ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.582.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 582/2016 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2016 o dovolání podaném A. I. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 To 493/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 184/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 T 184/2013, byl A. I. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin a za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, z jejichž spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 49 T 5/2014, byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 49 T 5/2014, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal A. I. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 To 493/2015 tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal A. I. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný A. I. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně uvedl, že skutková zjištění nalézacího soudu, se kterými se následně ztotožnil i soud druhého stupně, nemají oporu v provedeném dokazování. Jednak poukázal na to, že poškozený sám uvedl, že mu obviněný nevyhrožoval. Dále namítl, že soudy svá zjištění opřely o pouhé domněnky, kdy např. bez jakéhokoli podkladu dovodily, že svědek B. B. vypovídal úmyslně nepravdu ze strachu z obviněného, případně že mohl být i jinak motivován. Za pouhou spekulaci označil i závěry soudů, že měl být přítomen jednání poškozeného a M. T. a tudíž musel slyšet výhrůžky, které M. T. vůči poškozenému použil. Rovněž ze skutkové věty rozhodnutí soudu prvního stupně zcela jasně vyplývá, že poškozeného kontaktoval a finanční částku požadoval M. T., nikoli obviněný. O tom, že by měl být obviněný osobně přítomen jednání, kdy M. T. vyhrožoval poškozenému, neexistuje žádný důkaz, přičemž závěry soudů byly vyvráceny již samotnou výpovědí svědka B. B., který uvedl, že obviněný na předmětné schůzce přítomen nebyl. Obviněný dále poukázal, že je usvědčován jediným důkazem, a to výpovědí poškozeného, který však jasně uvedl, že mu obviněný nevyhrožoval. Věrohodnost výpovědi poškozeného nadto zeslabují rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí svědka B. B., kdy např. podle poškozeného měl být obviněný přítomen na schůzce v obchodním centru A., avšak dle svědka B. B. tomu tak nebylo. Obviněný tedy spatřuje extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a z něj učiněnými závěry. Dle obviněného tudíž na základě provedeného dokazování nelze uzavřít, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a to ve formě spolupachatelství, neboť nebylo prokázáno, že to byl právě on, kdo měl jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutit, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí jemu předcházející, v celém rozsahu zrušil.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a shrnula dovolací námitky obviněného. Dále podotkla, že obviněný opětovně uplatňuje argumentaci, se kterou se již dostatečně vypořádaly soudy prvního a druhého stupně. Obviněný byl jednoznačně usvědčen výpovědí poškozeného, přičemž nebyly zjištěny žádné skutečnosti či motivy, které by věrohodnost této výpovědi jakkoli snižovaly. Samotná výpověď poškozeného, že mu obviněný výslovně nevyhrožoval, nemůže obviněného zbavit trestní odpovědnosti za spáchání předmětného zločinu, neboť obviněný byl výhrůžkám (ze strany M. T.) osobně přítomen, musel je zaregistrovat, a následně participoval na vybírání peněz od poškozeného. Jelikož se obviněný ve svém dovolání zabývá výlučně skutkovými otázkami a soudům vytýká nesprávně vyhodnocený proces dokazování, tak jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, jak jej předpokládá (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně shrnula, že napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možné a nutné napravit cestou dovolání. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
V replice na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obviněný opětovně připomenul prohlášení poškozeného, že mu obviněný nevyhrožoval, tudíž je zcela nelogické, aby byl odsouzen pro spáchání předmětného trestného činu. Zdůraznil, že volné hodnocení důkazů má své ústavní limity a nemůže být projevem libovůle. Nadto poukázal, že dovolací řízení se rozhodně nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, z čehož dovozuje, že (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze pojímat natolik restriktivně, aby pod něj nemohly být podřazeny rovněž námitky stran skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Závěrem shrnul, že předmětnými rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně byla vážně porušena jeho práva, když byl shledán vinným toliko na základě výpovědi poškozeného, který výslovně uvedl, že mu obviněný nevyhrožoval.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích jasně uvedly, které z provedených důkazů považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. S námitkami obviněného, že soudy jeho vinu dovozovaly z pouhých domněnek, nelze souhlasit. Obviněný zřejmě naráží na úvahy soudu prvního a druhého stupně, vedoucí k dokreslení celé situace. Naopak je zcela žádoucí, aby soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se dobraly ke skutkovým zjištěním a proč v návaznosti na tato zjištění zvolily danou právní kvalifikaci. Byť shromážděný důkazní materiál není nikterak obsáhlý a jako stěžejní nadále zůstává výpověď poškozeného, kterou obviněný rozporuje, tak na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Stran námitek obviněného k přítomnosti extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními lze uvést, že o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však v projednávané věci neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v této souvislosti dále zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
Právně relevantně obviněný uplatnil námitky stran absence jednotlivých znaků předmětné skutkové podstaty. K těmto lze uvést následující:
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Objektem trestného činu vydírání je svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka poté spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pokud jde o pohrůžku jiné těžké újmy, jde o pojem, který není (a ani nemůže být) jednoznačně definován, jelikož zahrnuje velkou škálu okolností, jichž se může taková pohrůžka týkat. Jednání pachatele by tedy mohlo vést k újmě např. na cti, dobré pověsti, v rodinném životě apod., a to za situace, kdy se újma jako těžká jeví objektivně a kdy napadený ji také jako těžkou újmu pociťuje. Při posuzování, zda byl naplněn znak pohrůžky jiné těžké újmy, je nezbytné přihlížet k více faktorům. Tedy např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný. Nepřímou pohrůžku může pachatel učinit rovněž bezeslovným (konkludentním) projevem v přítomnosti oběti (gestem). Stejně tak může pachatel pohrůžku nepřímou učinit slovním náznakem, příměrem, či poukazem na něco (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1239/2014).
Pokud sám poškozený uvedl, že mu obviněný výslovně nevyhrožoval, tak takové jednání obviněného nelze posuzovat izolovaně. Samotná okolnost, že obviněný např. po vzoru M. T. poškozenému neukazoval fotografie jeho rodiny se slovy „ať si nezahrává a zaplatí“, ještě bez dalšího neznamená, že obviněný na předmětném vydírání neparticipoval, a to zejména s přihlédnutím k dalším skutečnostem. V tomto je nezbytné brát v potaz jednání obviněného v celém kontextu událostí, které nastaly. Jednání M. T. a A. I. bylo zjevně společné a koordinované, což lze právě dovodit při bližším pohledu na jednotlivé okolnosti a výpovědi učiněné v předmětné trestní věci tak, jak jsou zadokumentovány v rámci spisového materiálu. Rozhodné je zjištění, zda jednání M. T. a A. I. tvoří celek a rovněž také, zda všichni zainteresovaní věděli, o co se v dané věci jedná, přičemž již není rozhodné, zda tito byli společně přítomni všem událostem, jako byly jednotlivé schůzky v kanceláři firmy H. či v obchodních centrech A. a P. –S. Podstatné zůstává, že jednali ve vzájemné shodě a vedeni stejným záměrem. Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že okolnosti, proč v této trestní věci není zároveň stíhán i M. T., nejsou záležitostí přezkumu nyní projednávané věci.
Při úvaze o právních závěrech se přitom nelze omezit jen na určitý časový úsek, v rámci kterého byl konkrétní spolupachatel více aktivní, a zároveň nelze brát za rozhodné, zda spolupachatelé své pohrůžky sdělili společně, zda tak učinili postupně po sobě, případně zda u pohrůžek byli přítomni zároveň. Jak již bylo uvedeno, podstatné zůstává, že jednali ve vzájemné shodě a vedeni stejným záměrem. Předcházející pohrůžka totiž podle všeho nepřestala na vůli poškozeného působit a vyvolaná obava z jejího uskutečnění byla stále přítomná. Rovněž nelze vyvodit, že by se původně vyvolaná výhrůžka (M. T.) s následným jednáním obviněného (A. I.) vzájemně vylučovala. Nadto nelze opomenout, že obviněný (A. I.) neprojevil žádný nesouhlas s jednáním M. T. a participoval na vybírání peněz od poškozeného, přičemž ze zjištěných skutečností vyplývá, že si byl dobře vědom, o jaké peníze se jedná a proč (v důsledku čeho) jsou od poškozeného vybírány. Původní výhrůžka a vybírání peněz takto tvoří jeden celek, kdy se učiněné projevy vzájemně doplňovaly. O trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku se totiž jedná i v případě, pokud pachatel nejprve vznese pohrůžku (násilí či jiné těžké újmy) a následně již jeho jednání nevykazuje podobnou intenzitu (např. ve formě opakování pohrůžky), avšak jedná tak, aby u poškozeného původně navozený stav udržoval, jelikož předcházející pohrůžka působit nepřestala. Soudům tedy nelze vytknout, že v obhajobě obviněného a jeho tvrzení, že je přítelem poškozeného a pouze se mu snažil pomoci, viděly zjevnou účelovost. S ohledem na jednání obviněného a další učiněná skutková zjištění se lze spíše přiklonit k verzi, že jednání obviněného bylo v zásadě sofistikované, kdy (po úvodních výhrůžkách M. T.) zaujal roli „hodného přítele“, který poškozenému s jeho problémy pomůže, přičemž postačí, když zaplatí požadovanou částku.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu