ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.710.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 710/2016 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání podaném T. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 7 To 473/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 144/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 5 T 144/2014, byl T. N. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců. Současně mu byla uložena přiměřená povinnost uhradit poškozené škodu, kterou jí trestným činem způsobil. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele v obchodních společnostech na dobu čtyřiceti osmi měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Oproti tomu byl obviněný T. N. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 1) obžaloby, kterým měl spáchat zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
V předmětné věci podali obviněný T. N., příslušná státní zástupkyně a poškozená L. M., odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 7 To 473/2015, tak, že odvolání obviněného a státní zástupkyně zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná, a podle §253 odst. 1 tr. ř. a §256 tr. ř. zamítl rovněž odvolání poškozené.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal T. N. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný T. N. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že napadená rozhodnutí sice vycházejí z kompletně zjištěného skutkového stavu, avšak spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že o přisvojení si cizí svěřené věci, a tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, jde v případech, kdy pachatel s věcí či jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem svěření. Poškozená přitom obviněnému svěřila peněžní prostředky, které představovaly nejen náklady na obstarání Proof of funds (POF), ale i na další poplatky, náklady či odměny za služby obviněného. Obviněný se tedy důvodně domníval, že mu za poskytnuté služby náleží odměna, a to bez ohledu na situaci, kdy poškozená celou transakci před jejím ukončením stornovala. Podle něj byla výše odměny přesně dohodnutá (viz e-mail na č. l. 163 předmětného trestního spisu) a jelikož učinil všechny potřebné kroky k naplnění kontraktu, odměna mu náležela. Proto se jeví zcela nelogické, že by měl pro poškozenou pracovat bez nároku na odměnu, aby se nedopustil zločinu zpronevěry. Vzniklý konflikt by poté měl řešit civilní soud, neboť se jedná o obchodněprávní spor. V další části svého dovolání namítl, že došlo k porušení principu jednoty skutku, jakož i porušení práva na obhajobu, když jednání uvedené pod bodem 2) obžaloby je skutkově i právně zcela odlišné od jednání, jímž byl uznán vinným. Na tomto pohledu dle obviněného nemůže nic změnit ani skutečnost, že se stále jedná o tutéž transakci a stejnou poškozenou. Nadto uvedl, že pokud byl pět let trestně stíhán pro jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě, tak jeho obhajoba byla zaměřena k takto vymezenému jednání, což ve výsledku obviněnému znemožnilo vést obhajobu proti skutku, za který byl posléze odsouzen. V tomto bodě obviněný uzavřel, že o „zpronevěře“ se orgány činné v trestním řízení poprvé zmínily až při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Pokud se tedy soud prvního stupně rozhodl razantním způsobem změnit popis skutku a právní kvalifikaci, měl provést další dokazování, např. zjistit, jakým způsobem bylo ujednáno vyplacení odměny za služby pro obviněného při ukončení transakce ze strany poškozené či jaké byly další náklady vedle platby paní B. C. Podle obviněného nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu, neboť si nechtěl ponechat peněžní prostředky, které by mu nenáležely, nýbrž oprávněně se domníval, že mu odměna za poskytnuté služby náleží. Sjednanou odměnu si tedy ponechal, neboť pro poškozenou dojednanou činnost vykonal, na čemž nic nemění ani požadavek poškozené o vrácení peněz. K výroku o uloženém trestu namítl, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele je sám o sobě nelogický, jelikož mu fakticky znemožňuje vykonávat výdělečnou činnost a mj. tak nahradit poškozené škodu přiznanou ji v adhezním řízení. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř., a aby věc podle §265 l tr. ř. přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Byť obviněný uvádí, že napadená rozhodnutí sice vycházejí z kompletně zjištěného skutkového stavu, avšak spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, tak i přesto některá skutková zjištění rozporuje, a to např. stran účelu svěřených peněžních prostředků. V tomto obviněný de facto prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích jasně uvedly, které z provedených důkazů považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Nejvyšší soud může konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Rovněž lze připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Stran namítané absence jednotlivých znaků předmětné skutkové podstaty lze uvést, že zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Na základě provedeného dokazování a zjištění skutkového stavu věci mohl soud prvního stupně (s jehož závěry se poté soud druhého stupně ztotožnil) spolehlivě uzavřít, proč je použitá právní kvalifikace jednání obviněného zcela přiléhavá. V tomto se neopomenul zabývat rovněž (obviněným rozporovanou) subjektivní stránkou předmětné skutkové podstaty, když dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém, tedy nepřistoupil na tezi, že by se obviněný mohl oprávněně domnívat, že mu náleží odměna za poskytnuté služby a proto nereflektoval na žádost poškozené o vrácení peněz.
Nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání či částečně shodný následek. Přitom jednání nebo následek nemusí být popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně a postačí shoda částečná. Následkem se v tomto rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku. Nadto lze podotknout, že právním posouzením skutku v obžalobě soud vázán není (§220 odst. 3 tr. ř.).
Stran námitky, že vzniklý konflikt by měl řešit civilní soud, lze podotknout, že odpovědností podle jiných právních předpisů se Nejvyšší soud zabýval např. ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přičemž dospěl k závěru, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby . Princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Námitkám obviněného v tomto ohledu tedy nebylo možné přisvědčit.
Pokud dále obviněný namítá nelogičnost uloženého trestu zákazu činnosti, tak k tomuto lze připomenout, že podle ustanovení §73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností (jako tomu bylo v předmětné trestní věci). K výroku o trestu se přitom vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002). Dále lze uvést, že v daném případě byl uložen trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby a samotná námitka „nelogičnosti trestu“, jak ji vnímá obviněný, nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu