ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1353.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1353/2016 -34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný S. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 55 To 157/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 308/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného S. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2016 , sp. zn. 2 T 308/2015 , byl obviněný S. P. uznán vinným pod bodem ad 1.–13. výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku.
Za to byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu pobytu na území okresu O. na dobu 3 (tří) roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným:
- AHOLD Czech Republic, a. s., IČ: 44012373 se sídlem Brno, Slavíčkova la, částku ve výši 2.159,50 Kč,
- K. K., bytem M., částku ve výši 2.200 Kč,
- O. J., bytem O., M. d., částku ve výši l.500 Kč,
- J. S., bytem O., P., částku ve výši 4.200 Kč,
- S. Z., bytem O., P., částku ve výši 9.000 Kč,
- D. D., bytem L., N. J. M. M., částku ve výši 450 Kč,
- T. O., bytem O., H., částku ve výši 8.000 Kč,
- I. S., bytem M. B., S. d., částku ve výši 3.000 Kč,
- Ambiente JVS, s. r. o., IČ: 28258347, se sídlem Roháčova 188, Praha, částku ve výši 2.000 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. B., bytem O., R., s celým svým nárokem na náhradu škody ve výši 150 Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození K. K., J. S., S. Z., T. O., D. D. a I. S. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 2 T 308/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o trestu napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 6. 2016 , sp. zn. 55 To 157/2016 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu pobytu vysloveném dle §75 odst. 1 tr. zákoníku a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. zákoníku nově rozhodl tak, že obviněnému S. P. podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu pobytu na území obvodu Okresního soudu v Olomouci v trvání 3 (tří) roků.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 176-177 ), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Dovoláním výslovně napadá rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně v celém rozsahu.
Obviněný nejprve obecně namítl (bod 2), že oba soudy při hmotněprávním posouzení postupovaly v rozporu se základní a vůdčí zásadou trestního řízení, a to zásadou materiální pravdy vyjádřené v §2 odst. 5 tr. ř. Rozhodnutí obou soudů trpí vadami spočívajícími v nejasnosti a neúplnosti některých skutkových zjištění a rovněž v tom, že soudy se dostatečně nevypořádaly s okolnostmi významnými pro rozhodnutí argumentovanými v rámci jeho obhajoby. Taktéž má za to, že jsou zde důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění.
Ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody obviněný namítl, že soudy nebylo využito moderační ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku, kdy navrhoval, aby byl zařazen do věznice mírnějšího typu, kde by mohl pracovat, což je podstatné pro osvojení pracovních návyků a možnosti vést řádný život po výkonu trestu odnětí svobody. Soudy obou stupňů se jeho návrhem bez řádného odůvodnění dostatečně nezabývaly. V této souvislosti navrhl, aby po zrušení napadených rozhodnutí byl podle §57 odst. 2 tr. zákoníku zařazen do věznice mírnějšího typu. Dále uvedl, že trest zákazu pobytu na území obvodu Okresního soudu v Olomouci považuje za nepřípustný a v rozporu s §75 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož na nadaném území se fakticky zdržuje a bydlí, má zde tedy trvalý pobyt, jež není pouze formálním přihlášením k trvalému pobytu. Uložený trest by mu v budoucnu znemožnil kontakt s jeho družkou a jejími nezletilými dětmi, stejně jako s ostatními blízkými, kteří v daném obvodě žijí, což by pro něj představovalo závažný zásah do rodinného života včetně nemožnosti navazovat sociální kontakty s blízkými. Poukázal, že trestnou činnost, ke které se v plném rozsahu přiznal, páchal výlučně ve městě O., a tedy vymezení zákazu pobytu v obvodu působnosti Okresního soudu v Olomouci je stanoveno příliš široce i na území, kde se trestné činnosti nedopouštěl.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně i rozsudek soudu prvního stupně.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. 10. 2016, sp. zn. 1 NZO 1058/2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že z obecných výhrad v úvodu dovolání není zřejmé, k jakému výroku a dovolacímu důvodu se vztahují, kdy se pravděpodobně jedná o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Co se týče výroku rozhodnutí, je třeba podotknout, že obviněný podal odvolání pouze do výroku o trestu a pokud by uplatněná argumentace směřovala i do výroku o vině rozhodnutí, bylo by třeba v této části dovolání vyhodnotit jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. S ohledem na další pasáže dovolání je však pravděpodobnější, že veškeré výhrady obviněného směřují pouze do výroku o trestu. Pokud obviněný ve vztahu k trestu odnětí svobody namítá jeho zařazení do nepřiměřeně přísného typu věznice, jedná se dle názoru státního zástupce o námitku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v obecné rovině podřaditelnou, kdy v rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat i otázky trestání svou povahou hmotněprávní, tedy např. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu apod. V projednávané věci by se tedy mohlo jednat o nerespektování podmínek vymezených v §56 odst. 2 tr. zákoníku, avšak jedná se o námitku zcela subjektivní, kdy de facto jde o postesk obviněného nad přílišnou přísností trestu, kdy je třeba zdůraznit, že při ukládání trestu byla plně respektována pravidla vymezená v §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Námitku nepřiměřené přísnosti trestu nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je možno uplatnit ve dvou alternativách, a to buď ve vztahu k uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští nebo pokud byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V tomto směru je tedy možno námitku obviněného stran trestu zákazu pobytu podle §75 odst. 1 tr. zákoníku pod uplatněný dovolací důvod podřadit, avšak za důvodnou ji státní zástupce nepovažuje. S odkazem na ustanovení §75 odst. 1, 6 tr. zákoníku a z nich plynoucí teoretická východiska, má státní zástupce za to, že v projednávané věci byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Vzhledem ke všem okolnostem případu, zejména, že obviněný byl odsouzen za úmyslný trestný čin krádeže spočívající v opakovaném páchání krádeží nejrůznějšího druhu, jichž se dopouštěl na různých místech v O., jeho trestní minulosti spočívající v páchání převážně majetkové trestné činnosti a taktéž, že daných skutků se dopustil krátce poté, co byl propuštěn z posledního výkonu trestu odnětí svobody. Stejně jako k obviněným tvrzeným blízkým vztahům s družkou a jejími dětmi, jež lze považovat za účelové, k čemuž se ostatně již podrobně vyjádřil odvolací soud. Obviněný má trvalý pobyt mimo okres O., je fakticky bezdomovcem přespávajícím na různých místech na O. a k tomuto městu nemá žádný relevantní vztah.
Pokud dále obviněný namítá, že nebylo namístě vymezit území, na které se zákaz pobytu vztahuje tak široce, je třeba zdůraznit, že účelem tohoto trestu je pachatele vyřadit z prostředí, s nímž souvisela jeho trestná činnost, kde se projevily její negativní důsledky a které by mohlo v budoucnu ovlivnit nebo usnadnit páchání dalších trestných činů. Dle ustálené judikatury lze s ohledem na okolnosti činu vymezit trest zákazu pobytu na území širší, než bylo vymezeno spácháním trestného činu, tak jak tomu je v projednávané věci.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání je třeba v prvé řadě uvést, že jak se již Nejvyšší soud dříve vyslovil ve své judikatuře, jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 20/2004 Sb., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 882/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 20/2005, pod č. T 834/II, aj.).
V projednávané věci podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 2 T 308/2015, pouze obviněný, a to toliko do výroku o trestu (č. l. 114 a 122–132). V tomto případě měl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací přezkoumat výrok o trestu a správnost postupu řízení, jež mu předcházelo. Byl oprávněn přezkoumat nenapadený výrok o vině, ale pouze tehdy, pokud k tomu sám nalezl důvod, tj. dospěl-li k závěru, že výrok o trestu je vadný v důsledku nesprávného výroku o vině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 646/2013, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1631/2014, aj.). Odvolací soud k takovému závěru však nedospěl a napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu vymezeném odvolatelem, tedy pouze ve výroku o trestu a rozhodl výše uvedeným rozsudkem.
Za tohoto stavu není přípustné, aby se obviněný dovoláním domáhal přezkumu výroku o vině. Přezkum tohoto výroku by totiž nebyl přezkumem rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soudu druhého stupně, ale znamenal by přezkum rozsudku Okresního soudu v Olomouci jako soudu prvního stupně. Takový postup by pak byl v rozporu s ustanovením §265a odst. 1 tr. ř. Obviněný dále nikterak blíže nekonkretizoval, které z jeho námitek směřují proti výroku o vině či trestu a který zákonný dovolací důvod k těmto námitkám uplatňuje. Z podaného dovolání je však patrné, že obecně formulované námitky v úvodu dovolání (bod 2) stran skutkových zjištění soudů se vztahují k výroku o vině a jako takové by byly teoreticky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265i odst. 1 písm. g). tr. ř. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k té části dovolání, která směřovala proti výroku o vině a opírala se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání obviněného je tedy přípustné pouze v části, která směřovala proti výroku o trestu, kdy uplatňuje námitky vztahující se k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, tedy že nebylo využito moderačního práva vyplývajícího z §56 odst. 3 tr. zákoníku stran umístění pro jeho výkon do nepřiměřeně přísného typu věznice, a ve vztahu k trestu zákazu pobytu podle §75 odst. 1 tr. zákoníku nepřípustnost a nesplnění zákonných podmínek pro jeho uložení.
V závislosti na výše uvedeném, k námitce obviněného stran trestu odnětí svobody a nesprávnému rozhodnutí stran způsobu jeho výkonu, Nejvyšší soud uvádí, že teoreticky (jiné) hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu .
Na situaci, kdy obviněný v rámci dovolání zpochybňuje uložený trest, resp. zařazení do nápravně výchovné skupiny, které shledává nepřiměřeně přísným, pamatuje rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které uvádí, že námitky vůči druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Jen na okraj je třeba připomenout, že vzhledem ke všem okolnostem případu a skutečnostem významným pro rozhodnutí v rovině trestní sankce, je na základě ustanovení §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazení obviněného do věznice s ostrahou odpovídající zákonu. Obviněný byl odsouzen za úmyslný trestný čin. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku soud zpravidla zařadí do věznice s ostrahou pachatele, kterému byl trest uložen za úmyslný trestný čin a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem , a pachatele, který byl odsouzen pro přečin spáchaný z nedbalosti a nebyl zařazen do výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem nebo s dozorem. Nalézací soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily své úvahy stran uloženého trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, kdy odvolací soud se taktéž zabýval námitkou obviněného ve vztahu k ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku. Těmto závěrům nelze ničeho vytknout a v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Obviněný namítá nepřípustnost jemu uloženého trestu zákazu pobytu podle §75 odst. 1 tr. zákoníku, což je námitka pod uvedený dovolací důvod podřaditelná, kdy obviněný namítá, že tento trest mu byl uložen ve vztahu k místu, kde se fakticky zdržuje, má zde trvalý pobyt, rodinné a sociální vazby. Nadto byl vymezen v širším rozsahu, než bylo nezbytně nutné.
Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu pobytu na jeden rok až deset let za úmyslný trestný čin , vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku ; trest zákazu pobytu se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt.
Trest zákazu pobytu je dalším z druhů trestů, jež omezují svobodu pohybu a pobytu pachatele, která je jinak zaručena v čl. 14 LPS a v mezinárodních úmluvách o lidských právech a základních svobodách, kdy tyto svobody mohou být omezeny pouze na základě zákona, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých, a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. Bezprostředním účelem trestu zákazu pobytu je vyřadit pachatele z prostředí , s nímž souvisela jeho trestná činnost, kde se projevily její negativní důsledky a které by mohlo i v budoucnosti ovlivnit nebo usnadnit páchání dalších trestných činů. Do popředí tedy vystupuje zábranná funkce tohoto trestu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 953–9 54).
Trest zákazu pobytu lze uložit za současného splnění kumulativně stanovených podmínek:
a) trest je ukládán za úmyslný trestný čin,
b) se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání trestného činu to vyžaduje ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku a
c) pachatel nemá trvalý pobyt v místě nebo obvodu, na který se má trest vztahovat.
Dosavadní způsob života pachatele bude odůvodňovat uložení trestu zákazu pobytu zejména v případech, kdy předchozí život pachatele nelze charakterizovat jako řádný . Bude tomu tak tehdy, jestliže se pachatel již v minulosti dopustil v místě nebo v obvodu, na něž se má vztahovat trest zákazu pobytu, úmyslného trestného činu, a to případně i opakovaně, nebo jestliže zde sice dosud nespáchal trestnou činnost, ale dopouštěl se v tomto místě nebo v obvodu přestupků a jiné občanské nekázně, přičemž nyní projednávaná trestná činnost představuje určité vyvrcholení negativního postoje pachatele k ochraně veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku. Zřetel k místu spáchaného trestného činu znamená, že spáchaný trestný čin souvisel s prostředím v místě nebo v obvodu, v němž má být pobyt zakázán . Toto místo (obvod) tedy mělo určitý význam pro spáchání trestné činnosti (srov. přiměřeně R 10/1983-II. a R 60/1994-III.). Tak např. u pachatelů krádeží, vloupání do bytů, loupeží, znásilnění to budou velká městská centra, kde je značná koncentrace lidí spojená s vysokou mírou anonymity, u pachatelů zabývajících se nelegálním převáděním lidí přes hranice nebo pašováním zboží to budou místa v blízkosti státní hranice apod. Tato podmínka současně znamená, že lze zakázat pobyt jen v místě nebo obvodu, kde byl spáchán trestný čin. Ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku je důvodem pro uložení trestu zákazu pobytu zejména tehdy, směřoval-li spáchaný trestný čin přímo proti těmto zákonem chráněným zájmům a hodnotám, tedy pokud pachatel naplnil skutkovou podstatu některého z trestných činů proti životu a zdraví, trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných, včetně trestných činů narušujících soužití lidí, dále trestných činů proti rodině a dětem a trestných činů proti majetku. Ochrana uvedených zájmů a hodnot bude vyžadovat uložení trestu zákazu pobytu zpravidla za předpokladu, že vzhledem k osobě pachatele hrozí z jeho strany opakování trestné činnosti v určitém místě (obvodu) . Trest zákazu pobytu se nesmí vztahovat na místo nebo obvod , kde má pachatel trvalý pobyt , a to ani když jsou jinak splněny všechny ostatní podmínky pro uložení tohoto druhu trestu. Místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v registru obyvatel ve formě referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí a kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Podle soudní praxe okolnost, že pachatel je formálně přihlášen k trvalému pobytu v určitém místě, ještě sama o sobě nevylučuje možnost uložení trestu zákazu pobytu, který se vztahuje i na toto místo. Rozhodující totiž je, zda místo, v němž je pachatel přihlášen k trvalému pobytu, má skutečně charakter trvalého pobytu, a je nutno zjišťovat, kde se pachatel ve skutečnosti zdržuje (srov. R 1/1976 a R 52/1988), (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 954–956).
V projednávané věci byl obviněný odsouzen za úmyslný trestný čin krádeže, jenž spočíval v opakovaném páchání krádeží, kterých se dopouštěl na území města O., a to i poté, co mu pro některý ze skutků bylo sděleno obvinění. Z trestního spisu se podává, že obviněný byl v minulosti opakovaně trestán převážně za majetkovou trestnou činnost, které se dopouštěl na různých místech České republiky. Skutků, jež jsou předmětem projednávané věci, se dopustil v podstatě necelé dva měsíce poté, co byl propuštěn z posledního výkonu trestu odnětí svobody. Námitkami obviněného stran jeho rodinných a sociálních vazeb na území města O. se již zabýval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, kdy měl na základě všech rozhodných skutečností, zejména výpovědí samotného obviněného a jejich souvislostí časových i obsahových jeho tvrzení za zjevně účelové. Těmto závěrům nelze ničeho vytknout, přičemž lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění odvolacího soudu (str. 6–7 rozsudku), kde jsou podrobně rozvedeny všechny podstatné skutečnosti, kdy vazby na území obvodu Okresního soudu v Olomouci a zejména pak na O. nejlépe vystihl sám obviněný, který uvedl, že „ je v O. na tzv. prázdninách u kamarádů, které ani nezná, přespává různě, je bezdomovec, ale venku nepřespává, vždy se najde nějaký kamarád a na noc mu poskytne azyl, před vzetím do vazby nebyl zaměstnán, ani brigády neměl, občas mu finančně vypomáhala matka a také žil z krádeží “ (str. 7 rozsudku odvolacího soudu). K tomu lze dodat, že obviněný má trvalý pobyt v okrese K. V. Z uvedeného je tedy zřejmé, že pobyt obviněného v O. či na území obvodu Okresního soudu v Olomouci nemá povahu přechodného bydliště – místa pobytu, na které by byl vázán rodinnými, sociálními, pracovními či jinými obdobnými vazbami.
K námitce obviněného stran vymezení území, na nějž se trest zákazu pobytu vztahuje, Nejvyšší soud uvádí, že bezprostředním účelem trestu zákazu pobytu je, jak již bylo uvedeno výše, vyřadit pachatele z prostředí, s nímž souvisela jeho trestná činnost, kde se projevily její negativní důsledky a které by mohlo i v budoucnosti ovlivnit nebo usnadnit páchání dalších trestných činů. Do popředí tedy vystupuje zábranná funkce tohoto trestu. Účelem tohoto trestu bylo tedy zabránit obviněnému páchat trestnou činnost ve městě O., jenž svou rozlohou a zalidněností poskytuje vysokou míru anonymity. Zcela jistě bylo namístě zabránit obviněnému v pobytu nejen ve městě samotném, ale rovněž na území obvodu Okresního soudu v Olomouci, aby možnost páchat zde trestnou činnost byla maximálně ztížena. Místo (obvod) zákazu pobytu může být určeno i šířeji, musí však jít o teritoriálně souvislou část území České republiky (srov. R 35/1987, s. 200).
Lze tedy uzavřít, že trest zákazu pobytu podle §75 odst. 1 tr. zákoníku, jež byl obviněnému uložen nalézacím soudem a poté upřesněn ve vztahu k vymezení území, na nějž se vztahuje, soudem odvolacím, splňuje všechny zákonem vyžadované podmínky a se zřetelem ke všem rozhodným skutečnostem projednávané věci je trestem přípustným.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného S. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu