ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1414.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1414/2015 -44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2016 o dovolání, které podala obviněná S. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 6 To 55/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 3/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 31 T 3/2015 , byla obviněná S. B. uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. c), i) trestního zákoníku. Za to byla podle §140 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody na šestnáct let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněné uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce, se sídlem Sokolská třída 267/1, 702 00 Ostrava, škodu ve výši 1.702 Kč.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 6 To 55/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 7. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Namítla, že její čin měl být posouzen jako vražda novorozeného dítěte matkou podle §142 trestního zákoníku. Nezpochybňuje, že usmrtila své právě narozené dítě. Nesouhlasí ovšem s tím, že by tak neučinila v rozrušení způsobeným porodem. Poukázala na to, že není k dispozici metoda, podle níž by bylo možné změřit míru rozrušení rodičky, které vyvolal porod. Při posouzení jejího stavu soudy zohlednily to, že těhotenství tajila, na mateřství se nijak nepřipravovala a se zdravotníky krátce po činu komunikovala, dokonce žádala svědka, aby ji omluvil v práci. Nezohlednily ovšem další vlivy, které na ni působily, zejména že byla porodem zaskočena, neboť jej očekávala o měsíc později. Své těhotenství chtěla druhovi svěřit v posledním měsíci. Zdravotníkům, kteří s ní jako první po činu jednali, se jevila jako osoba v prešokovém či šokovém stavu, měla zřejmě hypovolemický šok, upadala do bezvědomí, byla zmatená a chovala se zcela neobvykle ve srovnání s jinými rodičkami. Způsob, jakým dítě usmrtila, dokládá zcela mimořádné vybočení z rámce jejího běžného chování a je v příkrém rozporu s její povahou. Pro takové chování přitom znalkyně z oboru psychiatrie a psychologie nenalezla žádné vysvětlení. Ze všech okolností věci je podle obviněné zřejmé, že k usmrcení novorozeného dítěte došlo bezprostředně po porodu a v rozrušení, které porod vyvolal, a to za situace dlouhodobých i aktuálních stresujících podmínek. Proto měl být čin posouzen podle §142 trestního zákoníku.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2015, 6 To 55/2015, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 31 T 3/2015, a věc poté podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že právní kvalifikace zločinem vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 trestního zákoníku přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by obviněná jednala v rozrušení způsobeném porodem. Soudy této otázce věnovaly dostatečnou pozornost během dokazování, zabývaly se duševním stavem obviněné, její osobností z psychiatricko-psychologického hlediska, jakož i okolnostmi porodu a psychickému stavu rodičky bezprostředně po něm. Výsledkem bylo zjištění, že se obviněná v žádném výjimečném duševním rozpoložení způsobeném porodem nenacházela. Obviněná navíc musela s usmrcením narozeného dítěte dopředu počítat, jelikož se na jeho příchod na svět nijak nepřipravovala, na žádná lékařská vyšetření nechodila a těhotenství přede všemi tajila. Užitou právní kvalifikaci proto považuje státní zástupkyně za správnou.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Obviněná S. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou, a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu uplatnila dovolatelka v alternativě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Konkrétní dovolací argumentace, jak byla výše rekapitulována, odpovídala uplatněným důvodům dovolání. Nezpochybňovala totiž skutková zjištění nalézacího soudu, nýbrž domáhala se jiného právního posouzení skutku.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c), písm. i) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, spáchá uvedený čin na dítěti mladším patnácti let a zvlášť surovým způsobem. Zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 trestního zákoníku se dopustí matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě.
Rozrušení způsobené porodem je výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem (srov. č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Tento psychický stav oslabuje odolnost matky vůči vnějším i vnitřním podnětům a brání plnému rozvinutí mateřského pudu. Musí být však skutečně způsobený porodem a nikoliv nějakými jinými příčinami. K posouzení této otázky měly rozhodující soudy k dispozici posudek znalce – porodníka. V této souvislosti není podstatné zjištění o míře schopnosti obviněné rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládnout ho (srov. č. 25/1992-I. Sb. rozh. tr. ).
Se zřetelem na uvedená teoretická východiska nelze presumovat, že každé úmyslné usmrcení dítěte matkou při porodu nebo krátce po něm bylo spácháno v rozrušení způsobeném porodem ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Na tomto místě je třeba připomenout skutková zjištění soudů nižších stupňů o sociální situaci obviněné v průběhu těhotenství, jejímu postoji k němu, jakož i relevantní zjištění znalecká.
Obviněná žila v uspořádaných rodinných vztazích, se stálým životním partnerem, se kterým vychovávala školou povinné vlastní nezletilé dítě. Zvažovali možnost dalšího potomka. S těhotenstvím měla předchozí, nikoliv významně psychicky negativní zkušenost. Jediným omezujícím faktorem byla obtížnější finanční situace, dluhová zátěž obviněné z předchozí podnikatelské činnosti. Tuto však racionálně řešila, nikoliv pod obtížně únosným limitním tlakem. Přesto se s těhotenstvím nikomu nesvěřila, toto tajila, programově vyloučila lékařský dohled. Těhotenství mělo ovšem normální průběh. Se zřetelem ke všem zjištěným okolnostem musela očekávat přibližnou dobu porodu, jako zkušená, všestranně zralá žena pak musela počítat i s možností poněkud dřívějšího či naopak pozdějšího jeho termínu.
Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, ve svém posudku a u hlavního líčení konstatoval, že šlo o nekomplikovaný porod donošeného plodu, nelze zcela vyloučit jeho překotný, tedy rychlý průběh. Narodil se zdravý, dýchající novorozenec. Stavy tzv. poporodní deprese či laktační psychózy nastávají až s časovým odstupem od porodu, zde uběhla příliš krátká doba k jejich rozvinutí. Znalec vyloučil porod protrahovaný, trvající třeba několik hodin. Pokud by šlo o porod překotný, pak jeho průběh nealteroval psychický stav rodičky nad běžnou míru porodu jako takového, u překotného porodu nelze uvažovat o zásadní změně fyzického nebo psychického stavu rodičky. Mohl proběhnout bez pomoci druhé osoby. Ke zhoršení celkového stavu obviněné po porodu došlo proto, že placenta se neporodila spontánně a zůstala zadržena v porodních cestách. Proto došlo ke krvácení z rodidel a narůstající krevní ztráta postupně vedla k počínajícímu hypovolemickému šoku.
Na tomto místě, s odkazem na velmi podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, nutno zmínit, že dle závěrů znalce z oboru soudního lékařství a toxikologie k porodu došlo v 9. měsíci těhotenství, k usmrcení novorozence pak 20 až 30 minut po porodu.
Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie dětí a dospělých, konstatovaly, že obviněná netrpěla žádnou závažnou duševní poruchou, což potvrdilo i sledování v nemocničních ústavech. Byla vyloučena těžká deprese. Její rozpoznávací schopnosti byly sníženy nepodstatně, ovládací přibližně na polovinu. Nebyla zjištěna chorobná motivace činu, byla vyloučena schizofrenie. Její jednání bylo podmíněno dlouhodobou frustrací důsledkem tíživé finanční situace, šlo o akutní reakci na stres. Tato byla vyvolána především a z větší části faktory, které porodu předcházely, částečně i samotným porodem. Frustrace by nenastala, kdyby těhotenství netajila a připravovala se na jeho vyústění. Motivace k činu se odvíjela od osobnostních rysů obviněné, její snahy vyřešit závažný problém, zahrnovala zlost, zoufalství, agitovanost.
Nejvyšší soud konstatuje, že zhodnocení všech těchto okolností nemohlo vést oba rozhodující soudy k závěru o oprávněnosti použití právní kvalifikace vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 trestního zákoníku, jak se toho domáhala obviněná v podaném dovolání. Především je třeba zdůraznit, že očekávaný porod nebyl komplikovaný ani co do doby trvání, ani co do jeho průběhu. Sám o sobě nebyl způsobilý vyvolat u obviněné takový stav duševního a fyzického rozpoložení, který by podmínil její následnou zjištěnou reakci. To ani v kombinaci s dlouhodobým stavem předporodním, který by u ní mohl přispět k ochromení pozitivního racionálního uvažování bezprostředně po porodu. Její zdůvodnění svého stavu zdravotní službě a žádost o omluvu v zaměstnání svědčí jednoznačně o opaku.
Se zřetelem k úmyslnému zavinění obviněné ve vztahu k jednání, následku, příčinné souvislosti mezi nimi, lze učinit závěr o souladu mezi skutkovými závěry a právní kvalifikací zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c), písm. i) trestního zákoníku. Napadené rozhodnutí netrpí vadou, která byla obviněnou v mimořádném opravném prostředku relevantně uplatněna.
Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu