ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.187.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 187/2016 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání podaném Ing. P. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 9 To 297/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 17/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 3 T 17/2014, byl Ing. P. B. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
V předmětné věci podal Ing. P. B. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 9 To 297/2015, tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení podal Ing. P. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný Ing. P. B. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Nejprve podotkl, že i když soud druhého stupně vytkl rozsudku soudu prvního stupně jisté nedostatky, tak podané odvolání zamítl. Soudům dále vytkl nesprávná zjištění stran dostatku finančních prostředků, které mohly být na odvody za zaměstnance použity. Rovněž namítl chybná zjištění, že nesplněním zákonné povinnosti odvést za zaměstnance daň, pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, a pojistné na zdravotní pojištění, měl pro sebe získat značný prospěch, jelikož provedeným dokazováním nic takového zjištěno nebylo. Soudu druhého stupně dále vytkl, že se nevypořádal s námitkami stran jeho viny i pod bodem I) 2) obžaloby, přičemž ve smyslu §242 tr. zákoníku musela trestnost tohoto jednání zaniknout. S odkazem na výše uvedené obviněný uzavřel, že jeho jednání nelze, pro nenaplnění všech znaků skutkové podstaty právně kvalifikovat jako přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby a že nebyly splněny zákonné procesní podmínky pro zamítnutí jeho opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek a aby ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Alternativně navrhl, aby podle §265 l odst. 3 přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí jinému soudu v působnosti Městského soudu v Praze, nebo alespoň nařídil, aby soud věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména stran dostatku finančních prostředků, které mohly být na odvody za zaměstnance použity anebo zjištění značného prospěchu, který měl být předmětnou trestnou činností získán) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích přitom rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. K námitkám obviněného lze poukázat, že daňovou zprávou Oborové zdravotní pojišťovny, jak ji konstatoval soud druhého stupně, bylo popřeno obviněným předložené vyúčtování (byť došlo ke třem platbám na pojistném od Centra výzkumných kontaktů, tyto nedosahovaly požadované výše). Nebylo tedy namístě přistoupit k aplikaci §242 tr. zákoníku stran zvláštního ustanovení o účinné lítosti. S ohledem na provedené dokazování a z něj vyplývající závěry lze konstatovat, že právní kvalifikace jednání obviněného jako přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku je přiléhavá. Dále lze podotknout, že samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Tento požadavek shledal Nejvyšší soud za naplněný, byť, jak bude uvedeno dále, odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vykazuje jisté nedostatky.
Rovněž nelze přisvědčit námitce obviněného, že nebyly splněny zákonné procesní podmínky pro zamítnutí jeho opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že pro rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí nedůvodného odvolání podle §256 tr. ř. je předpokladem splnění jeho přezkumné činnosti, přičemž její rozsah vyplývá z ustanovení §254 tr. ř. Odvolání přitom není důvodné, pokud odvolací soud v rozsahu své přezkumné činnosti neshledal, že by napadený rozsudek (resp. řízení, které mu předcházelo) byl zatížen skutkovými, hmotněprávními či procesními vadami, které byly vytýkány v podaném odvolání. K tomu je dále nezbytné podotknout, že (s ohledem na omezenou přezkumnou povinnost odvolacího soudu) odvolací soud svým rozhodnutím nemusí zcela nezbytně a ve všech případech konstatovat, že napadený rozsudek (a předcházející řízení) je po všech stránkách náležitě odůvodněný, nýbrž že odpovídá zákonu v tom rozsahu a z těch hledisek, která byla uplatněna v odvolání, anebo z něj vyplývala a stala se podkladem přezkumné činnosti odvolacího soudu. Zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. je přitom podmíněno tím, že v přezkoumávaném rozsudku a v řízení mu předcházejícím soud druhého stupně neshledal odvoláním vytýkané vady, které by měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání (stejně jako jiné vady, jež by měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání), dále že vytýkanými vadami není zatížen jak napadený výrok, tak ani žádný jiný výrok, v němž by mohly mít původ vytýkané vady a který nebyl odvoláním napaden (tedy pokud navazuje na napadený výrok a odvolatel mohl proti němu podat odvolání), a rovněž že napadený výrok o vině nevykazuje vady, které mu vytýká podané odvolání, a těmito vadami nejsou zatíženy ani jiné výroky, které mají v napadeném výroku o vině svůj podklad, přestože proti nim nebylo podáno odvolání. Byť tedy soud druhého stupně ve svém rozhodnutí opětovně vytkl soudu prvního stupně jisté nedostatky, kterých se dopustil (viz např. str. 8 napadeného usnesení), tak následně přesvědčivě odůvodnil, na základě jakých úvah a podkladů bylo možné podané odvolání zamítnout podle §256 tr. ř., když vytýkané vady zejména neměly vliv na posouzení viny obviněného a následné uložení trestu. Nejvyšší soud následně mohl po provedeném přezkumu věci závěrům soudu druhého stupně přisvědčit.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání Ing. P. B. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu