ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.854.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 854/2016 -36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání podaném O. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 9 To 22/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 132/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 4 T 132/2015, byl O. H. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) (pod bodem 1. výroku o vině), zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2. výroku o vině), zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (pod bodem 3. výroku o vině), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal O. H. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 9 To 22/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že O. H. uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (pod bodem 1. výroku o vině), zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2. výroku o vině), zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (pod bodem 3. výroku o vině), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti výše uvedenému rozsudku podal O. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný O. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně poukázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu stran možností Nejvyššího soudu k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Dle obviněného je v předmětné trestní věci patrný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, což má za následek rovněž nesprávnou aplikaci právních norem. Soudům v tomto vytýká svévolné hodnocení důkazů a podotýká, že některé provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí vůbec zohledněny při ustálení skutkového děje. Pokud při skutku uvedeném pod bodem 1. výroku o vině soudy vycházely primárně z výpovědi poškozené, pak dle obviněného došlo k porušení principu in dubio pro reo . Soudy v tomto měly opomenout výpovědi svědků V. F. a H. F., dle kterých na oslavě Silvestra dne 31. 12. 2010 k žádnému takovému konfliktu, k jakému dospěly soudy, nedošlo. Rovněž není možné dospět k závěru, že ke konfliktu došlo v jiném roce, neboť (na Silvestra) v roce 2009 spolu obviněný a poškozená nebydleli na adrese v T. a (na Silvestra) v roce 2011 byl obviněný mimo území České republiky, jak ostatně vyplývá z jeho cestovního dokladu. V tomto bodě dále rozporuje výpověď poškozené, kterou považuje za nevěrohodnou a úmyslně zavádějící a soudům vytýká, že nebraly v potaz okolnosti svědčící v jeho prospěch. Ke skutku pod bodem 2. výroku o vině upozornil, že svědecká výpověď E. P. (viz str. 11 protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 10. 2015) nekoresponduje se závěry soudů o zranění poškozené nožem, neboť z její výpovědi lze dovodit, že k útoku mělo dojít před rokem 2009, avšak soudy vzaly za prokázané, že k němu došlo v roce 2012. Poškozená dále tvrdila, že k předmětnému útoku došlo v roce 2013, avšak do svého deníku jej zaznamenala již dne 26. 6. 2012. Rovněž stran skutku pod bodem 3. výroku o vině (konkrétně únos autem) zápis v deníku předchází o asi patnáct měsíců předmětnou událost. Pokud byl přitom obviněný stíhán za jednání, kterého se měl dopustit v roce 2013, avšak odvolací soud připustil, že k jednání došlo v roce 2012, byl tímto postupem zkrácen ve svém právu na obhajobu, neboť mu nebyl dán prostor k tomu, aby mohl takovou verzi vyvrátit. Návrhy na dokazování učiněné ze strany obhajoby poté byly zamítnuty. Byť soud druhého stupně korigoval některá skutková zjištění soudu prvního stupně, tak ve věci stále zůstávají extrémní rozpory mezi provedeným dokazováním a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, stejně jako všechna další rozhodnutí na tento obsahově navazující, případně aby věc byla podle potřeby vrácena státnímu zástupci k došetření. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám rozhodl. Rovněž ve smyslu ustanovení §265o tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 28. 6. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné (resp. v mnohém zcela totožné) námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom takřka výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká svévolné a nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí), neprovedení některých navrhovaných důkazů a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Věrohodnost výpovědi poškozené de facto nebyla žádným provedeným důkazem vyvrácena a s okolnostmi stran chybných časových údajů se vypořádal soud druhého stupně. Výpověď poškozené k tomuto nebyla shledána jako účelová, nýbrž soud původní rozpory přičetl nervozitě poškozené, která prvně (než byly údaje korigovány) předmětné události zařadila do jiného roku. Pokud dále obviněný namítá zamítnutí některých návrhů na provedení dokazování, tak na tyto nelze nahlížet jako na tzv. opomenuté důkazy neboť soud druhého stupně ve svém rozhodnutí jasně a logicky uvedl, proč na jejich provedení nepřistoupil. Z hlediska posuzování námitky týkající se opomenutých důkazů je mj. významná otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Dle Nejvyššího soudu je zároveň podstatné zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014), jako tomu ostatně bylo v projednávané trestní věci. Nejvyšší soud v tomto mohl uzavřít, že soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V projednávané trestní věci Nejvyšší soud rovněž neshledal obviněným namítaný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud v této souvislosti dále zdůrazňuje, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
Lze tedy uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru zcela přiléhavé.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §265b. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu