ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.602.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 602/2016 -47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 5 To 86/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 5/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2015 sp. zn. 50 T 5/2012 byl obviněný M. V. uznán vinným ze spáchání pomoci ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku na skutkovém základě spočívajícím v podstatě v tom, že poté, co obviněný Z. B. jako jednatel společnosti ESUS S., s. r. o. (později FVE L. s. r. o.), uzavřel se společností Pairan, s. r. o., smlouvu o dílo na dodávku fotovoltaické elektrárny včetně montáže, obsahující ujednání o výhradě vlastnictví dodávaných částí díla, na jejímž základě společnost Pairan, s. r. o., dodala dne 29. 10. 2010 společnosti FVE L., s. r. o., 96 ks fotovoltaických střídačů, které byly vyfakturovány na částku 8.803.008 Kč se splatností dne 12. 11. 2010, tuto fakturu nezaplatil a přes výzvy dodavatele střídače nevrátil a namísto toho střídače v přesně nezjištěné době od 29. 10. 2010 do 28. 2. 2011, za účelem získání majetkového prospěchu, nechal odvézt na neznámé místo, čímž způsobil společnosti Pairan, s. r. o., škodu nejméně ve výši 8.363.520 Kč, kdy následně prostřednictvím spřízněných společností prováděl fiktivní obchody s těmito střídači, které nakonec nechal převézt do skladu v P., kde byly zajištěny, přičemž k zakrytí tohoto jednání formálně převedl svůj obchodní podíl ve společnosti FVE L., s. r. o., na D. K., kterého nechal jmenovat jednatelem společnosti, avšak sám nadále se společností fakticky disponoval, přičemž při uvedeném jednání mu poskytoval pomoc obviněný M. V., který jako jeho blízký spolupracovník od počátku informovaný o všech okolnostech obchodního případu a při vědomosti jednání obviněného Z. B. společně s ním zajišťoval osoby k převzetí obchodního podílu společnosti FVE L., s. r. o., podílel se na převodu společnosti a převozu střídačů na různá místa.
Za to byl podle §206 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 12. 2014 č. j. 2 T 145/2014-41, který mu byl doručen dne 12. 1. 2015 a nabyl právní moci dne 21. 1. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného Z. B.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 5 To 86/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 2. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný poukázal na to, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je pro dokonání trestného činu zpronevěry rozhodující okamžik, kdy pachatel vyloučí vlastníka věci z možnosti nakládání s ní. V projednávané věci nastalo podle obviněného vyloučení poškozeného z dispozice s jeho věcmi tehdy, když se pachatel rozhodl ve stavbě nepokračovat a přitom střídače ani nezaplatil ani nevrátil, dokonce jejich vrácení poškozenému výslovně odmítl. K tomuto jednání však dovolatel nijak nepřispěl ani přispět nemohl. Nápomocen měl být pachateli až při následném převodu jeho obchodního podílu. Takové jednání však nemá na znaky objektivní stránky trestného činu zpronevěry žádný vliv, a nemůže být proto pojmově účastenstvím, jelikož pomoc není možná po dokončení trestného činu. Pokud jde o uložený trest, vytknul dovolatel soudům, že nezohlednily princip subsidiarity trestní represe ani zásadu, že povaha a závažnost pomoci k trestnému činu je nejnižší ze všech obecných forem trestné činnosti, když byl postižen stejným trestem jako hlavní pachatel. Soudy také nezohlednily délku probíhajícího řízení.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 5 To 86/2015, pokud se týká tohoto dovolatele, zrušil.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného není podstatné, zda k dokonání trestného činu došlo již odmítnutím vrácení svěřených věcí poškozenému či až odvezením věcí ze skladu. Pomoc minimálně v podobě pomoci psychické totiž obviněný hlavnímu pachateli poskytoval ještě předtím, než došlo k odmítnutí vrácení svěřených věcí. Byl blízkým spolupracovníkem hlavního pachatele a podle skutkové věty byl od počátku informovaný o všech okolnostech obchodního případu a při vědomosti jednání hlavního pachatele společně s ním zajišťoval osoby k převzetí obchodního podílu společnosti FVE L., s. r. o., podílel se na převodu společnosti, převozu střídačů na různá místa, atd. Krajský soud pak na str. 42 svého rozhodnutí konstatoval, že je nepochybné, že obviněný byl o stavu věci přesně informován, informován byl i o právních vztazích a záměrech, k nimž mělo jednání hlavního pachatele vést. Z toho je podle státního zástupce patrné, že mezi obviněným a hlavním pachatelem existovala od počátku dohoda, minimálně vzájemné srozumění. Za té situace není podstatné, kdy došlo k samotnému konání ze strany pomocníka, protože již v souvislosti s existující vzájemnou dohodou či srozuměním lze hovořit o pomoci ve formě pomoci psychické. Ze skutkové věty rozsudku navíc vyplývá bez jakékoliv pochybnosti bezprostřední časová a místní souvislost mezi jednáním obviněného jako pomocníka a jednáním hlavního pachatele, když je zřejmé, že přičinění obviněného bylo jednou ze základních podmínek k tomu, aby hlavní pachatel vůbec zpronevěru realizoval. Bez existence předchozí vzájemné dohody by toto možné nebylo a již předchozí dohoda představuje pro pachatele podporu a zakládá tak pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Pokud jde o další dovolací námitky, směřující proti výroku o trestu, nelze je pod uplatněný ani jiný dovolací důvod přiřadit. Navíc byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici příslušné trestní sazby, a to přesto, že šlo o trest souhrnný. Jelikož už v podstatě nemohl být uložen mírnější trest, je podle státního zástupce bezpředmětné tvrdit, že trest je přísný, případně že nebyly zohledněny okolnosti a principy, které by mohly vést k uložení mírnějšího trestu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Ústí nad Labem netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Podstatou dovolání obviněného je argument, že jeho čin nemohl být posouzen jako účastenství na trestném činu zpronevěry, jelikož veškeré vytýkané jednání spadá časově až do doby po dokonání trestného činu hlavního pachatele. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku je ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická. Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, odstranění překážek, vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu či odvoz na místo činu. Naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu nebo též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji. Podle skutkových závěrů soudů byl dovolatel již od počátku (nikoliv tedy až po dokonání činu) přesně informován o stavu věci, o právních vztazích i o záměrech, k nimž mělo jednání hlavního pachatele vést. Ve společnosti FVE L., s. r. o., sice neměl žádné formální postavení, vždy za ni však vystupoval, účastnil se jednání a byl svědky považován za B. společníka. Tak tomu bylo před převodem obchodního podílu i po něm. Jednal s osobami, které měly poskytovat financování projektu, podílel se na převozech panelů i střídačů a připravoval jejich konečný prodej. Jeho jednání proto soudy správně hodnotily jako podporu poskytovanou Z. B. v jeho trestním jednání, kterou zejména opatřením prostředků a vytvářením podmínek pro co nejúčinnější provedení činu úmyslně usnadnil hlavnímu pachateli spáchání trestného činu. Právní kvalifikace podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku je proto zcela namístě.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu