ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.882.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 882/2016 -51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání, které podal obviněný Z. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 5 To 86/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 5/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2015 , sp. zn. 50 T 5/2012 , byl obviněný Z. B. uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku na skutkovém základě spočívajícím v podstatě v tom, že poté, co obviněný Z. B. jako jednatel společnosti ESUS SMEČNO, s. r. o. (později FVE L., s. r. o.), uzavřel se společností Pairan, s. r. o., smlouvu o dílo na dodávku fotovoltaické elektrárny včetně montáže, obsahující ujednání o výhradě vlastnictví dodávaným částí díla, na jejímž základě společnost Pairan s. r. o. dodala dne 29. 10. 2010 společnosti FVE L., s. r. o., 96 ks fotovoltaických střídačů, které byly vyfakturovány na částku 8.803.008 Kč se splatností dne 12. 11. 2010, tuto fakturu nezaplatil a přes výzvy dodavatele střídače nevrátil a namísto toho střídače v přesně nezjištěné době od 29. 10. 2010 do 28. 2. 2011, za účelem získání majetkového prospěchu, nechal odvézt na neznámé místo, čímž způsobil společnosti Pairan, s. r. o., škodu nejméně ve výši 8.363.520 Kč, kdy následně prostřednictvím spřízněných společností prováděl fiktivní obchody s těmito střídači, které nakonec nechal převézt do skladu v P., kde byly zajištěny, přičemž k zakrytí tohoto jednání formálně převedl svůj obchodní podíl ve společnosti FVE L., s. r. o., na D. K., kterého nechal jmenovat jednatelem společnosti, avšak sám nadále se společností fakticky disponoval, přičemž při uvedeném jednání mu poskytoval pomoc obviněný M. V., který jako jeho blízký spolupracovník od počátku informovaný o všech okolnostech obchodního případu a při vědomosti jednání obviněného Z. B. společně s ním zajišťoval osoby k převzetí obchodního podílu společnosti FVE L., s. r. o., podílel se na převodu společnosti a převozu střídačů na různá místa.
Za to byl podle §206 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. V.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2016 , sp. zn. 5 To 86/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 2. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Soudům vytkl, že z provedených důkazů vyplývá, že nejpozději od 19. 11. 2010 neměl předmětné střídače ve své dispozici, neboť je předal D. K., a nemohl tak spáchat trestný čin zpronevěry. Poukázal na to, že z časového hlediska byl skutek pojat velmi široce, a proto nelze dospět k důvodnému a správnému právnímu závěru o jeho vině. Z výpovědí svědků navíc vyplývá, že do skladového areálu, kde byly střídače původně uskladněny, měl volný přístup kdokoli a příjmy a výdaje ze skladu nebyly nijak evidovány. Nikdo ze svědků nepotvrdil, že by on nechal střídače odvézt nebo že by k tomu udělil pokyn. Obviněný dále namítl, že soudy nesprávně posoudily znalecký posudek k ocenění střídačů.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že námitka obviněného, podle níž již neměl v rozhodné době střídače ve své dispozici, není opodstatněná, jelikož ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku jednoznačně vyplývá, že právní jednání týkající se D. K. bylo fiktivní s cílem zakrytí trestné činnosti a obviněný i poté se společností fakticky disponoval. Státní zástupce rovněž považuje za zcela dostatečné zjištění, že se trestná činnost odehrála v době od 29. 10. 2010 do 28. 2. 2011, a to nejen z hlediska §206 trestního zákoníku, nýbrž i z hlediska požadavku na individualizaci skutku, který vyplývá z §120 odst. 3 trestního řádu. Další námitky obviněného nelze podle státního zástupce vůbec podřadit pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, neboť nesměřují vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný Z. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Ústí nad Labem netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Pokud jde o dovolací námitky vztahující se k okolnostem, jakým způsobem a na čí pokyn byly předmětné střídače odvezeny z původního skladu, stejně jako námitky proti závěrům znaleckého posudku k ocenění střídačů, obviněný jimi v podstatě pouze zpochybňoval zjištěný skutkový stav věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Takové dovolací námitky se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Za námitky proti právnímu posouzení skutku, které jsou z hlediska uplatněného důvodu dovolání relevantní, lze považovat pouze ty, kterými namítal, že nemohl spáchat trestný čin zpronevěry, jelikož v rozhodné době již neměl střídače ve své dispozici, a že časové vymezení skutku je vymezeno příliš široce. Přesto je třeba zdůraznit, že ani u těchto námitek jeho dovolací argumentace důsledně nerespektovala skutkové závěry soudů. K první z námitek lze plně odkázat na znění skutkové věty a příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí obou stupňů (zejm. str. 38 až 40 rozsudku a str. 7 usnesení), podle nichž byl převod obchodního podílu a změna jednatele pouze fiktivní, když skutečná dispozice s majetkem společnosti FVE L., s. r. o., zůstala v rukách dovolatele, přičemž samotný převoz panelů a střídačů byl jednoznačně realizován podle jeho dispozic. Námitka proto nemůže být opodstatněná. Důvodnou pak nebyla shledána ani obecně formulovaná námitka časového vymezení skutku. Nalézací soud se touto okolností podrobně zabýval, přičemž delší časový úsek pouze koresponduje se způsobem provedení činu a dalším nakládáním se zpronevěřenými věcmi. Lze přitom souhlasit s názorem státního zástupce, že takové vymezení skutku rozhodně neodporuje požadavku na jeho individualizaci ve smyslu §120 odst. 3 trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu