ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.5401.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 5401/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s.. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovanému Ing. J. K. , zastoupenému JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, sídlem v Ostravě, Mojmírovců 805/41, PSČ 709 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 329/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2015, č. j. 2 Cmo 96/2015-92, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. července 2015, č. j. 2 Cmo 96/2015-92, k odvolání žalovaného potvrdil usnesení ze dne 28. ledna 2015, č. j. 55 Cm 329/2014-74, jímž Městský soud v Praze zamítl „námitku rozhodčí smlouvy vznesenou žalovaným v rámci námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu“.
Odvolací soud − odkazuje na ustanovení bodu 6.1 smlouvy o zajištění blankosměnkou, uzavřené dne 1. srpna 2012 mezi žalobkyní a společností OLYMPS DOOR s. r. o. (dále jen „společnost“ a „smlouva o zajištění blankosměnkou“) a cituje ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ustanovení §2 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon“) − uzavřel, že žalovaný nebyl stranou smlouvy o zajištění blankosměnkou a „dohodu o tom, že spory z této smlouvy či v souvislosti s ní vzniklé budou rozhodovány Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, vůbec neuzavřel“. Prohlášení žalovaného (jako avalisty) ze dne 1. srpna 2012 za „dohodu se žalobkyní o tom, že spory mezi nimi coby účastníky směnečného vztahu směnkou založeného budou řešeny v rozhodčím řízení“, považovat nelze.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – odporuje závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009. Z označeného rozhodnutí – pokračuje dovolatel – vyplývá jednoznačný závěr, že rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě o zajištění blankosměnkou se vztahuje i na žalovaného.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, zcela odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/2007, uveřejněném pod číslem 2/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v usneseních ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3969/2013, ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3727/2014 a ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 3495/2015.
O tom, že v poměrech projednávané věci žalobkyně a žalovaný (jako směnečný rukojmí) dohodu o pravomoci rozhodce (rozhodčího soudu) k projednání věci, jež by odpovídala požadavku plynoucímu z ustanovení §3 zákona, neuzavřeli, pochybnosti nejsou.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že i v dovolatelem zmiňovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 111/2009 uzavřel, že spor mezi ručitelem a věřitelem by bylo možné rozhodovat v rozhodčím řízení pouze v případě, že ručitel a věřitel projevili vlastní vůli přenést pravomoc o rozhodování sporu mezi nimi do rozhodčího řízení. Navíc v odkazované věci dovolací soud posuzoval poměry ručitele a nikoli směnečného rukojmího.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu