ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.772.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 772/2016 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 55 To 3/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 158/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 7 T 158/2015 , byl obviněný J. B. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„1) dne 18. 12. 2014 v době od 21:45 hod. do 23:00 hod. u rodinného domu v obci Ch., slovně napadl svého souseda poškozeného Mgr. S. P., kterému opakovaně vyhrožoval se slovy: „Já tě stejně zabiju a rozbiju ti okna! Konečně se mě P. bojíš!“, což minimálně dvakrát po sobě zopakoval,
2) dne 9. 2. 2015 v době kolem 19:45 hod. u rodinného domu v obci Ch., slovně napadl svého souseda poškozeného Mgr. S. P., kterému vyhrožoval se slovy: „To je ten čurák soused, hajzl jeden, já ho stejně jednou zabiju, debile, dej si pozor, mám tady kamery!“,
3) dne 5. 3. 2015 v době kolem 20:30 hod. před rodinným domem v obci Ch., slovně napadl svého souseda poškozeného Mgr. S. P., kterému vyhrožoval se slovy: „Hajzle, pičo, já tě zabiju!“,
4) dne 7. 3. 2015 v době kolem 22:30 hod. v obci Ch. zvonil na zvonek u domu svého souseda poškozeného Mgr. S. P., kterého slovně napadl poté, co poškozený vyšel ven před dům, kdy mu opakovaně vyhrožoval se slovy: „Pičo jedna, čuráku, stejně tě zabiju. Pojď, pojď, rozdáme si to!“
Za to byl podle §353 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 55 To 3/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 1. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného spočívají napadená rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, a současně namítl extrémně nepřiměřené hodnocení důkazů ze strany soudů, na jehož základě byly učiněny nesprávné právní závěry ohledně jeho viny, jakož i nesprávné skutkové závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování. Obviněný dále namítl, že odvolací soud odmítl jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem dalších svědků, přestože se mohli vyjádřit k jeho vzájemným vztahům s poškozeným, důvodům jejich nesvárů i k tomu, zda vůbec ke stíhaným skutkům došlo. Podle obviněného nebylo provedenými důkazy prokázáno, že by jeho slovní projev směrem k poškozenému naplňoval skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku. Naopak veškeré jeho slovní projevy byly toliko typu silných slov, nikoliv faktického reálného nebezpečného vyhrožování. U poškozeného a jeho manželky se ostatně žádná obava neprojevuje a nechovají se jako lidé, kteří by z něj měli nějakou obavu. Že jde jen o slovní projevy bez reálného základu, vyplývá podle obviněného i ze skutečnosti, že po dobu téměř tří let od července 2013, kdy byl za obdobný čin vůči poškozenému odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 2 T 255/2013, nikdy nedošlo k žádnému fyzickému napadení poškozeného, jeho manželky či dětí, ani k útoku na jeho majetek. Motivem jednání a podávání trestních oznámení poškozeného je zjevná snaha se jej jako souseda zbavit, když s ním měl poškozený v minulosti konflikty.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 1. 2016, č. j. 55 To 3/2016-130, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2015, č. j. 7 T 158/2015-101, a věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu vyplývají veškerá podstatná skutková zjištění, která dostatečným způsobem vyjadřují naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního řádu. Navazuje podrobné a přesvědčivé odůvodnění, na které odkázala. Za významnou považuje státní zástupkyně také okolnost, že obviněný byl již dříve Okresním soudem v Olomouci ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 255/2013 uznán vinným stejným přečinem, jehož se dopustil vůči stejnému poškozenému, kdy mu vyhrožoval vypálením domu, rozbitím oken a usmrcením tak, že mu rozbije hlavu krumpáčem nebo pozve na jeho likvidaci kamarády z vězení. Poté chtěl poškozeného udeřit dlouhou dřevěnou latí, v čemž mu zabránil až další soused, který obviněnému vytrhl lať z ruky a zabránil dalším útokům až do příjezdu Policie ČR. Pokud obviněný v dovolání zpochybňoval skutková zjištění soudu, jde o opakování obhajoby z předchozích fází trestního řízení. Soudy se s touto obhajobou dostatečně vypořádaly. Odvolací soud rovněž přesvědčivě odůvodnit svůj závěr o nadbytečnosti výslechu dalších navržených svědků.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b trestního řádu.
Obviněný J. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ani Okresního soudu v Olomouci netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud se vypořádal po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) s odvolacími námitkami obviněného. Zdůvodnil, proč nebylo vyhověno návrhům na doplnění dokazování výslechem dalších svědků. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného ve své části toliko zpochybňovala zjištěný skutkový stav věci, prezentovala jeho vlastní pohled na hodnocení důkazů, proto se míjela s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jak vyloženo shora.
Právní relevanci se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze přiznat pouze té části dovolací argumentace, která namítala nesprávnost použité právní kvalifikace přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, neboť výroky obviněného vůči poškozenému měly povahu pouhých „silných slov“, vzhledem ke všem okolnostem nezpůsobilých ke vzbuzení důvodné obavy z jejich naplnění.
Námitkám obviněného nelze přisvědčit. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Obsah výhrůžky je poté konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování však musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodná obava přitom nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286). Proto se v jednotlivých případech hodnotí povaha a závažnost vyhrožování, jelikož je zpravidla zapotřebí odlišit nebezpečné vyhrožování od podobných projevů, při kterých bylo pouze použito tzv. silných slov. Při posuzování se tak nelze omezit na pouhý obsah slovního projevu, ale dané výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním potenciálního pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžku způsobilou vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění, je tak nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010). Pokud Nejvyšší soud aplikuje výše uvedená východiska na předmětné jednání obviněného, a to za současného přihlédnutí ke skutkovým závěrům, ke kterým dospěly soudy projednávající věc v prvním a druhém stupni, lze dospět k závěru, že právní kvalifikace byla použita správně.
Posouzení, zda jde o výhrůžku způsobilou vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění, bylo provedeno z komplexního zhodnocení celé situace. Z četných postihů obviněného za opakovaná výhrůžná verbální napadání poškozeného přestupkového charakteru je zřejmé, že jeho agresivita byla nezkrotitelná, gradovala. Velmi významným bylo pak zjištění, že obviněný byl pravomocně odsouzen za týž přečin, spočívající ve verbálním, ale především jen díky zásahu třetí osoby nedokončeném fyzickém útoku na poškozeného (podrobněji viz odůvodnění napadených rozhodnutí). Ani zkušební doba podmíněného odkladu tehdy uloženého trestu odnětí svobody obviněnému nezabránila v souvislém časovém sledu pokračovat ve hrubých výhrůžných útocích vůči poškozenému. Sám se tak vmanévroval do situace, kdy poškozený musel pociťovat nevyzpytatelnost, nepředvídatelnost jeho jednání, právě to jistě podmiňovalo onu zákonem požadovanou důvodnost obavy z reálnosti pronášených výhrůžek vůči poškozenému. Proto byla použitá právní kvalifikace zcela přiléhavá, když Nejvyšší soud dodává, že nemohly být shledány ani podmínky pro použití ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku o subsidiaritě trestní represe.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu