ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.47.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 47/2016 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2016 o dovoláních, která podali obviněný J. K., a obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 8 To 370/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 72/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obou obviněných odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 1 T 72/2015 , byl obviněný J. K. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, jednak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, a obviněný J. K. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, jednak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl obviněný J. K. podle §205 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. K. byl podle §205 odst. 1 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody společnosti Lomax & Co, s. r. o., se sídlem Bořetice 417, IČ 26903920, částku 17.806 Kč, a poškozené Š. Z., bytem B., částku 400 Kč.
O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 8 To 370/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 9. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními. Obviněný J. K. v dovolání uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s okolnostmi významnými pro rozhodnutí, v důsledku čehož dospěl k závěru o jeho vině. Poukázal zejména na výpověď svědka J. M., při jejímž hodnocení postupoval soud v rozporu s trestním řádem a nedostál své povinnosti prokázat obžalovanému vinu nade vší pochybnost. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že zamítl jeho návrh na doplnění dokazování ohledně existence krevní stopy z místa činu, když podle pokusu provedeného obviněným se mohla zaschlá bratrova krev na jeho mikině po styku s vodou rozpustit a zanechat krevní stopu na místě činu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k trestního řádu zrušil napadené usnesení a sám ve věci rozhodl tak, že se obžalovaný obžaloby zprošťuje.
Obviněný J. K. své dovolání opřel rovněž o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný má za to, že soudy obou stupňů mu v rozporu s §38 trestního zákoníku a §39 odst. 1 trestního zákoníku uložily přísnější trest, než který by mu měl být za spáchanou trestnou činnost s ohledem na veškeré skutkové okolnosti uložen.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2015, č. j. 8 To 370/2015-218, ve vztahu k odvolání obviněného J. K., a na něj navazující rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 6. 2014, č. j. 1 T 72/2015-190, ve výrocích o trestu týkajících se obviněného J. K., a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu uložil Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opisy dovolání obviněných byly samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovoláním nebude věcně vyjadřovat.
Obvinění J. K. a J. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obviněni uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ani Krajského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace obviněného J. K. byla výlučně založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že především nalézací soud provedl velmi precizní rozbor důkazní situace, který odpovídá zásadám logického posouzení jednotlivých důkazů, výpovědi obviněných konfrontoval s důkazy objektivní povahy a nemohl dospět k jiným skutkovým závěrům, když mohl spolehlivě vyloučit uplatnění zásady in dubio pro reo. Po zhodnocení důkazů přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů není potřeba akceptovat doplňující důkazní návrhy, není proto namístě úvaha o existenci tzv. opomenutých důkazů.
Dovolací argumentace obviněného J. K. směřovala výlučně do výroku o uloženém trestu. Domáhal se uložení jiného druhu trestu při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu lze uplatnit relevantní námitky proti druhu a výši trestu, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové pochybení u J. K. nebylo. Jeho dovolání stálo zcela mimo zákonný dovolací důvod.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněných J. K. a J. K. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu