ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.21.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 21/2016 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 2. 2016 o dovolání, které podali obviněný pprap. P. Š., a obviněný prap. L. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 12 To 340/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 9 T 2/2015 , byli obvinění pprap. P. Š. a prap. L. M. uznáni vinnými ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku jako spolupachatelé podle §23 trestního zákoníku. Za to byl obviněný pprap. P. Š. podle §329 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu služby v ozbrojených sborech na dobu čtyř roků. Obviněný prap. L. M. byl podle §329 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu služby v ozbrojených sborech na dobu dvou roků.
O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 12 To 340/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 9. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění společně podaným dovoláním. Dovolání opřeli o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle jejich názoru soudy prvního i druhého stupně nesprávně zjistily skutkový stav věci popsaný v jejich rozhodnutí, neboť nebylo nade vší pochybnost zjištěno, že se stal skutek, pro nějž byli oba odsouzeni. Soudu prvního stupně vytkli, že zjistil skutkový stav věci neúplně a postupoval v rozporu se zásadou presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Výrok odsuzujícího rozsudku pak neodpovídá skutkovým zjištěním a není nijak konkretizováno porušení příslušných ustanovení zákona o Policii České republiky, když zejména nebyl ničím doložen jejich úmysl přinutit poškozeného k výpovědi, napadení poškozeného není nijak relevantně prokázáno, přihlížení obviněného M. údajným úderům druhého obviněného vůči poškozenému není ve spise vůbec doloženo a jedná se o pouhou fikci, a není zřejmé, jakou škodu, případně jinou závažnou újmu měl který z obviněných v úmyslu konkrétně způsobit. Soudy se nijak nevypořádaly s celou řadou pochybení při postupu příslušníků Generální inspekce bezpečnostních sborů. Rovněž nebyla provedena celá řada dalších důkazů navržených obhajobou. Uvedené podle obviněných zakládá neurčitost, obecnost, vnitřní rozpornost a zmatečnost napadených rozhodnutí, vedou k jejich nepřezkoumatelnosti a jsou důvodem pro jejich zrušení. Obvinění navíc považují uložené tresty za zcela nepřiměřené.
Proto navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a přikázal věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V případě, že Nejvyšší soud učiní rozhodnutí podle §265m odst. 1 trestního řádu na podkladě zjištěného skutkového stavu sám, navrhli, aby je v plném rozsahu zprostil obžaloby.
Opis dovolání obviněných byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Dovolací soud dosud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněných, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obvinění pprap. P. Š. a prap. L. M. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ ani Krajského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Dovolací argumentace obviněných byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. To i v té části, pokud bylo namítáno, že obvinění neporušili ustanovení §11 písm. a), c) zákona o Policii ČR, když jeho údajné porušení nebylo ve výroku rozsudku nijak specifikováno. V podtextu této argumentace ovšem bylo popření zjištěného skutkového stavu věci. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že oba rozhodující soudy provedly velmi precizní rozbor důkazní situace, který odpovídá zásadám logického posouzení jednotlivých důkazů, výpovědi obviněných konfrontovaly s důkazy objektivní povahy a nemohly dospět k jiným skutkovým závěrům, když bylo možno spolehlivě vyloučit uplatnění zásady in dubio pro reo.
Nejvyšší soud považuje za potřebné toliko poznamenat, že to byli především obvinění, kteří zásadním způsobem znevěrohodnili své verze skutkového děje, to i v porovnání s ostatními důkazy. Naprosto odlišně vypověděli vzájemně o své přítomnosti v místnosti v okamžiku, kdy se údajně měla samovolně spustit krev z nosu poškozeného, o své vědomosti o tom, přičemž v této souvislosti nemohla ujít pozornosti rozhodujících soudů ani výpověď dozorčí policejní součásti, tato byla také náležitě zhodnocena. Zhodnocení těchto důkazů spolu se zhodnocením důkazů objektivní povahy na místě činu, okamžitá adekvátní reakce poškozeného, který se obrátil na patřičná místa se stížností na policejní postup, to vše spolehlivě usvědčilo oba obviněné.
Fyzické násilí policejního orgánu vůči v podstatě bezdůvodně předvedené osobě na policejní služebně patří jistě mezi nejzávažnější porušení služebních povinností příslušníka policejního sboru, skutkový výrok rozsudku soudu prvního stupně zahrnuje potřebná a rozhodná zjištění a citaci příslušných ustanovení právního předpisu, vyplývá z něho naprosto jasně opodstatněnost zvolené právní kvalifikace jednání obou dovolatelů.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněných pprap. P. Š. a prap. L. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadená rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 3. 2. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu