ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.752.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 752/2016 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2016 o dovolání, které podal obviněný K. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 5 To 449/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 80/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 1 T 80/2015 , byl obviněný K. F. uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle §199 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČO 41197518, ve výši 1.012 Kč a poškozené J. F., bytem B., ve výši 23.954 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená J. F. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 5 To 449/2015 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu k odvolání obviněného a státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a s přihlédnutím k §259 odst. 3 trestního řádu na upraveném skutkovém základě, že
„nejméně v období od 9. 10. 2008 do 16. 1. 2015, v průběhu společného manželství s J. F., ve společně obývaném rodinném domě v B., okres N. J., jakož však i na jiných místech, nepravidelně s četností i několikrát za týden dlouhodobě záměrně vyvolával konfliktní rodinné situace, v rámci kterých vůči své manželce J. F., žijící s ním po celé uvedené období, bezdůvodně užíval neustálé přehnané kritiky, opakovaně ji slovně ponižoval, znevažoval, neustále ji častoval vulgárními výrazy, bezdůvodně jí vyčítal nejrůznější její údajná tvrzená pochybení, vyhrožoval jí napadením, soustavně na ni křičel, a současně J. F. opakovaně a soustavně napadal údery otevřenou dlaní do obličeje, do trupu a do rukou, údery pěstí do obličeje a do trupu, dále ji opakovaně kopal do trupu a do nohou, opakovaně ji silně uchopil za ruce, stiskl ji a takto ji tahal po místnostech, opakovaně ji uchopil za vlasy, dále jmenovanou opakovaně přinutil k opuštění společného obydlí, a to buď formou příkazu, anebo násilným jednáním, které J. F. přimělo opustit obydlí ve snaze uniknout před ním v obavě z pokračování útoků, v některých případech jí při příchodu domů bránil ve vstupu do obydlí, dále po jmenované požadoval různé úsluhy, vyčítal jí a obviňoval z nedostatečné a špatné výchovy jejich společných synů, ze špatného hospodaření s finančními prostředky, a bezdůvodně ji podezříval z manželské nevěry, čímž u jmenované vyvolal pocity tísně a beznaděje, kteréžto pocity byly poškozenou vnímány jako těžké příkoří, přičemž obviněný vzbudil u J. F. obavy o své zdraví a život, a to zejména poté, co přesně nezjištěného dne v rámci uvedeného období po jedné ze slovních rozepří, během odchodu ze společné čekané v lese v její blízkosti neočekávaně a bezdůvodně vystřelil ze své legálně držené lovecké zbraně, přičemž v důsledku opakovaného níže rozvedeného a specifikovaného napadání byla J. F. opakovaně lékařsky ošetřována, a to poté, co dne 9. 10. 2008 napadl J. F. tak, že ji udeřil pěstí do hlavy a kopl do ní a způsobil jí tak zhmoždění hlavy s následnou dobou léčení do sedmi dnů, dne 9. 1. 2009 jí nejméně čtyřmi údery otevřenou dlaní a pěstí do hlavy způsobil zhmoždění obou očnic, zhmoždění levé tváře a proděravění levého ušního bubínku s následnou dobou léčení v trvání čtyř týdnů, přesně nezjištěného dne v měsíci lednu 2011 poté, co po jedné z manželských hádek, týkajících se jeho přátelského vztahu s další ženou, která přešla ve vzájemné postrkování, v reakci na lehký úder otevřenou dlaní do tváře ze strany poškozené tuto nejprve udeřil pěstí do trupu, načež ji pronásledoval do ložnice, kde ji silně kopl do trupu, čímž jí způsobil zlomeninu 2. až 6. žebra vpravo s posunutím úlomků s následnou dobou léčení čtyř týdnů, a dne 29. 9. 2014 rovněž ve společně obývaném rodinném domě v B. po další slovní rozepři týkající se způsobu finančního hospodaření J. F. udeřil otevřenou dlaní do obličeje a do hlavy a následně ji udeřil pěstí do trupu, čímž jí způsobil zlomeninu 7. žebra vlevo bez posunutí úlomků, což si u jmenované vyžádalo následnou pracovní neschopnost do 31. 12. 2014, přičemž průměrná doba léčení uvedeného zranění činí čtyři týdny, a zároveň ji v tomto případě přinutil k opuštění společné domácnosti až do přesně nezjištěného dne v prosinci 2014, kdy se poškozená po omluvě a žádosti z jeho strany vrátila zpět do společného bydliště, přičemž celkovým jednáním ve výše uvedeném období způsobil po psychické stránce u J. F. stav spočívající v dlouhodobém emočním strádání s negativním dopadem na její emoční prožívání, s navýšenou úzkostností, s pocity tenze, obav a strachu a s negativním dopadem na její sebeúctu s prožívanými pocity méněcennosti a nejistoty“,
uznal obviněného vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Za to jej podle §199 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČO 41197518, ve výši 1.012 Kč a poškozené J. F., bytem B., ve výši 23.954 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázal poškozenou J. F. se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného krajský soud přecenil výpovědi poškozené, jejích kamarádek i ostatních svědků. Soudy naopak nepřihlédly k tomu, že jeho synové pravdivě uvedli, že nebyli svědky žádného domácího násilí páchaného na poškozené. Poukázal i na výpověď družky jeho syna, která nejprve vypovídala proti němu, nicméně později sdělila, že se stala obětí manipulací ze strany poškozené, jejíž lži prohlédla, a chtěla svou výpověď změnit, avšak krajský soud tuto výpověď již nerealizoval. Obviněný vyslovil výhrady i proti znaleckému zkoumání poškozené, kdy znalkyně vůbec nepřišly na to, že je psychicky labilní osobou se sklony k alkoholismu. Na vyšetření k soudním znalkyním navíc poškozenou vezl soudce okresního soudu Mgr. Jaromír Pšenica, což vyvolává pochybnosti, zda se ve věci rovněž neangažoval a neradil poškozené, jak má vypovídat. K osobě poškozené dále uvedl, že si opakovaně v opilosti přivodila různá poranění, přičemž jejich vznik pak svedla na něj. Obviněný dále namítl, že popis skutkové věty neodpovídá požadavkům §120 odst. 3 trestního řádu, neboť jeho jednání popisuje velice obecně. Proti takto široce pojatému obvinění se prakticky nelze nijak bránit. Jeho jednání navíc nenaplňuje skutkovou podstatu předmětného zločinu, je nanejvýše souborem několika jednotlivých přestupků. Nadto absentuje podstatný znak domácího násilí spočívající v rozdělení rolí osoby ohrožené a osoby násilné. Ve své výpovědi obviněný popsal řadu případů, kdy čelil nezákonnému jednání poškozené, která na něj mířila kulovnicí či jej napadla nožem. Uložený trest pak považuje obviněný vzhledem k dosavadní bezúhonnosti za nepřiměřeně přísný.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2015, č. j. 5 To 449/2015-375, zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že v první části dovolání obviněný pouze polemizoval se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů a snažil se tím dosáhnout změny skutkových zjištění. Takové námitky obviněného uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají. Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Pokud jde o námitky proti neurčitosti skutkové věty a nenaplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, považuje státní zástupkyně s ohledem na charakteristiku domácího násilí za zřejmé, že popis skutku odpovídá charakteristice trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 trestního zákoníku, neboť je tam zachycen výskyt incidentů za přítomnosti psychického a fyzického násilí s tím, že je z něj zřejmá i diference rolí na oběť a pachatele, opakování incidentů i eskalace násilí. Podle státní zástupkyně nemůže jít o spáchání několika jednotlivých přestupků, naopak šlo o typické domácí násilí s jednotlivými fázemi, kdy nejprve docházelo k narůstání napětí, poté k samotnému násilí a následně k fázi klidu, kdy v důsledku asymetrie vztahu mezi partnery došlo ke kolapsu schopnosti poškozené řešit včas a účinně partnerovo násilí.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněný K. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Novém Jičíně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud se vypořádal po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) s odvolacími námitkami obviněného. Korigoval v souladu se skutkovými zjištěními a platnou právní úpravou časové vymezení doby páchání skutku. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného ve své významné části toliko zpochybňovala zjištěný skutkový stav věci, prezentovala jeho vlastní pohled na hodnocení důkazů, proto se míjela s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jak vyloženo shora. Nejvyšší soud pouze zdůrazňuje, že věrohodnost usvědčující výpovědi poškozené byla podložena zjištěními objektivní povahy v podobě lékařsky dokumentovaných zranění. Její výpověď nebyla ve věci důkazem osamoceným, ale korespondovala s výpověďmi řady svědků, jak podrobně rozvedeno v hodnotících úvahách rozhodujících soudů.
Právní relevanci se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze přiznat pouze té části dovolací argumentace, která namítala nedostatečnost popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku, z něhož proto nebylo možno odvodit naplnění skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Šlo o zpochybnění právního posouzení skutku.
Podle §120 odst. 3 trestního řádu výrok rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, místo, čas a způsob jeho spáchání, případně i uvedení jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Všechny tyto zákonné podmínky skutkový výrok napadeného rozhodnutí beze zbytku splňuje. Obsahuje dostatečně podrobný popis časově i místně vymezených fyzických a psychických útoků na poškozenou, vyznačujících se i velmi hrubým násilím, způsobujícím tělesná poranění, vyžadující lékařskou péči. Kromě zranění somatických jsou popsány i útrapy duševní. Pozice útočníka a jeho oběti vyplývají ze skutkového výroku rozsudku velmi zřetelně, nezaměnitelně. Jde o typický případ domácího násilí s jeho gradací, cyklickým charakterem, kdy pochopitelně jednotlivé incidenty jsou časově odděleny, ale současně dohromady tvoří v dlouhém souvislém časovém sledu pro oběť až nesnesitelnou ulitu, ze které jen velmi obtížně, ať již z důvodů citových, rodinných či ekonomických, hledá únik, když ten má obvykle za následek rozvrat dosavadního životního modelu. Právě taková skutková zjištění přesně naplňují skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Od počátku trestního stíhání obviněného byl skutek popsán ve všech zákonných znacích, nepřipadalo v úvahu porušení práva na obhajobu z důvodu neurčitosti a tudíž nejasnosti jeho vymezení.
Zcela mimo uplatněný dovolací důvod je námitka o nepřiměřenosti uloženého trestu. Zákonná úprava dovolání do výroku o trestu je velmi úzce vymezena v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a odpovídá povaze tohoto mimořádného opravného prostředku. Dovolací důvod podle cit. ustanovení je dán pouze, je-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo je trest vyměřen mimo trestní sazbu, stanovenou na trestný čin, jímž byl pachatel uznán vinným. Takové vady však výrok o trestu v napadeném rozhodnutí nevykazoval.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu