ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.35.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 35/2016 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2016 o dovolání, které podala obviněná N. S., roz. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 4 To 60/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 4/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 34 T 4/2015 , byla obviněná N. S. uznána vinnou ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byla podle §140 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené Z. R., bytem S., částku ve výši 10.291 Kč a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, IČ: 471 14 321, částku ve výši 2.453 Kč.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 4 To 60/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 10. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Namítla, že se vytýkaného jednání nedopustila a že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Poukázala na to, že ze znaleckého posudku a výpovědi znalkyně PhDr. Khulové jednoznačně vyplývá, že v době jednání trpěla tzv. syndromem týrané ženy, který byl vyvolán tyranským chováním poškozeného. Projevem syndromu byla její neschopnost řešit svou životní situaci a tzv. hypervigilance. Přesto soudy dospěly k závěru, že byla schopna svou těžkou životní situaci vyřešit sama. Obviněná byla obětí dlouhodobého zvlášť surového a trýznivého jednání poškozeného, včetně útoku bodnou zbraní, bití železnou tyčí, kladivem, činkami, pěstmi a tlučkem na maso, psychických útoků a znásilňování. Obviněná se dostala do bezvýchodné situace, ze které nebylo úniku. Podle obviněné nelze chování poškozeného vůči ní hodnotit jinak než jako zvlášť zavrženíhodné ve smyslu §141 trestního zákoníku. Pokud jde o konzumaci alkoholu, podle závěrů uvedené znalkyně znamenala nejrychlejší libý pocit a uvolnění v té frustraci a stresu. Obviněná dále namítla, že jejímu jednání předcházel útok poškozeného vedený úmyslem se jí pomstít za předchozí poranění hlavy, kdy ji držel za vlasy přitisknutou k posteli, kolenem byl na ní zakleknutý, aby se nemohla hýbat a druhou rukou jí držel u hrdla nůž, kterým jí přejížděl po krku, a křičel na ni, že ji pořeže, že nevyjde ven živá. Takto surovým a strach vzbuzujícím způsobem ji poškozený doposud nenapadl. Podle obviněné tak její jednání naplnilo všechny atributy skutkové podstaty zabití podle §141 odst. 1 trestního zákoníku, k čemuž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1380/2011, 3 Tdo 1539/2011 a 7 Tdo 18/2012.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhla, aby jí byl přerušen výkon uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněné, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná N. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatelky plyne, že podle jejího přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Vrchního soudu v Olomouci netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Pečlivě, vycházeje ze zhodnocení důkazní situace, vyložil odpovídající závěry právní. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Přesvědčivě zdůvodnil, proč akceptoval zvolenou právní kvalifikaci. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Neexistoval extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a hodnotícími závěry obou soudů.
Podstatou dovolací argumentace obviněné však nebyla polemika se skutkovými závěry rozhodujících soudů, nýbrž namítání nesprávnosti právního posouzení skutku na podkladě úvah, že vzhledem k předchozímu zavrženíhodnému jednání poškozeného vůči ní mělo být její jednání kvalifikováno jako zločin zabití podle §141 odst. 1 trestního zákoníku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byl tak uplatněn relevantně.
Nejvyšší soud na tomto místě v obecné rovině připomíná, že trestného činu vraždy (§140 tr. zákoníku) i trestného činu zabití (§141 tr. zákoníku) se dopustí ten, kdo úmyslně usmrtí člověka, přičemž u zabití na rozdíl od vraždy pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. To znamená, že skutková podstata trestného činu (zločinu) zabití je tzv. privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy.
V případě trestného činu zabití tedy musí být zjištěno, že silné rozrušení pachatele pochází ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Jinými slovy, jde o duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu. Silné rozrušení jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost pachatele, ale vždy u něj vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat. Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z výše uvedených stavů. Omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení. Nelze proto mezi ně řadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu jen proto, že jednání poškozeného je pachateli - byť důvodně - nepříjemné.
Předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného je u trestného činu podle §141 tr. zákoníku privilegovanou skutkovou okolností tehdy, jestliže pachatel byl vyprovokován k činu takovým chováním poškozeného, jež je obecně považováno za jednání v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Je třeba zdůraznit, že míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, kterým je lidský život. Ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku ve své druhé variantě musí být proto vykládáno spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně škodlivé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech. (k výše uvedeným otázkám srov. v právní nauce např. Šámal a kol.: Trestní zákoník II – Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 1325 a násl., a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn.. 4 Tdo 7/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1367/2011).
Přestože obviněná mohla důvodně pociťovat jednání poškozeného vůči své osobě jako nemorální, zraňující, nespravedlivé či neuctivé, nemohlo dosahovat takové intenzity, aby bylo (viz výše) v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. K takovému závěru, shodnému s rozhodnutími obou soudů, vedlo Nejvyšší soud posouzení postoje obviněné vůči poškozenému během dlouhodobého společného konfliktního soužití, její stav v době činu, její vlastní popis způsobu a motivu útoku.
Nejvyšší soud je si vědom, že příslušné znalkyně shledaly u obviněné příznaky syndromu tzv. týrané osoby. Tento stav byl z velké části způsoben chováním poškozeného vůči ní v delším časovém úseku. V daném případě to však ještě nemohlo vést k závěru, že čin obviněné byl důsledkem pouze a jedině předtím jistě mnohdy urážlivého a zraňujícího jednání poškozeného, které však nenabylo takové intenzity, aby paralyzovalo v daném kritickém okamžiku její hodnotový systém, který zabraňuje člověku úmyslně zbavit života člověka jiného. To z následujících důvodů.
Obviněná sama charakterizovala vzájemné soužití s poškozeným jako pěkné, pokud ovšem on nebyl v podnapilém stavu. Soužití s ním nikdy nepřerušila, ani na čas se neodstěhovala, přestože takovou možnost měla. Nikdy se neobrátila na policii s požadavkem na důraznější řešení, i když lze připustit, že se obávala zhroucení vztahu, ztráty partnera. To však signalizuje, že její vůle ve vztahu setrvat přes zažívaná příkoří byla silnější, než strach z chování poškozeného, na které byla v podstatě zvyklá. Nepochybně si byla vědoma určitého svého podílu na konfliktních situacích, když ona sama značnou měrou alkohol konzumovala. Z její výpovědi vyplynulo, že tak nečinila pouze proto, aby alkoholovým opojením unikla stresu z počínání partnera. V požívání alkoholu se vzájemně podporovali. V této souvislosti není bez významu znalecké zjištění, že byla schopna odolat prvnímu doušku, její schopnost k tomu byla snížena pouze nepodstatně. Musela si být vědoma všech rizik, která ze stavu opilosti vyplývají. Vzhledem ke zjištěnému množství alkoholu u obviněné v době činu nebylo by potřeba ani závěrů znalkyň o podstatném jeho vlivu na odbourání zábran, uvolnění agrese při útoku na poškozeného. Tomu předcházel opět konflikt rozložený v čase, jehož jednotlivé fáze vylučovaly případnou úvahu o jednání v nutné obraně. Ostatně obviněná sama přiznala, že na jeho počátku udeřila poškozeného pivní lahví do hlavy, reagujíc tak na jeho opilecký požadavek po sexu, když je možno položit oprávněně otázku, zda to bylo potřebné, jestliže mohla vzápětí odejít a vezme-li se v úvahu, že tak učinila po předchozím požívání alkoholu. Je potřebné ještě zmínit výpověď obviněné o smrtícím útoku nožem na poškozeného. Opakovala, že šlo pouze o jakési šermování nožem před tělem poškozeného. Nevzala nůž do ruky s úmyslem poškozenému ublížit, ale pouze ho vystrašit, ukázat mu, co ona sama musí od něho snést. Podle jejích vlastních slov mohla nechat poškozeného zavřít dříve, pokud by chtěla. Cítila se opilá více, než jindy, tento stav se měl podílet rozhodující měrou na způsobeném následku. Jejím záměrem mělo být pouze vyvolání pocitu ohrožení u poškozeného, aby si uvědomil, co mnohdy prožívá ona sama důsledkem jeho chování k ní.
Zhodnocení celkového průběhu soužití obviněné s poškozeným a objektivní zjištění o příčinách a kontextu jejího útoku na poškozeného pak oprávněně vedlo rozhodující soudy k závěru o správnosti právní kvalifikace jednání obviněné zločinem vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu