ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.537.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 537/2016 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2016 o dovolání podaném L. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 9 To 132/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 184/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 3 T 184/2014, byl L. M. uznán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře osmdesáti denních sazeb, přičemž jedna sazba činí pět set Kč a pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zprostředkování obchodu a služeb, poradenské a konzultační činnosti, zpracování odborných studií a posudků na dobu tří let. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal L. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 9 To 132/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. výroky o uložení peněžitého trestu a o trestu zákazu činnosti zrušil. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal L. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný L. M. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve zrekapituloval dosavadní průběh předmětné trestní věci a podotkl, že se závěry soudů prvního a druhého stupně nelze souhlasit. Dále uvedl, že z jeho strany nedošlo k naplnění skutkové podstaty přečinu lichvy tak, jak je mu kladeno za vinu. Soud prvního stupně se zejména nezabýval obsahem smlouvy, kterou uzavřeli manželé H. s L. U., kdy v této smlouvě byly jednoznačně uvedeny podmínky, za jakých byla smlouva uzavřena a sankce, které případně nastanou při nesplácení dluhu. Dále popsal, za jakých okolností se s manžely H. seznámil, přičemž tyto rozhodně nenutil přistoupit na jeho návrhy, což ostatně ani nebylo dokázáno. Obviněný jim tak pouze nabídl jisté řešení, kterého využili. Rovněž namítl, že soudy vycházejí z nesprávně hodnocených důkazů stran smlouvy o úvěru a smluvní pokuty, resp. úroku, jak soudy konstatovaly ve svých rozhodnutích. K výroku o náhradě škody poté uvedl, že tato nebyla relevantním způsobem prokázána a není jisté, jak k výsledné částce soudy dospěly. Výpověď M. H. považuje za nepravdivou a účelovou a pochybnosti vyjádřil rovněž k výpovědi M. P. (dříve H.). Popřel, že by jednal s úmyslem využít tíživé rodinné a finanční situace manželů H. ve svůj prospěch. Částka, kterou M. H. zaplatil, se skládala pouze z jistiny a smluvní pokuty a žádný další úrok v ní již obsažen nebyl. K tomuto podotkl, že v České republice jsou denně uzavírány desítky stejných či obdobných smluv o úvěru anebo půjčkách, které obsahují stejné, resp. i vyšší sankce za nesplnění smluvních podmínek, přičemž věřitelé nebývají trestně stíháni. Přitom de facto každý, kdo uzavírá smlouvu o úvěru, se nachází v nějaké tíživé finanční situaci. Shrnul, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by zneužil něčí tísnivé situace a že manželé H. si byli dobře vědomi případných sankcí, které mohou nastat při nesplnění závazku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, stejně jako řízení mu předcházející a vrátil věc soudu k novému řízení a projednání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci. Následně podotkla, že popis skutkových okolností uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně plně neodpovídá právní kvalifikaci přečinu lichvy podle §218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle státní zástupkyně měla již smlouva o půjčce, kterou uzavřeli manželé H. s L. U. lichevní charakter, a to ve smyslu plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Obviněný následně s vědomím krajně nevýhodného postavení poškozeného, které lze označit za tíseň, nechal na sebe převést a uplatnil pohledávku, která vykazovala hrubý nepoměr vzájemného plnění. K pojmu hrubého nepoměru mj. poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013, kde bylo uvedeno, že půjčka s úrokem přesahujícím 44 % ročně je plněním, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění dle státní zástupkyně vyplývá, že se obviněný dopustil přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, avšak nikoli jednáním popsaným v alinei první, nýbrž jednáním popsaným pod alineou druhou ustanovení §218 odst. 1 tr. zákoníku, neboť na sebe nechal převést pohledávku, a to v situaci, kdy se poškození ocitli ve stavu tísně a kdy byly ohroženy jejich majetkové poměry. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně navrhla, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obviněný opětovně uvedl, že manžele H. k ničemu nenutil, nevyvíjel na ně nátlak a pouze jim nabídl řešení, kterého využili. Stejně tak neměl důvod nevěřit tvrzení stran výše příjmů rodiny H. S půjčkami a úvěry již zkušenost měli a nelze tak dovodit, že by se manželé H. nacházeli ve stavu tísně. Při porovnání finančních transakcí rovněž nelze dovodit, že by obviněný svým jednáním získal značný prospěch. K částce jeden milion Kč poznamenal, že k tomuto došlo po vzájemné dohodě všech stran a žádný nátlak v tomto vyvíjen nebyl. Nadto rozvedl tezi, že zatímco pan H. bude mít nakonec zaplacený dluh, celou nemovitost ve svém vlastnictví a k tomu i soudy přiznanou náhradu škody, tak paní H. nebude mít nic. Rovněž rozporuje zjištění, že panu H. způsobil škodu 530 tisíc Kč, když v tomto soudy neberou v potaz potenciální nároky paní H. Dále popřel zjištění stran účelového zaměstnání paní H. Uzavřel, že celou záležitost vnímá jako snahu pana H. o finanční obohacení. Závěrem odkázal na podané dovolání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí poškozených či stanovení smluvních podmínek) a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané trestní věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy.
K námitkám obviněného stran znaků předmětné skutkové podstaty a zneužití tísnivé situace Nejvyšší soud uvádí následující:
Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu lichvy má dvě alternativní formy jednání. Tou první je situace, kdy pachatel zneužije něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení k tomu, aby pachateli nebo jinému bylo poskytnuto nebo slíbeno plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Druhá forma spočívá v tom, že pachatel takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (tzv. palichva). Pachatel trestného činu lichvy ve smyslu §218 tr. zákoníku přitom zneužívá některého z taxativně vyjmenovaných stavů poškozeného, které omezují jeho svobodu rozhodování a spočívají v rozumové slabosti, tísni, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení poškozeného. Tísní se poté rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného, vyvolaná určitou (a to i přechodnou) potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. V praxi se často jedná právě o hospodářskou nesnáz, jakou je např. splatnost dluhu, jehož nesplacení může vážně ohrozit majetkové poměry poškozeného. Namístě je zdůraznit, že není podstatné, zda si stav tísně poškozený způsobil sám nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na něm nezávislých.
Jednotlivými znaky předmětné skutkové podstaty se poté důsledně zabýval již soud prvního stupně, který na základě provedeného dokazování mohl dovodit i závěry stran úmyslného jednání [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] obviněného, přičemž Nejvyšší soud se z podstatné části s těmito závěry ztotožnil, byť, jak bude uvedeno dále, v některých bodech tyto nejsou zcela přiléhavé.
Obviněný ve svém dovolání zejména namítá, že si nenechal poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. V tomto směru odkazuje na původní smlouvu uzavřenou L. U. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že okolnosti uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nejsou (pro ve výroku uvedenou právní kvalifikaci) zcela přiléhavé. Obviněný se totiž dle skutkových zjištění dopustil jednání, kdy na sebe nechal převést a uplatnil pohledávku, která vykazovala hrubý nepoměr vzájemných plnění. S odkazem na ve věci učiněná skutková zjištění lze tedy uvést, že se obviněný dopustil přečinu lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, avšak nikoli jednáním předpokládaným v alinei první, nýbrž jednáním popsaným pod alineou druhou ustanovení §218 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný na sebe nechal převést pohledávku, jejíž hodnota byla k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. K tomuto jednání přitom došlo za situace, kdy se poškození nacházeli ve stavu tísně (byly ohroženy jejich majetkové poměry).
Přesto, jak uvedl Nejvyšší soud již v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí, pochybení při otázce posouzení, zda jednání naplňuje znaky skutkové podstaty podle §218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku [dříve §253 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb.)], anebo §218 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, není důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1256/2012). Jedná se o zcela formální pochybení, které nemělo na postavení obviněného významnější dopad a nevedlo by ani ke snížení trestu.
Stran námitek obviněného, že v České republice bývají hojně uzavírány smlouvy, které obsahují obdobně nastavené sankce, Nejvyšší soud toliko ve stručnosti podotýká, že v projednávané trestní věci se jedná výhradně o konkrétní jednání obviněného a jiné (hypotetické) smlouvy nejsou předmětem současného přezkumu.
Obviněný rovněž námitkami stran výroku o náhradě škody napadá výsledky provedeného dokazování. Ze skutkové věty, která je na výsledcích dokazování založena, vyplývá, že obviněný získal na úkor poškozeného majetkový prospěch ve výši 530.000 Kč. Po poučení podle §43 odst. 3 tr. ř. poškozený navrhl, aby soud obviněnému uložil povinnost k náhradě škody, a to ve výši 300.000 Kč (jak vyplývá z trestního spisu, konkrétně s odkazem na č. l. 375, 381 a 400). Soud prvního stupně, s jehož závěry se soud druhého stupně v této otázce ztotožnil, následně mohl výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnout o náhradě škody, když tato byla v předmětné výši prokázána v rámci provedeného dokazování. Přesto lze částečně přisvědčit námitkám obviněného, jelikož soud prvního stupně měl své rozhodnutí o náhradě škody řádně zdůvodnit, nikoli jej nechat konkludentně vyplynout z celkového kontextu rozhodnutí. Opět se však nejedná o takové pochybení, aby Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu