ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1511.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1511/2016 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný D. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 5 To 27/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 83/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 12. 2015 , sp. zn. 15 T 83/2015 , byl obviněný D. M. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 3. 6. 2015, kolem 22.00 hod., v tramvaji linky, mezi tramvajovými zastávkami Ž. a B., v P., strhl poškozené M. K., z vlasů nasazené sluneční brýle nezjištěné značky v hodnotě 400 Kč, které si uložil do své tašky a z tramvaje vystoupil a odešel, čímž poškozené M. K., bytem P., V., způsobil škodu odcizením věci ve výši 400 Kč“.
Za to byl podle §205 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2016 , sp. zn. 5 To 27/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 3. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Namítl, že se v daném případě nejedná o trestný čin. Soudy obou stupňů se podle obviněného důkladně nezabývaly skutečným stavem věci a skutečným motivem – pohnutkou jeho jednání a nevypořádaly se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Skutková zjištění jsou proto nesprávná, nejasná a neúplná, vytvořená na základě domněnek. Ve věci podle obviněného došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudu. Poukázal na to, že původně byl stíhán i pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, ale soud tento skutek svým rozhodnutím postoupil příslušnému úřadu. Zdůraznil, že od počátku měl v úmyslu sluneční brýle poškozené vrátit, ovšem neznal její adresu, a proto tak učinil i s omluvou až v průběhu řízení před soudem. Poškozená omluvu přijala s tím, že to mezi sebou mohou uzavřít. Obviněný dále zopakoval svoji obhajobu, podle které příčinou vzniku celého konfliktu bylo protiprávní jednání poškozené, která do tramvaje plné lidí nastoupila se psem bez náhubku a bez vodítka a její pes z jeho tašky snědl sušené maso v hodnotě cca 300 Kč, přičemž se o něj otřel. Obviněný uvedl, že trpí silnou alergií na psy. Po poškozené se poté pouze domáhal náhrady škody za snězené maso a toho, aby psovi nasadila náhubek nebo vystoupila z tramvaje. Poškozená ho však za použití nadávek a urážek ignorovala. Podle obviněného hodnotil nalézací soud nesprávně výpověď poškozené i svědka K., lékařské zprávy o jeho alergii na psy a zprávy z místa bydliště. Pokud nalézací soud konstatoval, že měl situaci řešit buď vyrozuměním policie nebo s řidičem tramvaje, ignoroval prokázanou skutečnost, že chtěl situaci řešit s řidičem tramvaje, avšak ten na jeho důrazné zvonění nereagoval. Obviněný rovněž nesouhlasil s tím, jak soud vyhodnotil jeho návrh na upuštění od potrestání podle §46 odst. 1 trestního zákoníku. Z uvedených důvodů je obviněný přesvědčen, že uložený trest je neadekvátní a nepřiměřený. Závěrem obviněný odkázal na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Dovozování trestní odpovědnosti považuje za neadekvátní a nepřiměřené, kriminalizaci jeho osoby považuje jako řádný a bezúhonný občan za zneužití postavení a rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 5 To 27/2016, nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející, a dále postupoval podle §265l nebo §265m trestního řádu. Dále navrhl, aby mu byly přiznány náklady řízení před dovolacím soudem.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že obviněný opakuje námitky, vesměs skutkového charakteru, o něž opíral svůj řádný opravný prostředek. Obviněný sice zpochybňuje správnost právních závěrů nalézacího soudu, argumentaci však zakládá na zpochybňování skutkových závěrů, k nimž soud dospěl. K tomu státní zástupkyně plně odkázala na podrobné hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem. Tyto námitky nemohou být podle státní zástupkyně podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Námitky proti nesprávnému druhu či výměře uloženého trestu pak nespadají pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu. Z těchto důvodů nemůže být naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Obviněný D. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 3 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného D. M. byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Obviněný rovněž namítal údajnou neadekvátnost a nepřiměřenost uloženého trestu.
Výrok o trestu lze napadnout, má-li být naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Tento dovolací důvod je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému byl uložen trest v rámci zákonné trestní sazby. V rámci takto jednoznačně vymezeného dovolacího důvodu nelze uplatňovat námitky ohledně údajné nepřiměřenosti uložených trestů, či argumentaci o nedostatečném zohlednění polehčujících okolností, či nepřiměřeném dopadu na život obviněného. Nalézací soud se při ukládání trestu pohyboval v zákonných mantinelech a svůj výrok řádně zdůvodnil.
Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 16. 11. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu