ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1151.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1151/2016 -14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 5 To 245/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 57/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 13. 4. 2015 , sp. zn. 7 T 57/2014 , byl obviněný J. K. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 2. 2016 , sp. zn. 5 To 245/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 2. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) trestního řádu. Podle obviněného nepostupovaly soudy podle §2 odst. 5 trestního řádu a neprovedly potřebné dokazování pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Namítl, že z provedeného dokazování nebyla jeho vina prokázána – objektivní ani subjektivní stránka přečinu krádeže. Soudy nesprávně vyhodnotily výpovědi svědků M. M. a M. W., navrhovaný výslech svědkyně Z. H. vůbec neprovedly. Jelikož se skutek tak, jak byl popsán, nestal, nemohl být ani právně kvalifikován jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku. I pokud by byl skutek prokázán, nejedná se o trestný čin s ohledem na subsidiaritu trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Obviněný dále namítl, že dne 13. 4. 2015 bylo konáno hlavní líčení bez jeho přítomnosti, ačkoliv pro jeho konání v nepřítomnosti obžalovaného nebyly splněny podmínky podle §202 odst. 2 trestního řádu. Věc podle jeho názoru nebylo možné rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti s ohledem na průběh předchozího hlavního líčení, kdy nebyla vyslechnuta pro obhajobu klíčová svědkyně paní H., nemohl navrhnout svědka pana R. a nemohl se vyjádřit k věci samé, včetně závěrečné řeči a závěrečného slova.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k trestního řádu a §265m odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 5 To 245/2016, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 7 T 57/2014, a obviněného podle §226 písm. b), c) trestního řádu zprostil obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Mostě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To platí i v případě, pokud prostřednictvím interpretace normativního znaku „cizí věc“ namítal absenci subjektivní i objektivní stránky přečinu krádeže, neboť se přitom opíral o vlastní verzi skutkového děje, aniž by respektoval soudy učiněná skutková zjištění. Tyto dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
S obviněným nelze souhlasit ani v tom, že v daném případě došlo k nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Princip subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze jinak též zajistit odstranění či nápravu nežádoucího právního či faktického stavu.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Zákon zde přísněji postihuje pachatele, který se dopustil recidivy trestného činu krádeže nebo obdobného trestného činu, přičemž vedle této recidivy, vázané na odsouzení nebo potrestání v době posledních tří let před spácháním činu, nevyžaduje splnění žádné další podmínky, tedy ani způsobení škody na cizím majetku nikoli nepatrné (5.000 Kč). Proto podle této skutkové podstaty lze postihnout recidivujícího pachatele bez ohledu na posuzovaným skutkem způsobenou výši škody. Výše způsobené škody však může mít význam z hlediska povahy a závažnosti činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 trestního zákoníku, resp. v mimořádných případech, i z hlediska případného použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku s ohledem na společenskou škodlivost činu a princip ultima ratio.
V daném případě byla způsobená škoda skutečně nepatrná (1.897 Kč). Nelze ovšem přehlédnout, jakým způsobem byl naplněn kvalifikační znak zpětnosti. Obviněný je recidivista v páchání majetkové trestné činnosti, který byl celkem desetkrát odsouzen soudy České republiky a v roce 2012 a 2014 pro krádeže i soudy německými. Naposledy byl odsouzen v dubnu 2014, kdy mu byl uložen souhrnný trest v trvání deseti měsíců s odkladem na zkušební dobu osmnácti měsíců. Další trestní stíhání obviněného byla pro neúčelnost zastavena. S ohledem na samotnou výši způsobené škody proto nejsou namístě úvahy o aplikaci uvedené zásady z hlediska viny. Z hlediska druhu a výše uloženého trestu lze plně odkázat na příslušnou pasáž podrobného a přesvědčivého odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Předně je třeba odmítnout poukaz obviněného, že na základě stejného procesního pochybení byl již jednou odsuzující rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen. V původním případě se totiž jednalo o zcela jinou situaci, kdy byl obviněný v době konání hlavního líčení omezen na osobní svobodě v návaznosti na zadržení policejním orgánem v jiné trestní věci (srov. §202 odst. 4 trestního řádu). V nyní vytýkaném případě ovšem bylo hlavní líčení dne 13. 4. 2015 konáno za podmínek §202 odst. 2 trestního řádu. Pokud dovolatel namítá, že nebyla vyslechnuta svědkyně H., odkazuje Nejvyšší soud na pasáž rozhodnutí nalézacího soudu, ve které se soud s touto okolností dostatečně vypořádal. Obdobně nelze souhlasit ani s tím, že by soud omezil obviněného v možnosti navrhnout výslech svědka K. R., když naopak se z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 3. 2015 podává, že soud stanovil obviněnému lhůtu jednoho týdne ke sdělení bližších údajů k tomuto muži, ovšem obviněný tak ani do konání hlavního líčení 13. 4. 2015 neučinil a soud v této souvislosti nijak nekontaktoval. Z těchto důvodů zjevně nelze spatřovat v postupu soudů vytýkaná pochybení.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu