ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.954.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 954/2016 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání, které podal obviněný K. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 8 To 658/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 16/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 1 T 16/2014 , byl obviněný K. F. uznán vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §325 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu za jednání pod bodem IV. z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 6 To 100/2015, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město č. j. 1 T 33/2013-207, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků a šesti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 8 To 658/2015 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu k odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině a trestu zákazu činnosti odsoudil podle §325 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu za jednání pod bodem IV. z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 6 To 100/2015, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město č. j. 1 T 33/2013-207, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného dospěl soud prvního stupně k nesprávným skutkovým závěrům, když špatně vyhodnotil důkazy provedené u soudu. Soud jej uznal vinným na základě jediného důkazu v podobě výpovědi svědka N. Jeho výpověď vzal za zcela pravdivou, aniž k tomu byly důvody. Naopak k důkazům nasvědčujícím, že svědek nevypovídal pravdu, soud nepřihlédl nebo je odmítl provést. Shodně jako obviněný přitom vypovídal u hlavního líčení i svědek P., jehož výpověď je nutno považovat za věrohodnou. Dovolatel se cítí být zkrácen na svých právech i postupem soudu prvního stupně, kterým nevyhověl jeho návrhům na výslech jeho matky a svědka Z. J. V řízení navíc nebyl prokázán úmysl užít proti svědkovi násilí, naopak chtěl z místa pouze odjet. Odjížděl přitom jediným možným místem, přičemž nebyla prokázána ani rychlost jeho auta. Pokud se otočil s vozidlem asi 30 metrů od svědka a následně se s vozidlem rozjížděl, nelze takové zrychlení považovat za důkaz toho, že chtěl svědka přejet. S ohledem na uvedené se dovolatel domnívá, že napadeným rozsudkem došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 8 To 658/2015, a na něj navazující rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 1 T 16/2014, zrušil ve smyslu §265k odst. 1 trestního řádu a ve smyslu §365l trestního řádu přikázal soudu, aby věc znovu rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Obviněný K. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ani Okresního soudu Plzeň-město netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Nalézací soud také zdůvodnil, proč nepovažoval za potřebné vyhovět návrhům obviněného na provedení dalších důkazů, toto zdůvodnění vyplynulo ze zjištěné důkazní situace, vylučující důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci, zjištěném na podkladě důkazů před soudem provedených. Z těchto důvodů již vůbec nemohl být shledán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a obsahem provedených důkazů.
Nejvyšší soud pouze poznamenává, že při hodnocení věrohodnosti jediného přímého důkazu, jímž byla svědecká výpověď policisty P. N., nebral nalézací soud v úvahu pouze procesní postavení svědka, které ukládá povinnost vypovídat pravdivě, ani osobní statut policisty jako osoby teoreticky mravně a právně vyspělé, nýbrž tuto svědeckou výpověď hodnotil v souvislosti s nevěrohodnou, měněnou výpovědí dalšího svědka A. P. v kontextu s výpovědí obviněného. Důkazním závěrům nalézacího soudu nelze proto nic vytknout.
Dovolací argumentace obviněného toliko zpochybňovala zjištěný skutkový stav věci, prezentovala vlastní pohled obviněného na hodnocení důkazů, proto se zcela míjela s uplatněným dovolacím důvodem, jak vyloženo shora.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu