ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1463.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1463/2015 -34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2016 o dovolání podaném Ing. V. L. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 13 To 242/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 134/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 13 To 242/2015 zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 14 T 134/2013 byl obviněný Ing. V. L. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ jako jednatel společnosti VYDEKO Kutná Hora, s. r. o., se sídlem Masarykova 650, Kutná Hora, přesto, že na základě úvěrové smlouvy, kterou uzavřel dne 4. 6. 2009 se společností Credium, a. s. IČ 25139886, přešlo vlastnické právo k nákladnímu vozidlu tovární značky Iveco Daily, v hodnotě nejméně 453.750,- Kč, na společnost Credium, a. s., nepředal nejpozději 3. pracovní den po 24. 2. 2013 toto vozidlo jeho vlastníku spol. Credium, a. s., jak byl na základě shora uvedené úvěrové smlouvy a výzvy vlastníka povinen, ale vozidlo nadále neoprávněně používal pro svou potřebu, přičemž v březnu 2013 je nabídl k prodeji prostřednictvím spol. Autocentrum H. s. r. o., Lžovická 301, Týnec nad Labem, a dne 24. 4. 2013 bylo vozidlo prodáno J. P., IČ 42754089, za částku 605.000,- Kč, čímž spol. Credium a. s., způsobil škodu ve výši nejméně 453.750,- Kč “. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
O odvolání Ing. V. L. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 13 To 64/2014 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
O dovolání Ing. V. L. proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 3 Tdo 844/2014 tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 13 To 64/2014 a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 14 T 134/2013 zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kutné Hoře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Kutné Hoře následně rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 14 T 134/2013 uznal Ing. V. L. vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ jako jednatel společnosti VYDEKO Kutná Hora, s. r. o., se sídlem Masarykova 650, Kutná Hora, v úmyslu zmařit uspokojení pohledávky společnosti Credium, a. s. IČ 25139886 vůči společnosti VYDEKO Kutná Hora, s. r. o., vyplývající z úvěrové smlouvy mezi společnostmi VYDEKO Kutná Hora, s. r. o. a Credium, a. s. ze dne 4. 6. 2009, v rozporu se zněním této smlouvy, a to přesto, že již od ledna 2013 nehradil dohodnuté splátky, v přesně nezjištěné době převedl vozidlo tovární značky Iveco Daily, v hodnotě nejméně 453.750,- Kč, na společnost ARGENTUM Kutná Hora, s. r. o., které byl jediným jednatelem a vlastníkem, a jménem této společnosti dne 20. 4. 2013 předmětné vozidlo převedl na Autocentrum H., spol. s r. o., přičemž utrženou částku 605.000,- Kč použil nezjištěným způsobem, a společnosti Credium a. s. tak způsobil škodu ve výši nejméně 420.523,- Kč “. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
O odvolání Ing. V. L. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 13 To 242/2015 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal Ing. V. L. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný Ing. V. L. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve ve stručnosti zrekapituloval dosavadní průběh jeho trestní věci. Dále popsal, v čem by měl spočívat smysl skutkové podstaty poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. V návaznosti na to uvedl, že je nezbytné posoudit, zda a v jakém rozsahu obviněný jednal v rozporu s úvěrovou smlouvou a zda svým jednáním skutečně porušil závazek převést vozidlo na třetí osobu. Dle jeho názoru pak z obsahu ujednání (čl. 6 předmětné smlouvy – Zajišťovací převod práva) nevyplývá zcela jednoznačně a nezpochybnitelně zákaz převodu předmětu úvěru, jak je uvedeno v odůvodnění obou soudů, v čemž odkazuje na doslovné znění smlouvy. Rovněž se vyjádřil ke způsobu, jakým bylo koncipováno zajištění závazku, a opětovně namítl, že obsah celého ustanovení týkající se zajištění úvěru je zcela neplatný a nelze s ním spojovat jakékoli právní důsledky spojené s případným prodejem předmětu financování třetí osobě odlišné od věřitele. S ohledem na podmínky §222 tr. zákoníku by mělo být prokazováno, zda nastal stav, kdy se dlužník nacházel v úpadku, tedy byl v insolvenci, resp. dlouhodobě více věřitelům nesplácel své závazky, případně byl předlužen nebo by měl být na insolvenci navržen. Z provedeného dokazování však vyplývá, že se dlužník v inkriminované době převodu předmětu financování nenacházel v úpadku ve smyslu zákona č. 182/2006. Oba soudy nesprávně dovodily podstatu špatné finanční situace společnosti VYDEKO, s. r. o., která sice nebyla v dobré finanční kondici, avšak z toho nelze učinit jednoznačný závěr o úpadku či hrozícím úpadku. Návrh obhajoby na vypracování znaleckého posudku ke stavu hospodaření společnosti přitom nebyl akceptován. Rovněž nelze akceptovat názor soudu druhého stupně, že jednáním obviněného došlo ve společnosti VYDEKO, s. r. o. ke zmenšení jeho majetkových aktiv, když takový závěr nelze přijmout bez podrobného zkoumání stavu hospodaření společnosti, jeho majetkových aktiv, vlastnických vztahů k movitému i nemovitému majetku apod. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze podle §265k tr. ř. zrušil a případně zrušil i předcházející řízení, a věc pak vrátil podle §265 l tr. ř. příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dosavadní průběh projednávané trestní věci, stejně jako dovolací námitky obviněného. Dále uvedl, že přečinu poškození věřitele se pachatel může dopustit zcizením jakékoli části svého majetku, která je způsobilá k uspokojení věřitele. Podmínkou trestní odpovědnosti pak není okolnost, aby šlo o majetek postižený nějakým zajišťovacím institutem. Polemika obviněného, zda mu z úvěrové smlouvy vyplýval závazek vozidlo nepřevést na třetí osobu je proto z hlediska existence zákonných znaků přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku irelevantní. Námitky stran rozsahu majetku společnosti VYDEKO, s. r. o. jsou skutkové povahy a dovolacímu důvodu neodpovídají. Dále uvedl, že znakem trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku (na rozdíl od trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku) není okolnost spočívající v úpadku dlužníka (pachatele). Za částečně důvodné však státní zástupce označil námitky, že o zcizení majetku dlužníka ve smyslu §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná pouze v případě, že dlužník zcizenou majetkovou hodnotu nezískává do majetku použitelného k uspokojení věřitele odpovídající protihodnotu. O zcizení majetku půjde mj. v případě, kdy dlužník svůj majetek (anebo jeho část) prodá a utržené peníze následně odstraní z dosahu věřitelů. Nicméně o trestný čin poškození věřitele nepůjde, pokud dlužník svůj majetek či jeho část prodá a ze získaných prostředků uhradí jiné skutečně existující pohledávky vůči sobě. To platí i v případě, kdy uspokojení některého z více věřitelů dlužník zcela nebo zčásti zmaří. Z učiněných skutkových zjištění přitom nevyplývá, že by utržená částka za prodej předmětného vozidla byla odstraněna z majetku společnosti VYDEKO, s. r. o. Skutková věta uvádí, že utržená částka byla použita nezjištěným způsobem. V odůvodnění se pak konstatuje, že finanční prostředky získané prodejem předmětného vozidla obviněný použil jiným způsobem než na zaplacení závazku společnosti vůči společnosti Credium, a. s. Dle názoru státního zástupce není nezbytné zjistit, jakým způsobem obviněný s penězi dále naložil, avšak mělo by být zjištěno, zda tyto prostředky nebyly použity k úhradě skutečně existujících závazků dlužníka. V projednávané věci přitom nebylo vyvráceno, že peníze byly použity k úhradě mezd zaměstnanců společnosti VYDEKO, s. r. o. Pokud by tedy výtěžku z prodeje vozidla bylo použito k úhradě skutečně existujících pohledávek společnosti VYDEKO, s. r. o. (což by zahrnovalo i mzdové nároky zaměstnanců), pak by nemohlo být jednání obviněného posouzeno jako přečin podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Přednostní hrazení některých pohledávek části věřitelů by mohlo být posouzeno jako přečin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, avšak pouze v případě jednoznačného zjištění, že společnost VYDEKO, s. r. o. se v předmětné době již nacházela ve stavu úpadku. Státní zástupce uzavřel, že skutková zjištění neopravňují k jednoznačnému závěru, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k částečné důvodnosti námitek obviněného navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Některé z uplatněných dovolacích námitek obviněného přitom směřují do oblasti skutkové a procesní, přičemž obviněný v tomto prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Takovým námitkám poté s ohledem na podstatu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přiznat opodstatněnost. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná, pokud zůstane zachován klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
K právní kvalifikaci podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lze podotknout, že znakem trestného činu poškození věřitele není okolnost spočívající v úpadku dlužníka, resp. pachatele, a to na rozdíl od trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku. Při použité právní kvalifikaci tedy soudy nepochybily, pokud nezjišťovaly stav potenciálního úpadku společnosti VYDEKO, s. r. o. Přesto Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že o trestný čin poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku nepůjde, pokud dlužník svůj majetek (či jeho část) prodá a ze získaných prostředků uhradí jiné skutečně existující pohledávky, přičemž takový závěr platí i v případě, kdy uspokojení některého z více věřitelů bude zcela nebo zčásti zmařeno. Ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je přitom uvedeno, že obviněný „utrženou částku 605.000 Kč použil nezjištěným způsobem“. Nutno však připomenout, že v průběhu trestního řízení několikrát vyvstala verze obviněného, že získané peněžité prostředky byly použity na mzdy pro zaměstnance společnosti VYDEKO, s. r. o. Z učiněných skutkových zjištění přitom takto nelze učinit jednoznačný závěr, že by utržená částka za prodej předmětného vozidla byla odstraněna z majetku společnosti VYDEKO, s. r. o. Bude tedy nezbytné zjistit, zda utržené prostředky byly použity k úhradě skutečně existujících závazků dlužníka, resp. zda předmětné peníze byly použity k úhradě mezd zaměstnanců společnosti VYDEKO, s. r. o. Pokud by výtěžku z prodeje vozidla bylo použito k úhradě skutečně existujících pohledávek společnosti VYDEKO, s. r. o., a to i mzdových nároků zaměstnanců, pak by nemohlo být jednání obviněného posouzeno jako přečin podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že pokud pachatel, který jako dlužník v úpadku zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného svého věřitele, může být postižen jen za trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, který je ve vztahu speciality k trestnému činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. Avšak trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku může spáchat jen dlužník nacházející se v úpadku, který zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného, ovšem rovněž svého věřitele. Přednostní hrazení některých pohledávek části věřitelů by tedy mohlo být posouzeno jako přečin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, avšak pouze v případě jednoznačného zjištění, že společnost VYDEKO, s. r. o. se v předmětné době již nacházela ve stavu úpadku.
Je nezbytné, aby Krajský soud v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud s ohledem na provedené dokazování dospěje k závěru, že se obviněný Ing. V. L. dopustil přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak při novém projednání a rozhodnutí věci především náležitě uvede, jak bylo naloženo s penězi utrženými za prodej předmětného vozidla. Pokud se přikloní k názoru, že se obviněný dopustil trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, tak své závěry opře o skutková zjištění stran úpadku dlužníka. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 13 To 242/2015 zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného, přičemž v tomto novém řízení je Krajský soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.) a vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je Krajský soud v Praze povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu