ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1164.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1164/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka
a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně Ing. J. R. , zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kodaňská 25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 68 330,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 28 C 83/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2015, č. j. 68 Co 225/2015-72, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 1. 2015, č. j. 28 C 83/2014-47, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhal zaplacení částky 68 330,24 Kč s příslušenstvím, a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalované částky se žalobkyně domáhala z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 EXE 899/2010 a následně u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 70 EXE 6715/2012 (dále jen „posuzované řízení“).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 22. 6. 2010, kdy soudnímu exekutorovi došel návrh oprávněného na nařízení exekuce vůči povinné (žalobkyni). O vedeném řízení se žalobkyně dozvěděla nahlédnutím do spisu dne 15. 12. 2010. Usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 1. 7. 2010, č. j. 2 EXE 899/2010-10, byla nařízena exekuce na majetek žalobkyně. Ústavní soud svým nálezem ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 817/11, exekuční titul, na jehož základě byla nařízena exekuce na majetek žalobkyně, zrušil. Žalobkyně dříve učiněné odvolání proti usnesení Okresního soudu v Jeseníku doplnila dne 23. 8. 2011 přiložením výše zmíněného nálezu Ústavního soudu. Dne 9. 9. 2011 soudní exekutor usnesením, č. j. 081 EX 23167/10-227, exekuci zastavil. Krajský soud v Ostravě, jakožto soud odvolací, usnesení Okresního soud v Jeseníku, č. j. 2 EXE 899/2010-10, svým rozhodnutím ze dne 29. 3. 2012, č. j. 40 Co 195/2012-97, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že je nutné se zabývat místní příslušností tohoto soudu. Ten pak 11. 10. 2012 vyslovil svoji místní nepříslušnost a 10. 12. 2012 věc postoupil Okresnímu soudu v Liberci. Dne 13. 6. 2013 Okresní soud v Liberci návrh na nařízení exekuce zamítl s ohledem na skutečnost, že původní exekuční titul byl zrušen nálezem Ústavního soudu. Posuzované řízení pravomocně skončilo dne 19. 7. 2013. Dne 30. 12. 2013 se žalobkyně obrátila se svou žádostí na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení na žalovanou. Ta žalobkyni vyplatila zadostiučinění ve výši 10 625 Kč.
Po právní stránce se odvolací soud odchýlil od závěru soudu prvního stupně, jenž řízení shledal nepřiměřeně dlouhým, avšak zadostiučinění přiznané žalovanou shledal přiměřeným. Odvolací soud uvedl, že ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je třeba kumulativního naplnění tří prvků, tj. (1) existence nepřiměřené délky řízení, (2) vzniklé škody či nemajetkové újmy a (3) příčinné souvislosti mezi dvěma předešlými prvky. Odvolací soud považoval dobu cca tří let, po kterou posuzované řízení trvalo, za přiměřenou s ohledem na složitost posuzovaného řízení. Zohlednil zejména specifičnost exekučního řízení, skutečnost, že bylo rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy, že bylo rozhodováno o místní příslušnosti soudu a že exekuční titul byl zrušen nálezem Ústavního soudu. Skutečnost, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut až dne 13. 6. 2013, přestože uvedený nález byl vydán již dne 24. 5. 2011, odvolací soud přikládal tomu, že v mezidobí bylo rozhodováno právě o místní příslušnosti soudu, což nepochybně prodloužilo celkovou dobu řízení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud již z toho důvodu neshledal řízení nepřiměřeně dlouhým, neposuzoval ani jednotlivá kritéria pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zakotvená v ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odchýlení dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud nehodnotil kritéria dle §31a odst. 3 OdpŠk jednak každé zvláště a jednak ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá, že v daném případě se jednalo o exekuční řízení, nikterak složité po stránce právní ani skutkové, zejména za situace, kdy byl exekuční titul zrušen nálezem Ústavního soudu. Dovolatelka svým chováním celkovou délku řízení nijak negativně neovlivnila. Pokud jde o zkoumání místní příslušnosti, dovolatelka uvádí, že tato skutečnost jí nemůže jít k tíži, když se jedná o procesní podmínku řízení, kterou musí soud před nařízením exekuce zkoumat. Stejně tak skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem, nemůže jít k jeho tíži. Posouzení významu řízení v odůvodnění odvolacího soudu zcela absentuje. Exekuční řízení představuje významný zásah do práv a povinností každého povinného a má pro něj dehonestující účinky, a to i za situace, kdy se jedná o exekuci oprávněnou. Neoprávněně nařízená exekuce představuje mnohem významnější zásah do osobnostního práva povinného. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
V rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl: „Závěr, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení).“
Dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí důsledně nezabýval hodnocením jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je však patrné, že tak odvolací soud učinil z toho důvodu, že prodloužení řízení po vydání nálezu Ústavního soudu bylo zapříčiněno rozhodováním o místní příslušnosti soudu. Svůj závěr o přiměřenosti délky řízení tak odvolací soud postavil na procesní složitosti posuzovaného řízení, a tudíž z odůvodnění rozhodnutí je patrné, která z rozhodných okolností se projevila v hodnocení délky řízení.
Pokud jde o otázku rozhodování o příslušnosti soudu, pak k této otázce se Nejvyšší soud (byť ve vztahu k věcné příslušnosti) již vyjádřil např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2091/2013: „Soud je povinen kdykoliv za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (§103 o. s. ř.), tj. včetně toho, zda řízení probíhá před soudem věcně příslušným. Však v případě, je-li žaloba podána k věcně nepříslušnému soudu, nelze státu přičítat k tíži z hlediska přiměřenosti celkové délky řízení dobu, již si vyžádá rozhodování o tom, které soudy jsou k rozhodnutí věci věcně příslušné, je-li tato doba sama o sobě přiměřená.“ (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010 či rozsudku ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011). Tento závěr odpovídá také judikatuře ESLP (srov. rozsudek ESLP ve věci Beaumatin proti Francii ze dne 24. 11. 1994, stížnost č. 15287/89, §33).
Jelikož odvolací soud se ve svém rozhodnutí nikterak neodchýlil od výše uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nezakládá dovolatelkou položená otázka přípustnost dovolání. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu