ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.111.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 111/2016 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný P. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 50 To 315/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 182/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 10 T 182/2012 , byl obviněný P. K. (společně s obviněným I. K.) uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §175 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného I. K. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit na náhradě škody poškozené Slavia Pojišťovně a. s., se sídlem Praha 1, Revoluční 1, částku 9.896,- Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený S. Z., trvale bytem P., P. V., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 50 To 315/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 9. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že rozhodnutím soudů byla porušena jeho práva na spravedlivý proces. I nadále je přesvědčen o své nevině. Zamítavým rozhodnutím odvolacího soudu se obviněný cítí být poškozen na svých právech, a to z pohledu nepřiměřenosti uloženého trestu. Podle jeho přesvědčení měl odvolací soud stanovit zkušební dobu podmíněného odsouzení při samé spodní hranici zákonné sazby. Poukázal přitom na dobu, která uplynula od vydání rozhodnutí soudu prvního stupně do doby rozhodnutí odvolacího soudu, a na to, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno v září 2012, přičemž po celou dobu trestního řízení poskytoval orgánům činným v trestním řízení součinnost a po celou dobu vedl řádný život. Odvolací soud proto měl podle §39 odst. 3 trestního zákoníku napravit tvrdost uložené zkušební doby.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu napadeného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 11. 2014 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2015 a sám rozhodl tak, že se zkušební doba s ohledem na dobu, která uplynula od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně až do rozhodnutí o dovolání, přiměřeně zkracuje.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že z charakteru uplatněné argumentace lze dovodit, že námitky obviněného nesměřují proti právnímu posouzení skutku. V obecné rovině sice jiné hmotně právní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu, avšak je třeba brát zřetel na vztah §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu také k ostatním zákonným důvodům dovolání, konkrétně na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Byl-li však uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu. Dovolací soud by do pravomocného výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti mohl zasáhnout pouze zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by byl neslučitelný s ústavní zásadou proporcionality trestní represe, která je atributem demokratického právního státu. V posuzovaném případě se podle státní zástupkyně o nic takového nejedná. Uložený trest lze považovat spíše za mírný. Délka trestního řízení byla přiměřená složitosti věci a v průběhu této doby nelze zaznamenat nečinnost orgánů činných v trestním řízení. To, že obviněný pokládá uložený trest za nepřiměřený, není dovolacím důvodem.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Obviněný P. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město ani Krajského soudu v Plzni netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného směřovala výlučně do výroku o uloženém trestu. Domáhal se zkrácení délky zkušební doby podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s poukazem na délku celého trestního řízení.
Podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu lze uplatnit relevantní námitky proti druhu a výši trestu, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové pochybení u obviněného shledáno nebylo. Nejvyšší soud pouze poznamenává, že argumentace o nepřiměřenosti uloženého trestu či některé jeho součásti stojí zcela mimo rámec citovaného dovolacího důvodu, jestliže trest byl uložen v rámci zákonné trestní sazby, druhově jde o sankci zákonem určenou. Vzhledem k charakteru spáchané trestné činnosti rozhodně nebyla výměra trestu včetně délky zkušební doby stanovena nepřiměřeně přísně. Celkovou délku trestního řízení není možno označit za nepřiměřenou, významně narušující právo obviněného na projednání jeho trestní věci v rozumné době, oslabující funkci očekávané sankce.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu