ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.121.2016.1
KSBR 44 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 121/2016-A-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka FI Holding, a. s. , se sídlem v Modřicích, Brněnská 404, PSČ 664 42, identifikační číslo osoby 27088707, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vlkem, advokátem, se sídlem v Brně, Cejl 545/101, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS 17300/2014, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ TECH SPOL spol. s r.o., se sídlem v Kobylnicích, Sokolnická 275, PSČ 664 51, identifikační číslo osoby 41604482, a 2/ J. V., narozeného XY, bytem XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. listopadu 2015, č. j. KSBR 44 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 6. března 2015, č. j. KSBR 44 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrhy (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a uložil insolvenčním navrhovatelům (TECH SPOL spol. s r.o. a Jiří Veverka, MSc.) zaplatit soudní poplatek (bod III. výroku).
Insolvenční soud zamítl insolvenční návrh pro nedoložení aktivní legitimace navrhovatelů, neboť měl za to, že by k prokázání jejich sporných pohledávek bylo nutné provést značně obsáhlé dokazování, které však odporuje účelu insolvenčního řízení.
K odvolání obou navrhovatelů Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí insolvenčního soudu v záhlaví označeným usnesením zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud provedl dokazování (především smlouvou o dílo, popisy oceněných prací, fakturami, odstoupením od smlouvy, oznámeními o zápočtech) a na jeho základě měl oproti insolvenčnímu soudu za doložené, že první insolvenční navrhovatel má za dlužníkem splatnou pohledávku, když i ze samotných tvrzení dlužníka (a listin jím předložených) vyplývá existence splatné pohledávky nejméně ve výši 37 310 Kč z titulu ceny za provedené dílo. K tomu poznamenal, že konkrétní výše doložené pohledávky není pro osvědčení aktivní legitimace rozhodná. Dále uvedl, že osvědčené nároky insolvenčního navrhovatele existují i přesto, že dlužník od předmětné smlouvy o dílo odstoupil, neboť účinky odstoupení nastaly až ex nunc a nemělo tak vliv na již vzniklé nároky (přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – k dispozici též na webových stránkách Nejvyššího soudu).
K obraně dlužníka, založené na tvrzení, že pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele ze smlouvy o dílo zanikly jednostranným zápočtem, odvolací soud, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2013, pod číslem 114, uzavřel, že z listin předložených dlužníkem není zánik pohledávek prvního insolvenčního navrhovatele doložený. Není totiž postaveno na jisto, že dlužník má (měl) za prvním insolvenčním navrhovatelem pohledávky způsobilé k započtení z titulu smluvních pokut a nákladů na znalecký posudek.
Odvolací soud se dále vyjádřil k pohledávkám druhého insolvenčního navrhovatele. Ve vztahu k nim, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 14/2011“), naopak přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že jsou sporné a že k jejich prokázání by bylo nutné provést dokazování přesahující rámec insolvenčního řízení.
Odvolací soud proto rozhodnutí insolvenčního soudu podle §219a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), zrušil s tím, že v dalším řízení se insolvenční soud bude zabývat hodnocením toho, zda se dlužník nachází v úpadku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje (posuzováno podle jeho obsahu) z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se zrušené rozhodnutí insolvenčního soudu potvrzuje.
Podstatou dovolací argumentace je námitka, podle níž se odvolací soud (oproti soudu insolvenčnímu, jehož závěry dovolatel obhajuje) odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu uvedených v R 14/2011, když podle jeho názoru mohla být aktivní legitimace prvního insolvenčního navrhovatele dovozena pouze provedením „vysoce komplexního dokazování“ vedoucího k určení skutečné výše a oprávněnosti jeho pohledávek. Závěry uvedené v R 14/2011 dlužník interpretuje tak, že je založeno „na mnohosti a neurčitosti vzájemných pohledávek obou stran, přičemž prokázání jejich existence a výše je podmíněna rozsáhlým dokazováním“. Poukazuje pak i na to, že odvolací soud dovodil „jakousi neurčitou existenci pohledávek“ prvního insolvenčního navrhovatele pouze z části důkazů.
Dlužník též tvrdí, že v řízení bylo účastníky navrženo velké množství důkazů (jež podrobně popisuje), a to jak navrhovateli, tak i dlužníkem k prokázání jeho obrany v podobě jednostranného zápočtu vůči pohledávkám prvního insolvenčního navrhovatele. Současně konstatuje, že by jejich provedení bylo složité a že takový postup nemá místo v insolvenčním řízení. Konečně poznamenává, že odvolací soud ignoroval a nevzal v potaz jím označené důkazy, které předložil spolu s vyjádřením ze dne 20. ledna 2015.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je ve výkladu dovoláním předestřených otázek souladné s níže uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Je nutno zmínit především tyto závěry:
1/ K rozsahu dokazování v insolvenčním řízení.
Nejvyšší soud v R 14/2011 vysvětlil, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, však nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát. Obdobně pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 72/2011, či ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 2/2011.
2/ K rozsahu míry zjištění pohledávek navrhovatele a tím i osvědčení jeho aktivní legitimace.
Nejvyšší soud již v bodě XIII. str. 181 (357) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 52/1998“), při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále také jen „ZKV“), uzavřel, že závěr o tom, že věřitel má za dlužníkem splatnou pohledávku, je možné učinit i bez toho, aby byla přesně známa výše dlužníkova závazku. K těmto závěrům se následně Nejvyšší soud výslovně přihlásil např. v usnesení ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 1258/2009.
Lze jen dodat, že v tomto ohledu není rozdílu mezi poměry konkursními (v konkursních řízeních vedených podle ZKV) a insolvenčními [v insolvenčních řízeních vedených podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], pročež jsou tyto ustálené judikatorní závěry použitelné i při posuzování aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele domáhat se vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka.
3/ K obraně dlužníka zpochybňujícího osvědčenou pohledávku navrhujícího věřitele.
V usnesení sen. zn. 29 NSČR 42/2011 Nejvyšší soud dovodil, že k tomu, aby soud mohl navrhujícímu věřiteli, jehož splatná pohledávka byla pravomocně přiznána soudem, upřít aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany spočívající na tvrzení, že věřitelova pohledávka po zahájení konkursního řízení zanikla započtením (mít zánik pohledávky za doložený). Závěr o tom, že zatím není jisto, zda dlužník vůči navrhujícímu věřiteli pohledávku způsobilou k započtení vůbec má (že to musí být podrobeno dalšímu dokazování), ve skutečnosti potvrzuje, že dlužník s obranou, že řádně doložená pohledávka zanikla, neuspěl a na jeho základě návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele zamítnout nelze. Uvedené závěry se přitom uplatní i tehdy, nedisponuje-li sice navrhující věřitel pohledávkou přiznanou vykonatelným soudním rozhodnutím, avšak vznik jeho pohledávky je řádně doložen a dlužník se brání (pouze) tvrzeným započtením vzájemné pohledávky.
Výše shrnuté a Nejvyšším soudem konstantně zastávané judikatorní závěry (od nichž nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci) se v poměrech projednávané věci projeví následovně.
Odvolací soud v souladu s R 14/2011 provedl dokazování (pouze) listinami předloženými prvním insolvenčním navrhovatelem k prokázání jeho aktivní legitimace a již na jejich základě, s přihlédnutím k tvrzením samotného dlužníka a obsahu jím předložených listin, dospěl k závěru, že je osvědčena aktivní legitimace prvního insolvenčního navrhovatele, i když jen pro část tvrzené pohledávky (srov. bod XIII. R 52/1998). Je tak zřejmé, že odvolací soud nijak nevybočil z rámce „přípustného“ dokazování, jak se podává z výše shrnutého judikaturního rámce. Na tom nemohou nic změnit dlužníkovy námitky o potřebě složitého a obsáhlého dokazování. Naopak je patrné, že závěr, že první insolvenční navrhovatel doložil svou aktivní legitimaci (když byla osvědčena alespoň část jím tvrzené pohledávky), odvolací soud učinil již na základě shora označených listinných důkazů. Nebylo proto zapotřebí provádět dlužníkem tvrzené „vysoce komplexní dokazování“ a odvolací soud tak nijak nevybočil ze zásad dokazování v insolvenčním řízení (jak se podávají se shora označené judikatury).
Odvolací soud nepochybil ani tím, že po přijetí závěru o osvědčení pohledávky jednoho z insolvenčních navrhovatelů, zkoumal obranu dlužníka založenou (mimo jiné) na námitce, že tato pohledávka zanikla jednostranným zápočtem. Dospěl-li k závěru, že dlužník nedoložil, že měl vůči prvního insolvenčnímu navrhovateli pohledávky způsobilé k započtení, pročež se mu nepodařilo zpochybnit aktivní legitimaci insolvenčního navrhovatele, neprotiví se potud jeho závěry ustálené judikatuře (jež vychází z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 42/2011).
K tomu lze dodat, že závěr odvolacího soudu, podle něhož v řízení nebylo postaveno na jisto, zda má dlužník za prvním insolvenčním navrhovatelem pohledávky způsobilé k započtení, dlužník nezpochybňuje ani v dovolání. Naopak sám poukazuje na to, že k tomu by bylo zapotřebí rozsáhlého dokazování (srov. str. 4 dovolání).
Konečně dovolací námitkou, podle níž odvolací soud „nevzal v potaz a ignoroval“ v dovolání specifikované listiny, dlužník (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak tím nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). V tomto směru však dlužník odvolacímu soudu ničeho nevytýká. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný též na webových stránkách Ústavního soudu).
Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí).
Pro úplnost budiž dodáno, že důvod, pro který usnesení insolvenčního soudu nemohlo obstát v přijaté podobě, byl dán i z procesních důvodů. Insolvenční soud totiž formálně rozhodl o tom, že se „zamítají insolvenční návrhy“, ačkoliv přímo z dikce §107 insolvenčního zákona plyne, že více než jeden insolvenční návrh v této věci existovat nemůže.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčním navrhovatelům se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu