněného, to jest ten, za koho byl úkon učiněn.
Konečně ostatními námitkami (polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a výhradou, podle níž soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem navržené důkazy) dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a neotevírá tak jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, která by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. Ani tyto námitky tak dovolání třetího žalovaného přípustným nečiní.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu