ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1494.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1494/2016 -34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 11. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná J. S., roz. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č. j. 8 To 98/2015-1073, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 16/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2015, č. j. 50 T 16/2014-994, byla obviněná J. S. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v noci z 6. 12. 2013 na 7. 12. 2013 v P., ulici K. N., v bytě, po prodělaném těhotenství, jehož si musela být jako matka, která již v minulosti ve zdravotnickém zařízení porodila dvě děti, vědoma, a které po celou dobu před všemi známými i manželem tajila a neabsolvovala v průběhu těhotenství pravidelné gynekologické prohlídky, při překotném porodu porodila ve vaně v koupelně bytu, v němž bydlela, novorozence mužského pohlaví o hmotnosti 2.200 g a délce 46 cm, při porodu ani po něm nepřivolala manžela ve vedlejší místnosti spícího, poté živě narozeného a životaschopného novorozence bez makroskopicky zjevných vrozených vývojových vad omyla, zbavila mázku a krve, nepřivolala lékařskou pomoc ani novorozenci neposkytla potřebnou péči, a namísto toho novorozence, s úmyslem usmrtit jej, zabalila do ručníků a dětské deky, uložila do silonové tašky modrobíločervené barvy, kterou v průběhu dopoledne dne 7. 12. 2013 odnesla do plastového kontejneru na komunální odpad před domem v téže ulici, kde tašku s novorozencem zanechala a kde mrtvé tělo novorozence bylo dne 8. 12. 2013 v 08:00 hodin nalezeno, přičemž příčinou smrti novorozence byl otok mozku a otok plic, které se rozvinuly v důsledku podchlazení organismu novorozence“. Za to byla obviněná podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
K odvolání obviněné Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 8 To 98/2015-1022, podle §258 odst. 1, písm. e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. jí poté podle §140 odst. 3 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku znovu zařadil do věznice s ostrahou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná J. S. následně dovoláním , z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 603/2016, podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek soudu druhého stupně zrušil, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrokem podle §265 l odst. 4 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněná se nebere do vazby.
Nejvyšší soud v citovaném kasačním rozhodnutí soudu druhého stupně vytkl, že se žádným způsobem nevypořádal s návrhy obviněné na doplnění dokazování, které uplatnila v odvolacím řízení, když ani ve veřejném zasedání ani v písemném odůvodnění rozsudku nezaujal žádné konkrétní stanovisko k významu navrhovaných důkazů pro objasnění věci, resp. k potřebnosti či nepotřebnosti jejich provádění. Tím ovšem zatížil svůj postup vadou spočívající v tzv. opomenutí důkazů a na právní moci jeho nepřezkoumatelného a tím i protiústavního meritorního rozhodnutí nebylo možno spravedlivě trvat. Proto Nejvyšší soud vrchnímu soudu uložil, aby znovu projednal řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné J. S. a rozhodl o něm po úplně a řádně provedeném přezkumu. Šlo v podstatě o to, aby v dalším řízení rozhodl o všech návrzích obviněné na doplnění dokazování, které uplatnila v řádném opravném prostředku, a v odůvodnění nového rozhodnutí ve věci náležitě vysvětlil, jakými úvahami se při rozhodování o nich řídil.
Vrchní soud v Praze poté opětovně projednal odvolání J. S. ve veřejném zasedání dne 15. 6. 2016 a rozhodl o něm téhož dne rozsudkem pod č. j. 8 To 98/2015-1073 znovu tak, že podle §258 odst. 1, písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněné podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Rovněž proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná J. S. dovolání , v němž uplatnila důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V jeho odůvodnění obviněná (dovolatelka) předně namítla, že odvolací soud nerespektoval pokyny obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 603/2016, když ve veřejném zasedání o odvolání konaném dne 15. 6. 2016 rozhodl usnesením toliko o jejím důkazním návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru pediatrie, resp. neonatologie. O ostatních návrzích na doplnění dokazování nerozhodl formálním postupem a jejich zamítnutí, včetně uvedení důvodů, nekonstatoval ani v rámci ústního vyhlášení rozsudku. Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí soudu o návrhu na doplnění dokazování (ať už kladné či záporné) mělo mít formu usnesení, byť proti němu není přípustná stížnost. Žádné takové procesní rozhodnutí však soud druhého stupně o jejích dalších důkazních návrzích, které učinila v průběhu veřejného zasedání, nevydal, ač tak učinit měl. Takové pochybení pak podle dovolatelky nemohl napravit tím, že v písemném odůvodnění rozsudku stručně vysvětlil důvody, pro něž k dalšímu provádění důkazů nepřistoupil. S argumentací odvolacího soudu navíc dovolatelka nesouhlasí ani po stránce věcné. Trvá na tom, že soudy zjištěný skutkový stav je v tzv. extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, které neskýtá dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v jejím jednání. Nadále totiž přetrvávají pochybnosti stran zjištění doby a okolností úmrtí novorozence; tedy o skutkových zjištěních významných z hlediska posouzení jejího zavinění (subjektivní stránky trestného činu). V uvedených souvislostech dovolatelka opětovně namítla nedostatečnost a nepřesvědčivost závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jehož zpracovatelé podle jejího mínění nedisponovali potřebnou odborností, aby se mohli zodpovědně vyjádřit k tomu, zda porodila donošené hypotrofické nebo nedonošené dítě. To ovšem bylo klíčové z hlediska posouzení, zda v době, kdy novorozenec ještě žil, byla vůbec schopna zajistit mu potřebnou péči, aby odvrátila jeho smrt. K tomu je však zapotřebí speciálních znalostí a odbornosti přesahujících rámec oboru soudního lékařství. Proto dovolatelka pokládala za nutné doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru pediatrie, resp. neonatologie. Nelze totiž vyloučit, že k fatálnímu podchlazení dítěte došlo krátce po porodu, ještě v bytě, což by mohlo mít podstatný vliv na právní kvalifikaci skutku. Odvolací soud tedy pochybil, pokud tento důkaz neprovedl a při absenci bezpečného zjištění stavu dítěte bezprostředně po porodu přijal skutkový závěr jdoucí k tíži dovolatelky. Tím došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
V další části dovolání obviněná soudům vytkla, že při posouzení subjektivní stránky trestného činu nevzaly v úvahu specifika její osobnostní struktury a její intelektovou úroveň, pohybující se téměř na hranici mentální retardace. V uvedené souvislosti poukázala na závěry znaleckého posudku z oboru psychologie, vypracovaného k její osobě, v němž bylo konstatováno mírné snížení jejích ovládacích schopností v době činu v důsledku tíživé situace a osobnostních faktorů. Pak ovšem podle ní zůstává otázkou, za jak dlouhou dobu po porodu byla schopna adekvátně reagovat na vzniklou situaci a zda byl novorozenec v té době ještě živý. Přetrvávají tedy pochybnosti o tom, zda jednala v úmyslu (byť nepřímém) dítě usmrtit, nebo již pouze odklízela jeho mrtvé tělíčko. Zjištěno nebylo ani to, zda si byla s ohledem na svůj intelekt schopna uvědomit, že dítě je stále živé (pokud vůbec žilo), nebo naopak předpokládala, že je balí do deky a ukládá do igelitové tašky již mrtvé. Výpovědi dovolatelky, z nichž mimo jiné soudy také vycházely, k dovození spolehlivých skutkových závěrů v tomto ohledu nedostačovaly, zvláště jestliže si sled kritických událostí přesně a v podrobnostech nezapamatovala. Soudy pak náležitě nehodnotily výpovědi svědků, kteří dovolatelku v minulosti znali jako pečující a milující matku. Rovněž tato skutečnost měla pro posouzení subjektivní stránky činu nepochybný význam. Závěr o tom, že od počátku plánovala odklizení novorozence do kontejneru, nemá v provedených důkazech dostatečnou oporu. Jinými slovy, úmysl dovolatelky směřující k usmrcení dítěte nebyl prokázán mimo jakoukoliv pochybnost. Pokud by i prokázán byl a zároveň byla shledána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a úmrtím novorozence, pak by všechny zjištěné okolnosti nasvědčovaly spíše tomu, že jednala v rozrušení způsobeném porodem, jak má na mysli ustanovení §142 tr. zákoníku o trestném činu vraždy novorozeného dítěte matkou, případně ustanovení §141 tr. zákoníku o trestném činu zabití. K tomu obviněná znovu poukázala na to, že v době hlavního líčení opětovně otěhotněla a dne 2. 9. 2015 porodila zdravé donošené dítě, které s manželem poskytli k adopci. Průběh těhotenství byl přitom obdobný jako v posuzovaném případě, nevěděla o něm a bylo potvrzeno až v červnu 2015 při lékařské kontrole během její hospitalizace v psychiatrické léčebně. Proto v řádném opravném prostředku navrhovala rozšířit dokazování o výslech ošetřující lékařky MUDr. J. K. k okolnostem, za kterých bylo její další těhotenství zjištěno, zprávu z gynekologicko - porodnického oddělení nemocnice v Motole k okolnostem její hospitalizace a porodu, a poté případně i o doplnění znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a odvětví gynekologie a porodnictví, a opětovný výslech příslušných znalců. Odvolací soud jí však znovu nevyhověl, aniž by o těchto důkazních návrzích řádně rozhodl, přestože provedení změněných důkazů mohlo významným způsobem přispět k řádnému objasnění subjektivní stránky trestného činu. Ze všech shora uvedených důvodů má obviněná zato, že je napadený rozsudek zatížen vadou předpokládanou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je pak podle ní založen tím, že ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně není popsáno, jaké její konkrétní jednání vedlo k úmrtí novorozence, resp. která jeho část byla v příčinné souvislosti se vznikem škodlivého následku. Potud obviněná shledala výrok o vině neúplným.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 8 To 98/2015, zrušil a věc mu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl , a aby navrhované rozhodnutí bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem poznamenal, že námitky v něm obsažené jsou v zásadě totožné s těmi, jež obviněná opakuje po celé trestní řízení a s nimiž se zejména soud prvního stupně vypořádal náležitým způsobem. K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak zdůraznil, že jeho prostřednictvím se zpravidla nelze úspěšně domáhat přezkoumání správnosti provedeného dokazování a úpravy skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání vázán. Výjimku tvoří pouze situace, kdy se proces dokazování dostane do střetu s pravidly spravedlivého procesu. Jde o případy, kdy soudy opomenou provést některé důkazy nebo o nich rozhodnout, užijí nezákonných důkazních prostředků nebo jsou jejich skutková zjištění v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Podle státního zástupce však takovými nedostatky rozhodnutí soudů v projednávané trestní věci zatížena nejsou. Z hlediska problematiky opomenutých důkazů podle jeho mínění není podstatné, že odvolací soud ve veřejném zasedání formálně nerozhodl o všech důkazních návrzích obviněné, tedy i o těch, jejichž provedení odmítl již soud prvního stupně. Podstatné je to, že se eventuální potřebností dalšího doplnění důkazů zabýval a dospěl k závěru, že by bylo nadbytečným a nemělo by vliv na již učiněná skutková zjištění, jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku. Tím své povinnosti dostál. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradou obviněné, že mezi zjištěným skutkovým stavem a obsahem hodnocených důkazů je dán tzv. extrémní rozpor. Soudy podle jeho názoru provedly veškeré pro rozhodnutí podstatné důkazy v souladu s procesními předpisy a následně je i řádně vyhodnotily. Proces dokazování nebyl svévolný. Pokud některý z navrhovaných důkazů neprovedly, tento postup řádně zdůvodnily. Námitka dovolatelky, že dostatečně neobjasnily otázku, zda narozené dítě skutečně zemřelo až v důsledku jejího jednání a nikoli dříve, a proto nebylo možno skutek právně kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pak podle státního zástupce byla ve skutečnosti uplatněna v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle ustálených skutkových zjištění se totiž dítě narodilo živé, zdravé, bez zjevných vrozených či vývojových vad a tedy životaschopné. Novorozenec po porodu přežíval několik hodin a nikoli jen několik málo minut, jak naznačuje obhajoba. Příčinou jeho smrti bylo podchlazení, jež nastalo až v souvislosti s jednáním dovolatelky, která dítěti neposkytla potřebnou péči, nezajistila mu lékařské ošetření a namísto toho je zabalila do ručníků, uložila do tašky a tu poté odnesla do kontejneru na odpadky. Přitom pokud by se dítěti dostalo patřičné poporodní péče, náležitě by prospívalo a jeho smrti by bylo možno zabránit. Námitku obviněné, týkající se nedostatečného objasnění subjektivní stránky trestného činu, státní zástupce označil za právně relevantní, přestože i ona byla z velké části založena na výhradách proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním. Nepovažuje ji však za opodstatněnou. Připomněl, že obviněná od počátku záměrně tajila své těhotenství, popírala je a vymýšlela si nejrůznější nepravdivá vysvětlení, aby před svědky odůvodnila své zdravotní problémy. O svém těhotenství jako zkušená rodička přitom dobře věděla. Po porodu pak jednala způsobem, jak byl popsán ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli jí bylo jasné, že dítě bez pomoci zemře. K poukazu dovolatelky na znalecky zjištěná specifika své osobnostní struktury státní zástupce připomněl, že podle závěrů příslušného znaleckého posudku sice je simplexní osobností s průměrným intelektem, ovšem současně netrpí žádnou duševní poruchou. Rozpoznávací schopnosti u ní byly v době činu plně zachovány a schopnosti ovládací byly sníženy jen nepodstatně. Jednala v důsledku vlastního volního rozhodnutí, bez chorobných vlivů. O jejím úmyslném zavinění tak není pochyb. Ze skutkových zjištění nevyplývá ani to, že by usmrtila novorozené dítě v rozrušení způsobeném porodem. Právní kvalifikace skutku podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tak byla zcela namístě.
Pokud dovolatelka namítla, že v popisu skutku není výslovně uvedeno, jakým konkrétním jednáním novorozence usmrtila, její výhrady se podle státního zástupce s obsahovým vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zcela míjí. Nedostatky v popisu skutku totiž samy o sobě výrok o vině neúplným nečiní. Nad tento rámec státní zástupce doplnil, že skutek byl ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyjádřen v souladu s požadavky §120 odst. 3 tr. ř. zcela dostatečně a takovým způsobem, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a vzniklým škodlivým následkem z něj přitom vyplývá jednoznačně.
S ohledem na výše rekapitulované důvody pak navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 25. 10. 2016 obhájkyni dovolatelky s upozorněním, že k němu může zaujmout další stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však žádnou další reakci z její strany neobdržel.
Obviněná J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., na které odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 603/2016, připomněl, že určitý průlom do výše rozvedených obsahových východisek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přinesla judikatura Ústavního soudu, podle níž je třeba při výkladu zákonných důvodů dovolání brát zřetel na ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí a mezi něž patří i tzv. opomenutí důkazu soudem nebo existence extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, který je nicméně dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že jsou-li vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v každé konkrétní věci posoudit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení skutku. Jedině za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Při respektu ke zmiňovaným ústavně právním principům pak dospěl k závěru, že pokud obviněná Vrchnímu soudu v Praze vytkla, že ve veřejném zasedání nijak nerozhodl o jejích návrzích na doplnění dokazování, uplatnila zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně . Na tomto stanovisku setrval Nejvyšší soud i v nynějším dovolacím řízení, ovšem uvedené námitce již nepřiznal opodstatnění.
Obviněné lze přisvědčit potud, že vrchní soud se v řízení následujícím po zrušení jeho původního rozsudku v dovolacím řízení zcela neřídil pokyny Nejvyššího soudu obsaženými v usnesení ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 603/2016, když ve veřejném zasedání o odvolání obviněné, konaném dne 15. 6. 2016, výslovně nerozhodl o všech zde učiněných (tedy i opakovaných) návrzích obhajoby na doplnění dokazování, ale pouze o návrhu na zajištění nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví pediatrie a neonatologie (viz protokol na č. l. 1069 a násl. spisu). Tomuto formálnímu pochybení však Nejvyšší soud nepřikládá – ve vztahu k posuzované fázi řízení – dovolatelkou přisuzovaný zásadní význam. Za podstatné pokládá, že z písemného odůvodnění napadeného rozsudku zřetelně vyplývá, že odvolací soud již napodruhé navrhované důkazy neopomněl a zabýval se jimi . V napadeném rozsudku přitom dostatečně vyložil, proč jejich provedení nepovažoval za potřebné, přičemž svůj odmítavý postoj v tomto směru vysvětlil ústavně konformním způsobem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09).
Na tomto místě je pak vhodné znovu poukázat na to, že obecný soud není vázán žádnou zákonnou normou, jež by stanovila pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti či relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Je čistě na jeho uvážení, které důkazy je třeba v řízení provést a zda je případně nezbytné či účelné dosavadní stav dokazování doplnit, a to i k návrhům procesních stran. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je pak zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Soud tedy není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93). Z hlediska práva na spravedlivý proces však jeho rozhodnutí musí také v tomto ohledu respektovat požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) . V daném případě se tak stalo (viz str. 3 a 4 shora rozsudku odvolacího soudu).
K argumentaci dovolatelky, jejímž prostřednictvím vznášela námitky proti právní kvalifikaci jejího jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, je nutno uvést, že se opírají výlučně o kritiku způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, a o prosazování různých alternativ skutkového děje odlišných od té, z níž soudy vycházely při hmotněprávním posouzení skutku. Potud dovolatelka svůj mimořádný opravný prostředek založila na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítala existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Primárně se tedy domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila z valné části na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud nezjistil , že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně či povrchně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., rozhodně nelze dovodit, že by soud dospěl k dovolatelkou zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. Způsobu, jakým se ve všech dílčích aspektech vypořádal s její obhajobou prezentovanou od počátku trestního řízení, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Soud podrobně a zcela přesvědčivě vyložil, proč jí neuvěřil a proč neměl o vině dovolatelky trestným činem vraždy spáchané na dítěti mladším patnácti let žádných pochybností (viz zejména str. 18 až 20 odůvodnění rozsudku). Odvolacímu soudu za tohoto stavu nelze vytýkat, jestliže po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a správná a akceptoval i na ně navazující právní kvalifikaci, jak rovněž v souladu se zákonem (byť poněkud stručně) rozvedl na str. 4 a 5 odůvodnění napadeného rozsudku.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se tedy o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti).
Jestliže obviněná dovozuje existenci vady spočívající v neúplnosti výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně z vnitřního přesvědčení, že v popisu skutku není dostatečně vyjádřeno, která část jejího vytýkaného jednání způsobila podchlazení narozeného dítěte a jeho smrt (tj. příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem), pak její námitka obsahovému vymezení shora uvedeného důvodu dovolání zjevně neodpovídá. Ten totiž není určen k nápravě vady spočívající v tom, že tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku dostatečně pregnantně nevyjadřuje naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu. Vyjadřujícímu státnímu zástupci lze navíc přisvědčit v názoru, že uvedené námitce by nebylo možno přiznat důvodnost ani z věcného hlediska. Příčinná souvislost mezi komplexním a systematickým jednáním dovolatelky, uskutečněným se záměrem zbavit se „v tichosti“ narozeného dítěte, a škodlivým následkem v podobě jeho smrti, je v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně vyjádřena zcela jednoznačně.
Protože dovolání obviněné J. S. bylo opřeno dílem o námitky, které pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu