ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.846.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 846/2016 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání, které podal obviněný F. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 7 To 112/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 17/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 20 T 17/2015 , byl obviněný F. P. uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §140 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 1 trestního zákoníku a §58 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, IČ 411 97 518, se sídlem Sady 5. května 59, Plzeň, adresa pro doručování Žižkova 22, České Budějovice, částku 76.610 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 7 To 112/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 12. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že nalézací soud nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud nalézací i odvolací se při svém rozhodování opírají zejména o výpověď poškozené, kterou označují za pravdivou. Nezabývaly se však dále jednotlivými rozpory v její výpovědi. Podle obviněného si poškozená nepamatuje jednotlivé události inkriminovaného dne a při různých úkonech trestního řízení je interpretuje odlišně. Proto je její celková výpověď nevěrohodná. Rovněž znalecký posudek MUDr. Zdeňka Šenkýře neobsahuje takové závěry, z nichž by bylo možno nade vší pochybnost stanovit, že bylo jeho úmyslem poškozenou usmrtit. Dovolatel dále poukázal na své neměnné stanovisko, že nebylo jeho úmyslem poškozenou zranit, nýbrž pouze vystrašit, a že nůž měl v úmyslu zabodnout do opěradla křesla, v němž poškozená v danou chvíli seděla. Skutku lituje a uznává, že jednal nepřiměřeně a nerozumně. Neztotožňuje se však s použitou právní kvalifikací, skutek měl být kvalifikován jako těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 trestního zákoníku. V důkazním řízení nebylo podle obviněného dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy ve věci existují důvodné pochybnosti, a proto měly soudy rozhodnout v jeho prospěch. Svým rozhodnutím nedostály soudy požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, čímž porušily i základní právo na presumpci neviny. Uložený trest pak obviněný považuje za nepřiměřeně přísný, když soudy nepřihlédly k prohlášení poškozené.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 7 To 112/2015, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2015, č. j. 20 T 17/2015-387, a sám rozhodl tak, že se obviněný uznává vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání dle zákonné sazby.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že argumentace obviněného zjevně nenaplňuje žádný z důvodů pro podání dovolání ve smyslu §265b trestního řádu. Obviněný se domáhá pouze přezkoumání správnosti provedeného dokazování. V daném případě však podle státního zástupce neexistuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Obviněný F. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Českých Budějovicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu