ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.796.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 796/2016 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání podaném P. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 6 To 88/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 9/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 6 To 88/2015, zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněný P. H., nebere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 43 T 9/2015, byl obviněný P. H. uznán vinným zločinem (správně zvlášť závažným zločinem) vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost a za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2015, č. j. 18 T 72/2015-30, který byl obviněnému doručen dne 20. 5. 2015 a který nabyl právní moci dne 29. 5. 2015, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2015, č. j. 18 T 72/2015-30, a spolu s ním další rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal P. H. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 6 To 88/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. H. uznal vinným zločinem (správně zvlášť závažným zločinem) vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, čehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 9. 12. 2014 v době kolem 07:30 hodin v M. K., ulice S., zazvonil na byt I. H., se kterou byl v rozvodovém řízení, a poté, co poškozená otevřela vstupní dveře, vnikl bez jejího souhlasu do bytu tak, že poškozenou silou natlačil do kuchyně, vulgárně jí nadával a se slovy, že se rozhodl, že ji zničí a zabije, na ni fyzicky zaútočil se záměrem ji usmrtit a to tím způsobem, že ji opakovaně bil pěstí do hlavy, poté, co upadla na zem, ji chytil rukama za vlasy a bouchal jí hlavou o podlahu; když se poškozená bránila a volala o pomoc, snažil se jí silou překrýt ručníkem ústa a dával jí ho do úst, což se mu přes odpor poškozené nepodařilo, opětovně jí vyhrožoval zabitím, poškozená se mu vysmekla, vzala si mobilní telefon a chtěla utéci, obviněný ji však chytil a na chodbě bytu ji oběma rukama rdousil až nemohla dýchat, opakovaně ji udeřil pěstí do obličeje a poté ji zezadu uchopil do tzv. kravaty, srazil na zem, kde pokračoval ve škrcení poškozené až do jejího bezvědomí “. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2015, č. j. 18 T 72/2015-30, který byl obviněnému doručen dne 20. 5. 2015 a který nabyl právní moci dne 29. 5. 2015, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2015, č. j. 18 T 72/2015-30, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr .ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal P. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný P. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, zejména pak ve vztahu ke zločinu vraždy ve stadiu pokusu. Porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces poté spatřuje v tom, že učiněná skutková zjištění jsou v nesouladu s provedenými důkazy. Dle obviněného ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty zločinu vraždy tak, jak je popsána v napadených rozhodnutích. Rovněž absentuje úmysl usmrtit poškozenou, a to i úmysl nepřímý, neboť obviněný nebyl srozuměn s možným následkem. Subjektivní stránka předmětné skutkové podstaty je dovozována z výpovědi poškozené, podle které jí obviněný řekl, že ji zničí a zabije. V tomto bodě se však jedná o dvě protichůdné výpovědi obviněného a poškozené, přičemž nelze najisto postavit, která z nich je pravdivá. Soudy se ani nevypořádaly s okolnostmi, proč obviněný poškozenou neusmrtil, když mu v tom de facto nic nebránilo. Přitom např. ze závěrů znaleckého posudku PhDr. Štěpánky Havlíkové vyplývá, že obviněný skutečnosti popisuje pravdivě a nevymýšlí si, tudíž není důvod mu nevěřit. Naopak u poškozené je znatelný velmi negativní postoj vůči osobě obviněného, v čemž lze spatřovat úmysl poškozené obviněného poškodit. K tomuto poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které existují-li dvě stejně možné a pravděpodobné verze obžaloby a obviněného, mají se soudy v duchu zásady in dubio pro reo přiklonit k verzi pro obviněného příznivější. Rovněž poukázal na další zjištění, zejména vyplývající ze znaleckého zkoumání, a uvedl, že u poškozené došlo pouze k ublížení na zdraví, přičemž závěry o možných následcích útoku a o bezprostředním ohrožení na životě jsou jen teoretické a hypotetické. Obviněný připouští, že obviněnou napadl, avšak s úmyslem jí ublížit, nikoli ji usmrtit. Pokud by však Nejvyšší soud přisvědčil závěrům soudů prvního a druhého stupně stran právní kvalifikace jeho jednání, tak namítl, že v jeho případě jsou dány okolnosti vedoucí k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. K tomuto poukázal na konkrétní okolnosti, které měly být vzaty v potaz, jako např. skutečnost, že obviněný je stižen (nezávažnou) duševní poruchou, s poškozenou byli v rozvodovém řízení a ta mu bránila ve styku s mladší dcerou, jednání se dopustil v přechodném stavu nezvládnutého těžkého zlobného afektu, pramenícího v neuspořádaných vztazích s poškozenou, další obdobné jednání je málo pravděpodobné, neměl v úmyslu poškozenou zabít, svého jednání litoval a lítost i projevil, nejsou u něj zjištěny sklony k opakování trestné činnosti, nebyly u něj shledány výrazné násilnické sklony, jeho dosavadní bezúhonnost, dlouhodobý trest odnětí svobody by mohl mít negativní vliv na resocializaci, anebo, jak uvádí obhajoba, že obviněný téměř nechápe smysl trestního řízení. S ohledem na uvedené uzavřel, že uložený trest odnětí svobody v trvání deset a půl roku je nepřiměřeně přísný a jeho výkon bude mít spíše negativní dopad. Naopak trest uložený pod zákonnou hranicí trestní sazby by byl pro obviněného příznivější a vedl by k lepší nápravě. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 43 T 9/2015, stejně jako rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 6 To 88/2015, a aby přikázal soudu prvního stupně věc v celém rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a shrnula dovolací námitky obviněného. Dále uvedla, že totožnými námitkami, jaké obviněný uplatnil ve svém dovolání, se již zabývaly soudy prvního i druhého stupně. Použitou právní kvalifikaci poté označila za zcela přiléhavou k jednání obviněného. Pro aplikaci ustanovení §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku přitom nebyly splněny podmínky, jelikož obviněný by musel jednak upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a dále pak odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu trestného činu, což však vzhledem ke skutkovým zjištěním neučinil. Z těchto důvodů rovněž nebylo možné aplikovat ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Shrnula, že meritorní rozhodnutí v předmětné trestní věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutné (a možné) napravit cestou dovolání. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud v posuzované věci předně shledal, že uplatněné dovolací námitky obviněného z části směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (např. svědeckou výpověď poškozené či závěry znaleckých posudků) a přitom současně v jistých ohledech prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Obhajoba obviněného přitom byla částečně vyvrácena provedeným dokazováním. Nejvyšší soud v tomto považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování, neboť těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Rovněž nevyvstávají jakékoli pochybnosti o naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterým byl obviněný taktéž uznán vinným.
Nejvyšší soud se přesto částečně ztotožnil s námitkami obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty podle §140 odst. 1 tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněný v tomto ohledu de facto výhradně rozporuje úmysl poškozenou usmrtit.
Ve výroku napadeného rozsudku soudu druhého stupně se uvádí, že „ k fatálnímu následku nedošlo pouze proto, že poškozená ztratila vědomí a obžalovaný tak nestačil svůj útok dokončit “. Takový závěr však dle Nejvyššího soudu nemůže obstát. Samotné bezvědomí poškozené nemohlo nijak překazit ani zabránit obviněnému, aby pokračoval v jejím rdoušení, pokud by měl skutečně v úmyslu poškozenou usmrtit. O úmyslu obviněného poškozenou usmrtit nesvědčí ani počáteční průběh útoku (odehrávající se zejména v kuchyni), kdy obviněný svého jednání na malý okamžik zanechal, což poškozené dalo prostor, aby se pokusila z bytu uprchnout, resp. svým telefonem přivolat policii.
Pokud poškozená uvedla, že útok byl provázen slovy, že ji obviněný zničí a zabije, tak tuto část skutkového děje obviněný popírá. Jedná se tak o tvrzení poškozené proti tvrzení obviněného, ke kterému by soudy měly přistoupit v duchu zásady in dubio pro reo. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že výpověď poškozené není jako důkaz v žádném případě osamocena, ale koreluje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, doplněné výpovědí zpracovatele před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje do té míry, že bylo možné najisto postavit závěr o podstatných okolnostech útoku a vzniklých zraněních, avšak již nikoli stran výhrůžek zničením a zabitím, což je však jeden z podstatných detailů pro posouzení subjektivní stránky pachatelova jednání.
K naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu totiž nestačí pouhé zjištění, že pachatel jednal úmyslně, neboť musí být postaveno najisto, že chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem. Orgány činné v trestním řízení v předchozích stadiích trestního řízení dle Nejvyššího soudu nedostatečně vyhodnotily, k jakému následku úmysl obviněného směřoval. Za současné situace tak nelze najisto bez důvodných pochybností učinit závěr o naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu vraždy ve smyslu ustanovení §140 tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené se již Nejvyšší soud nezabýval otázkou stran potenciální aplikace ustanovení §58 tr. zákoníku. V tomto pouze připomíná, že toto ustanovení soudu umožňuje v odůvodněných případech (a za splnění zákonem vymezených podmínek) rozhodnout o zmírnění trestní sankce, avšak soudu takový postup nenařizuje. Pro úplnost poté lze doplnit, že pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení, resp. použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se tedy jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, jelikož jen za splnění takových předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku poté musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012).
Je nezbytné, aby Vrchní soud v Olomouci předmětnou trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zabývat znaky subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vraždy, resp. zváží odlišnou, přiléhavější právní kvalifikaci jednání obviněného. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci a to zejména hloubkou a délkou popsaného bezvědomí poškozené v rozhodné době, když z učiněných skutkových zjištění plyne, že ta po probuzení z něj okamžitě (rychle) vyběhla z bytu o patro výš k sousedce volat o pomoc. V tomto směru bude namístě vyslechnout i příslušného znalce a to především k tomu, jak těžké bylo bezvědomí poškozené (s ohledem na uvedené) a takto k posouzení následku údajně zamýšleného obviněným (přivození její smrti).
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 6 To 88/2015, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného, přičemž v tomto novém řízení je Vrchní soud v Olomouci vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.) a vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je Vrchní soud v Olomouci povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu a v příslušném výkonu trestu na obviněném nelze pokračovat. Nejvyšší soud shledal, že na straně obviněného P. H. není dán žádný z důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že se obviněný do vazby nebere.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu