ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.27.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 27/2016 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2016 o dovolání podaném MUDr. V. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 5 To 169/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 256/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 1 T 256/2013 byl MUDr. V. H. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, přičemž 1 denní sazba činí 750 Kč, tedy celkem 150.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře – chirurga na jeden rok a šest měsíců. Naproti tomu byl podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) obviněný MUDr. P. T. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, protože v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem.
V předmětné věci podali MUDr. V. H. a příslušná státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 5 To 169/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil ve vztahu k MUDr. V. H. ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 150.000 Kč, která představuje 200 denních sazeb po 750 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře – chirurga na dobu tří let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněného MUDr. V. H. a odvolání státní zástupkyně podané ve vztahu k obviněnému MUDr. P. T. zamítnuta.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal MUDr. V. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný MUDr. V. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto uvedl, že dovolání podává do výroku o trestu z dovolacího důvodu podle „§265a odst. 2 písm. g) tr. ř.“. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný spatřuje v tom, že nebyla naplněna skutková podstata podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Samotný popis skutku je poté dle obviněného nesrozumitelný a není z něj jasné, co měl obviněný spáchat. Pokud přitom existují pochybnosti o naplnění znaků některé ze skutkových podstat, jak je předpokládá trestní zákoník, mělo by být postupováno v duchu in dubio pro reo . Dále namítl chybná zjištění stran hodnocení soudu, po jak dlouhou dobu měla poškozená zažívat mučivé útrapy, a to zejména s ohledem na účinky podaného léku na tlumení bolesti. Pokud se v tomto soudy opírají o výpovědi spolupacientek, tak tato zjištění nemohou být objektivně hodnocena. K tomuto shrnul, že utrpěnou bolest poškozené nelze právně kvalifikovat jako mučivé útrapy ve smyslu §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku. Takovou bolest měla pacientka zakoušet „v průběhu noci“ po dobu „cca 7 hodin“. Z dokázaného skutkového stavu dále plyne, že obviněnému nebyly uloženy žádné jasné instrukce ohledně péče o pacientku lékařem se specializovanou způsobilostí. Nedodržení povinností obviněného tak stojí pouze na domněnce, že musel předpokládat, že se jedná o nález, který může progredovat v náhlou příhodu břišní. Rovněž namítl nepřiměřenost uložené trestní sankce a upozornil, že účel trestu nebude naplněn, jelikož s ohledem na délku uloženého trestu mu bude znemožněno nadále se zabývat chirurgií. Funkce trestu by byla naplněna samotným průběhem řízení a peněžitým trestem. Dále upozornil, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí soud uvedl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a přesto jej ještě zpřísnil. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil, dále aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Eventuálně, aby Nejvyšší soud dovolatele zprostil obžaloby.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která předně podotkla, že uvedené dovolací námitky obviněný uplatňoval prakticky již od samého počátku trestního řízení, tudíž se jimi zabývaly soudy prvního i druhého stupně. Dále se ztotožnila s názorem soudu druhého stupně, že obviněný jako lékař při výkonu služby neposkytl poškozené potřebnou lékařskou péči a poté, co byl informován o zhoršení zdravotního stavu poškozené, ji ponechal bez odpovídající lékařské intervence, přestože byl povinen potřebnou lékařskou pomoc poskytnout. Za poskytnutí odpovídající lékařské péče přitom nelze považovat pouhé podání opiátů. Dále uvedla, že soudy správně hodnotily mimořádně silné bolesti u poškozené, které byly potvrzeny jak ze strany zdravotních sester v záznamech ve zdravotní dokumentaci poškozené, tak i výpověďmi spolupacientek, a rovněž použily správnou právní kvalifikaci stran mučivých útrap ve smyslu §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku. Na správnosti právní kvalifikace nic nemění ani okolnost, že nebylo možné zcela přesně určit, kdy účinky podaného opiátu odezněly. Ve vztahu k odkazům obviněného na rozhodnutí státních zastupitelství uvedla, že tyto nepřiléhají na projednávanou trestní věc. Státní zástupkyně shrnula, že předmětné meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž dovolací důvod naplněn nebyl. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl rozsudkem. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí spolupacientek poškozené, či zjištění stran doby, po kterou měla poškozená zažívat mučivé útrapy) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud rovněž nemohl přisvědčit námitkám stran nepřiměřenosti uložené sankce. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že jej podává do výroku o trestu z dovolacího důvodu podle „§265a odst. 2 písm. g) tr. ř.“, přičemž z dalšího kontextu Nejvyšší soud vzal za prokázané, že se jedná o pravopisnou chybu a obviněný měl namysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu je dále nezbytné připomenout, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002). Dále je nezbytné uvést, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, např. v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře – chirurga na dobu tří let (který byl uložen, jelikož se obviněný předmětného přečinu dopustil v přímé souvislosti s výkonem povolání lékaře – chirurga) poté Nejvyšší soud neshledal jako trest podle zákona nepřípustný anebo vyměřený mimo rámec možné trestní sazby, což ostatně obviněný ani nenamítá. Stran námitky, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí soud druhého stupně označil uložený trest za nepřiměřeně přísný, a přesto jej ještě zpřísnil, došlo podle Nejvyššího soudu k písařské chybě, neboť z kontextu a dalších závěrů soudu je zcela zřejmé, jaký postoj soud zaujal a že chtěl na inkriminovaném místě odůvodnění uvést „nepřiměřeně mírný“.
Námitka stran nesrozumitelnosti žalovaného skutku je poté neopodstatněná, neboť ze skutkové věty a následně pak z podrobných odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně je zřejmé, jaké jednání je obviněnému kladeno za vinu, z čeho soudy ve svých rozhodnutích vycházely a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
Pokud obviněný namítá, že mu nebyly uloženy žádné jasné instrukce ohledně péče o pacientku lékařem se specializovanou způsobilostí, tak taková polemika jej nemůže zbavit trestní odpovědnosti za jeho jednání. Obviněný (jako lékař při výkonu služby) poškozené totiž neposkytl potřebnou lékařskou péči a přestože byl informován o zhoršení jejího stavu, ponechal ji bez lékařské intervence a porušil tak povinnosti lékaře, podrobně uvedené ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. K tomu bylo dále zjištěno, že podle tehdy platných organizačních opatření nemocnice byl sám povinen konzultovat stav pacientky s vedoucím služby MUDr. D. J. Jednání obviněného přitom bylo hodnoceno ve smyslu vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud obviněný namítá, že na bolest, kterou poškozená trpěla, nelze nahlížet jako na mučivé útrapy ve smyslu §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, tak Nejvyšší soud ani v tomto neshledal pochybení ze strany soudů, neboť za mučivé útrapy ve smyslu §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku je nutné považovat mimořádné, vystupňované nebo prodlužované bolesti, které jsou na hranici snesitelnosti, přičemž není pevně stanoveno, po jakou dobu musí tyto trvat. Může se tak jednat jak o dlouhodobé, tak i krátkodobé bolesti. Stejně tak se může o mučivé útrapy jednat, pokud jsou bolesti sice snesitelné, ale trvají delší dobu. V těchto případech poté bývají u postiženého přítomny pocity, že bolesti vážně ohrožují jeho zdraví nebo život. S ohledem na zjištěný skutkový stav lze tedy právní kvalifikaci podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku zcela přisvědčit.
Podle Nejvyššího soudu soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Přitom lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem tak k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. nedošlo.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání MUDr. V. H. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 2. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu