ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.661.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 661/2016 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o dovolání podaném A. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 6 To 524/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 219/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 9. 2015, sp. zn. 3 T 219/2014, byl A. Z. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání dvaceti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal A. Z. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 6 To 524/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a čtyř měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu v trvání jednoho roku a čtyř měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal A. Z. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný A. Z. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve namítl, že nesouhlasí se skutkovým závěrem, že měl předjíždět autobus v době, kdy tento vyjížděl ze zastávky. Takový závěr je dle obviněného v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z výpovědi řidiče autobusu Z. Č. přitom vyplývá, že auto obviněného zaregistroval až ve chvíli, kdy vozidla jela vedle sebe, tedy 50 – 100 metrů za zastávkou. Učiněný skutkový závěr má mít dopad i na právní posouzení skutku stran aplikace §25 odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu). Nadto poznamenal, že i pokud by došlo k předjíždění u autobusové zastávky, nejednalo by se ze strany obviněného o porušení zákonné povinnosti podle §25 odst. 6 zákona o silničním provozu. V tomto odkázal na simulaci provedenou znalcem Ing. Ivanem Krejsou, ze které je evidentní, že vozidlo obviněného se nacházelo v protisměrném jízdním pruhu již předtím, než autobus začal ze zastávky vyjíždět. Následné zařazení se před autobus a otázka zachování bezpečné vzdálenosti pak již může být hodnocena pouze v kontextu §17 odst. 3 zákona o silničním provozu. V návaznosti na uvedené však dodal, že rovněž nesouhlasí s posouzením jeho jednání jako porušení důležité povinnosti, uložené obviněnému podle §17 odst. 3 zákona o silničním provozu. Předně nesouhlasí se závěrem, že nedodržel bezpečnou vzdálenost od předjížděného vozidla. Podotkl, že termín „bezpečná vzdálenost“ je relativní a krom jiného záleží na rychlosti předjížděného vozidla. Z výpovědí obou řidičů přitom bylo zjištěno, že se autobus pohyboval rychlostí 20-30 km/h. Obviněný je tudíž přesvědčen, že při takové rychlosti je vzdálenost 10 metrů (určeno znaleckým posudkem a s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo ) dostatečná k bezpečnému ukončení předjížděcího manévru a nemohlo tedy dojít k ohrožení či omezení řidiče předjížděného vozidla. Pokud poté řidič autobusu reagoval na nastalou situaci prudkým brzděním, nejednalo se o reakci na situaci vyvolanou obviněným, nýbrž o nesprávné vyhodnocení situace řidičem autobusu. Rovněž upozornil, že byť po dokončení předjížděcího manévru „odstavil plynový pedál“, tak při zjištěné rychlosti jeho automobilu a rychlosti autobusu se vzdálenost obou vozidel musela ještě navyšovat. Přitom tedy nedošlo k tak razantnímu zpomalení, na které by řidič autobusu musel reagovat již zmíněným prudkým brzděním. Dále uvedl, že příčinou zranění poškozené bylo právě jednání řidiče autobusu, přičemž příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem byla přerušena nevynuceným brzděním řidiče autobusu. Soudu druhého stupně rovněž vytkl, že neodůvodnil své závěry o tom, že nedodržení bezpečné vzdálenosti při předjíždění je porušením důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, což je jeden ze znaků skutkové podstaty podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom ne každé porušení povinnosti řidiče je porušením důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku (pozn. – s ohledem na rozhodnutí soudu druhého stupně zřejmě myšleno §148 odst. 1 tr. zákoníku). Rovněž ne každé porušení povinnosti vyplývající z §17 odst. 3, resp. §25 odst. 6 zákona o silničním provozu lze dle obviněného automaticky považovat za porušení důležité povinnosti. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 6 To 524/2015, zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dále je nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
K námitkám obviněného, že neporušil důležitou povinnost, uloženou mu jako řidiči podle §17 odst. 3 zákona o silničním provozu, resp. že případné porušení takové povinnosti nelze považovat za porušení důležité povinnosti , Nejvyšší soud uvádí následující:
Trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] ublíží na zdraví mj. tím, že poruší důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Dále lze uvést, že podle §17 odst. 3 zákona o silničním provozu řidič, který se po předjetí zařazuje před vozidlo, které předjel, musí dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit ani omezit řidiče vozidla, které předjel . V případě řidiče motorového vozidla jde o důležitou povinnost uloženou mu podle zákona (např. právě ve smyslu zákonného znaku trestného činu ublížení na zdraví podle §148 tr. zákoníku), pokud její porušení může mít za následek vznik reálného nebezpečí pro lidský život a zdraví. V tomto ohledu je nezbytné vzít v potaz, že v projednávaném případě byl k brzdění (dle vlastního úsudku) nucen řidič autobusu převážejícího větší počet cestujících. Přitom k závěru, že trestný čin ublížení na zdraví podle §148 odst. 1 tr. zákoníku lze (za splnění všech ostatních zákonných podmínek) spáchat porušením důležité povinnosti, za kterou se považuje rovněž jednání v rozporu s ustanovením §17 odst. 3 zákona o silničním provozu, dospěl Nejvyšší soud již v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 660/2013).
V projednávané věci rovněž nebylo shledáno, že by příčinou vzniku protiprávního následku (vedle nedbalostního jednání obviněného) bylo jednání poškozené osoby. Nadto lze připomenout, že zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, a to včetně poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 3 Tdo 602/2015).
Porušení povinnosti zakotvené v §17 odst. 3 zákona o silničním provozu dále musí být v příčinné souvislosti se vznikem poruchy zdraví poškozené osoby, což lze ostatně dovodit s ohledem na učiněná skutková zjištění. Pád a zranění poškozené pramení v počínání řidiče osobního automobilu (obviněného) a nikoli v reakci řidiče autobusu, jak se snaží dovodit obviněný. Jak konstatoval soud druhého stupně, předjížděcí manévr obviněného s následným zařazením před autobus ve spojení s ubráním plynu po tomto zařazení vyvolaly právě reakci řidiče autobusu k sešlápnutí brzdového pedálu, přičemž došlo i k pádu poškozené P. M. a vzniku jejího zranění.
Pokud obviněný soudu druhého stupně vytýká, že neodůvodnil své závěry o tom, že nedodržení bezpečné vzdálenosti při předjíždění je porušením důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, což je jeden ze znaků skutkové podstaty podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, tak v tomto lze ve stručnosti uvést, že byť tomuto hodnocení není v napadeném rozhodnutí věnována zvláštní samostatná část, tak takový závěr vyplývá z celého kontextu napadeného rozhodnutí. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že pojem „bezpečná vzdálenost“ není přesně definován. Tuto vzdálenost je nezbytné posuzovat s ohledem na vícero okolností, jako může být např. druh pozemní komunikace, její technický stav, hustota provozu, rychlost jízdy, případně též zkušenosti řidiče, technický stav vozidla, klimatické podmínky apod. Přesto lze uvést, že vzdálenost mezi vozidly by měla být za všech okolností taková, aby pokud možno na nejmenší možnou míru snížila nebezpečí kolizní situace. V tomto je namístě připomenout, že řidič osobního automobilu (obviněný) nebyl podle skutkových zjištění nikterak limitován protijedoucími vozidly a mohl se tak před autobus zařadit s dostatečným odstupem.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. V projednávané trestní věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Použitou právní kvalifikaci pro jednání obviněného podle §148 odst. 1 tr. zákoníku lze tedy s ohledem na všechny okolnosti a učiněná zjištění v předmětné trestní věci označit za zcela přiléhavou.
Pokud jde o námitky obviněného stran okamžiku, kdy mělo k předjíždění dojít, tedy zda autobus právě vyjížděl ze zastávky anebo později, tak v tomto bodě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněnému lze v tomto směru přisvědčit. Ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně skutečně vyplývá, že k předjíždění mělo dojít až dále za zastávkou, tudíž by nepřicházelo v úvahu porušení povinnosti uvedené v ustanovení §25 odst. 6 zákona o silničním provozu, podle něhož musí řidiči ostatních vozidel mj. umožnit řidiči autobusu vyjetí ze zastávky nebo ze zastávkového pruhu. Přesto, při pohledu na výrok o vině napadeného rozsudku, obviněnému je přičítáno jednání, kdy „při dokončování předjížděcího manévru nedodržel bezpečnou vzdálenost od autobusu“, v důsledku čehož byl řidič autobusu nucen brzdit a následně došlo k pádu a zranění poškozené. K tomuto jednání se tedy vztahuje porušení povinnosti podle §17 odst. 3 zákona o silničním provozu. K porušení povinnosti podle §25 odst. 6 zákona o silničním provozu se soudy prvního a druhého stupně vyjádřily až v odůvodnění svých rozhodnutí. Jelikož tedy obviněný nebyl uznán vinným jednáním, které by (případně) pramenilo v porušení povinnosti vyplývající právě ze zmíněného §25 odst. 6 zákona o silničním provozu, Nejvyšší soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, jelikož je zřejmé, že nové projednání věci před soudem nižšího stupně by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, zejména by pak nemělo vliv na právní kvalifikaci předmětného jednání ani na druh a výši uloženého trestu.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu