ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1049.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1049/2016 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 44 To 159/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 198/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2015 , sp. zn. 2 T 198/2014 , byl obviněný J. P. uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §196 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2016 , sp. zn. 44 To 159/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 1. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje obviněný za nespravedlivé a jdoucí proti zásadě subsidiarity trestní represe.
Je toho názoru, že se nedopustil žádného společensky škodlivého jednání, o své dcery v rámci střídavé péče řádně pečuje, poskytuje jim jako otec podle svých možností péči a výživu. Je zcela namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a neaplikovat přepjatý právní formalismus. K tomu dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 2343/14, podle nějž neplacení výživného nedosahuje intenzity incidentů, u nichž Evropský soud pro lidská práva vyžaduje trestní postih. V daném případě podle obviněného chybí naplnění i formálního znaku neplnění vyživovací povinnosti po dobu delší než čtyři měsíce, protože odsouzený si řádně plnil své vyživovací povinnosti každý druhý týden a v době určené dle rozsudku o určení střídavé péče, neboť plnění vyživovací povinnosti nemá jen svou složku finanční, ale i faktickou, kterou odsouzený řádně plní, tedy ani nemohl svým jednáním naplnit všechny formální znaky trestného činu podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Tato skutečnost nebyla v rámci odvolacího řízení řádně posouzena, ale pouze formálně přejata z rozhodnutí civilních soudů, kterými navíc není trestní soud podle §9 odst. 1 trestního řádu vázán.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265k trestního řádu a napadené rozhodnutí zrušil.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že výrok, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem, není v žádné kolizi s §12 odst. 2 trestního zákoníku. Obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které nabylo jasných rysů kriminálního činu. Proto je vyloučeno akceptovat úvahu, že pokud by se cítila matka jeho nezletilých dcer dotčena neplacením výživného, měla věc řešit pouze podáním návrhu na výkon rozhodnutí ohledně dlužného výživného. Z provedeného dokazování vyšlo jednoznačně najevo, že ačkoliv byly nezletilé dívky rozhodnutím civilního soudu svěřeny rodičům do střídavé péče, tato fakticky vykonávána nebyla a péče o děti tak zůstávala zejména na jejich matce. Tato skutečnost konečně našla svůj odraz i v civilním rozhodnutí, kterým byla obviněnému stanovena vyživovací povinnost, neboť v případě reálně vykonávané střídavé péče by vzhledem k podobné životní úrovni a majetkovým poměrům obviněného a matky dětí nebyl ke stanovení vyživovací povinnosti soudem žádný důvod. Jde tedy fakticky o běžný případ zanedbání povinné výživy a k aplikaci §12 odst. 2 trestního zákoníku není důvod. Trestněprávní represe je v posuzované trestní věci podle státní zástupkyně proporcionálním zásahem do práv obviněného. Státní zástupkyně dále poukázala na to, že ve věci již jednou rozhodoval Nejvyšší soud, který zrušovacím rozhodnutím ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1270/2015, vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Z těchto důvodů nemohl být shledán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a obsahem provedených důkazů.
Dovolací argumentace obviněného ve své části toliko zpochybňovala zjištěný skutkový stav věci, prezentovala vlastní pohled obviněného na hodnocení důkazů, proto se částečně míjela s uplatněným dovolacím důvodem, jak vyloženo shora.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit tu část dovolací argumentace, která se dovolává aplikace zásady subsidiarity trestní represe, poukazujíce na nedostatek tzv. společenské škodlivosti přisouzeného jednání ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku.
K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, jímž zamítl odvolání obviněného, plně akceptoval právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho předchozím rozhodnutí v této věci sp. zn. 3 Tdo 1270/2015 ze dne 11. listopadu 2015.
Nejvyšší soud tehdy shledal, že zjištěný skutkový stav odpovídá všem zákonným znakům skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Jak dále Nejvyšší soud zjistil, nebylo uplatnění materiálního korektivu z důvodu, že se nejedná o případ společensky škodlivý, který neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu, namístě. Z odůvodnění předchozího rozhodnutí odvolacího soudu totiž vyplynulo, že §12 odst. 2 trestního zákoníku byl aplikován v podstatě jen s ohledem na stanovenou střídavou péči obou rodičů, tedy s ohledem na poskytování určité výživy nezletilým dcerám ze strany obviněného. Žádné další významné okolnosti k tomu odvolací soud neuvedl. Pouze odkázal na „podrobné a precizní“ odůvodnění řádného opravného prostředku, ve kterém obviněný poukázal na údajně podstatnou prvkovou odlišnost projednávané věci od běžných případů zanedbání povinné výživy. Obviněný tak ovšem učinil vlastním „definováním“ běžného pachatele daného přečinu, u nějž lze jedině uplatnit trestní represi, kdy se podle něj jedná o (zpravidla) otce, který se stýká s dětmi velmi sporadicky nebo o ně nejeví vůbec žádný zájem. Následným srovnáním dospěl k závěru, že jeho případ je odlišný v tom, že obě nezletilé byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů. Nejenže taková „definice“ běžného případu zanedbání povinné výživy neodpovídá v plné šíři předmětu trestněprávní ochrany podle předmětného ustanovení trestního zákoníku, ale nerespektuje ani účel stanovení vyživovací povinnosti. Účelem výživného v daných souvislostech je zabezpečení potřeb dítěte, které není v rozhodné době výdělečně činné a je závislé na plnění vyživovací povinnosti jiného. Jestliže pachatel vyživovací povinnost bezdůvodně neplní, vyjadřuje tím nejen svůj postoj k plnění zákonných povinností, ale i skutečný vztah ke svému dítěti. Dítě závislé na plnění vyživovací povinnosti jiné osoby si nemůže obstarat prostředky pro svou výživu vlastní výdělečnou činností a nemůže ani přizpůsobovat své potřeby představám pachatele o rozsahu vyživovací povinnosti. Jestliže s ohledem na majetkové poměry obou rodičů a s přihlédnutím k potřebám dcer byla i přes tzv. střídavou péči obviněnému stanovena navíc povinnost přispívat matce na výživu dcer dalšími finančními částkami, nemohl si obviněný modifikovat výši výživného, resp. jeho placení vůbec, na základě vlastní úvahy. Tím se totiž dostal do kolize se skutečnými potřebami svých dcer. Navíc takový deficit nekompenzoval například ani zvýšenou osobní péčí, ale naopak byl i v tomto směru nedůsledný a nezodpovědný. Z hlediska spodní hranice trestnosti se proto případ obviněného neodlišuje od běžných případů, které je nezbytné postihovat prostředky trestního práva.
Z těchto důvodů proto nebyl namístě závěr, že by jednání obviněného nebylo společensky škodlivé a že by postačovalo uplatňovat jeho odpovědnost za neplnění svých povinností podle jiného právního předpisu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 17. 8. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu