ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.513.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 513/2016 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný O. R., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 9 To 211/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 124/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 6 T 124/2008 , byl obviněný O. R. ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 1 uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku a ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 2 byl spolu s obviněným M. V. uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009), jehož se dopustil jako organizátor podle §10 písm. a) trestního zákona. Za to byl podle §248 odst. 2 trestního zákona, §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 trestního zákona a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. V. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě škody, přičemž podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 9 To 211/2015 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl na upraveném skutkovém základě tak, že obviněného O. R. ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 1 uznal vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku a ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 2 jej uznal vinným ze spáchání účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona. Skutky jsou s dostatečnou přesností popsány ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Za to obviněného podle §248 odst. 2 trestního zákona, §35 odst. 1 trestního zákona odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 trestního zákona a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložil na zkušební dobu dvanácti měsíců. Tímtéž rozsudkem rozhodl o vině a trestu obviněného M. V. Podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil obviněnému O. R. povinnost zaplatit poškozené společnosti České dráhy, a. s., Správa železniční dopravní cesty, se sídlem Praha 1, Dlážděná 1003/7, IČ: 709947234, na náhradě škody částku 41.712 Kč a dále společně a nerozdílně s obviněným M. V. zaplatit této poškozené na náhradě škody částku 450.268 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný O. R. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně posoudily, kdo byl jeho jednáním poškozen, což má zásadní význam na právní kvalifikaci skutku. Obviněný uvedl, že „drahám“ nezcizil ani šroubek, škoda mohla vzniknout jedině společnosti Sokolovská těžební, a. s. (nyní Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s.). Poukázal přitom na existenci dohody o směně kolejnic mezi SDC a Sokolovskou uhelnou. Podle obviněného tak nelze s naprostou jistotou určit, čí byl materiál, který byl předáván do výkupu. Pokud by se jednalo o materiál ve vlastnictví Sokolovské uhelné, mohlo by být jeho jednání posouzeno jedině jako krádež, nikoliv jako trestný čin zpronevěry, neboť tato společnost mu žádný materiál nesvěřila a neměl k němu hmotnou odpovědnost. Obviněný dále namítl, že ve společnosti České dráhy, a. s. byly prováděny řádné a poctivé inventury, a dokud byl jejich zaměstnancem, nebylo zjištěno žádné manko. To podle obviněného mohlo vzniknout nejdříve po roce 2005. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2 obviněný namítl, že soudy nezkoumaly naplnění subjektivní stránky směřující k jeho účasti ve formě organizátorství na konkrétním trestném činu, zejména zda u spoluobviněného nedošlo k excesu, kdy spáchal trestný čin závažnější, než ke kterému mělo organizátorství směřovat. Převážné části jednání se dopouštěl spoluobviněný V. sám, bez jeho vědomí. Obviněný tak pouze sjednal výkup materiálu pro spoluobviněného, neurčoval ale, které kolejnice půjdou na výkup, ani jinak trestnou činnost neřídil. Jeho jednání proto mělo být posouzeno jako účast ve formě pomoci, nikoliv organizátorství. Obviněný rovněž namítl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Pokud jde o výrok o náhradě škody, obviněný soudům vytkl, že se zaměřily na zisk obviněných a nikoliv na škodu způsobenou poškozenému. Při určení výše způsobené škody měly soudy vyjít s účetnictví poškozené a ne z částek vyplacených obviněným. S odkazem na §441 občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.) rovněž namítl, že se soudy nezabývaly spoluzaviněním poškozené za vzniklou škodu, přestože právě poškozená svojí nedůsledností ke spáchání trestné činnosti přispěla.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2015, č. j. 9 To 211/2015-1730, i rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 4. 2015, č. j. 6 T 124/2008, zrušil a věc soudu prvního stupně přikázal k novému projednání a rozhodnutí, pokud Nejvyšší soud nerozhodne sám.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že námitky obviněného neshledává jako opodstatněné. Formulace skutkových vět v obou případech obsahuje relevantní skutková zjištění, jež se vztahují k objektivní i subjektivní stránce označené trestné činnosti. Státní zástupkyně odkázala na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, jak vyplývá zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2003 Sb.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný O. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ani Okresního soudu v Sokolově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných zásadních výhrad. Jestliže rozhodl sám odsuzujícím rozsudkem při současném zrušení rozsudku soudu I. stupně, pak pouze kvůli upřesnění výše způsobených škod. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Na tomto základě pak analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného dílem zpochybňovala zjištěný skutkový stav věci, v této části se proto zcela míjela s uplatněným dovolacím důvodem, jak vyloženo shora. Právní relevanci bylo možno přiznat té její části, kde namítala nesprávnost zvolené právní kvalifikace, dlužno ovšem dodat, že rovněž převážně na základě polemiky se skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že skutkový výrok rozsudku soudu II. stupně (totéž platí o popisu skutků v rozhodnutí nalézacího soudu) naprosto jasně popisuje konání obviněného se zřetelem na postavení v poškozené firmě, objasnění jeho vztahu k dotčeným věcem, zmiňuje otázku vlastnictví věcí a vědomí obviněného o nedovolenosti takové dispozice s věcmi ve vlastnictví poškozené, která znamenala jejich odnětí oprávněnému vlastníkovi za účelem vlastního obohacení obviněného.
Nutno podotknout, že skutková zjištění v otázce vlastníka kolejnic, zmíněná v rozhodnutích soudů, podmínila právě zvolenou právní kvalifikaci.
Právní posouzení odpovídá skutkovému popisu, ve kterém jsou implicitně obsaženy všechny znaky skutkových podstat přisouzených trestných činů včetně subjektivní stránky, tedy přímého úmyslu k vlastnímu obohacení obviněného podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (§4 písm. a) trestního zákona). Ten využil nedostatečné evidence a absence průběžné kontroly majetku poškozené organizace k páchání trestné činnosti, což ho ovšem nemůže zbavit trestní odpovědnosti. Výše způsobené škody byla zjištěna dostatečně průkazně.
Vzhledem ke skutkovým zjištěním pod bodem 2 výroku rozsudku soudu druhého stupně je nepochybné, že obviněný se sám po předchozím souhlasu spoluobviněného velmi aktivně podílel na trestném jednání, věděl o množství a hmotnosti kolejnic, páchání skutku navrhl. Nemohlo proto jít o účastenství na dokonaném trestném činu formou pouhé pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (zejména opatření prostředků, odstranění překážek, rada, utvrzování v již přijatém rozhodnutí). Spoluobviněný pouze akceptoval vůli obviněného dovolatele, i co do rozsahu trestného jednání, takže rozhodně nemohlo jít z jeho strany o exces nad rámec realizované domluvy. Nepřipadala tak v úvahu korekce rozsahu trestní odpovědnosti obviněného.
Zcela mimo uplatněný dovolací důvod, ale i mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu byla námitka o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Dovolání do výroku o trestu lze podat podle cit. ustanovení tehdy, byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Otázka přiměřenosti trestu nespadá pod žádný z dovolacích důvodů taxativně stanovených v §265b odst. 1 písm. a) - l ) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného byly shledány dílem neopodstatněnými, dílem nebyly uplatněny relevantně, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu