ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.822.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 822/2016 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání podaném M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. 55 To 29/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 46/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 2 T 46/2015, byl M. K. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [pod bodem 1) výroku o vině], zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku [pod bodem 2) výroku o vině], a zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku [pod bodem 3) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy.
V předmětné věci podal M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. 55 To 29/2016, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž napadl výrok o vině i o trestu. Předně podotkl, že vědom si podstaty uplatněného dovolacího důvodu, kterým běžně nelze brojit proti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně, cítí se povinen poukázat na nesprávné hodnocení důkazů, které následně vedlo k nesprávnému rozhodnutí soudů. Rovněž zmínil, že na podané dovolání svým způsobem nahlíží jako na obligatorní součást soudního procesu, aby případně mohla být podána ústavní stížnost. Dále uvedl, že soudem prvního stupně aplikovaná právní kvalifikace (se kterou se soud druhého stupně ztotožnil), neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Následně se vyjádřil k jednotlivým skutkům, připomenul rozpory ve svědeckých výpovědích, poukázal na věrohodnost jednotlivých svědků a poškozených, na specifika svých genitálií, anebo na okolnosti svědčící ve prospěch jeho verze předmětných událostí. S okolnostmi, které by vyzněly spíše ve prospěch obviněného, se přitom soudy dostatečně nevypořádaly. Za nelogické rovněž považuje, že by se měl dopouštět stejnorodé trestné činnosti i poté, co již proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro jeden z předmětných skutků. Shrnul, že z provedeného dokazování a skutkových zjištění nelze dovodit naplnění skutkové podstaty pohlavního zneužití ve smyslu §187 tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 27. 5. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní, přičemž námitky, které by bylo možné považovat za právně relevantní s přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu, v podaném dovolání absentují. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí), a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Podle Nejvyššího soudu přitom soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Je tedy namístě konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti lze připomenout, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo nutné uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však ve věci neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. V tomto je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Pro úplnost lze poznamenat, že obviněný si je vědom smyslu a účelu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ostatně sám uvádí ve svém dovolání a již předem předjímá podání ústavní stížnosti, přičemž na své dovolání nahlíží jako na obligatorní součást celého procesu, kdy se snaží vyčerpat veškeré v úvahu připadající opravné prostředky, aby ústavní stížnost mohla být podána.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání M. K. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu