ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1181.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1181/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně J. U. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti žalované L. Š. , zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 222/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 59 Co 320/2015-107, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Leoše Viktorina, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 12.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. června 2015, č. j. 28 C 222/2014-82, zamítl žalobu, jíž se původně žalobkyně (jako žalobkyně a/) a K. V. (jako žalobkyně b/) domáhaly určení, že zůstavitel (jejich otec) J. P., zemřelý dne 1. ledna 2014, byl v den své smrti výlučným vlastníkem označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně na základě provedeného řízení uzavřel, že v daném případě nebyl shledán žádný důvod pro vyslovení absolutní neplatnosti darovací smlouvy, kterou zůstavitel (coby dárce) uzavřel s žalovanou (coby obdarovanou) dne 14. října 2013, a jejímž předmětem bylo darování žalobou dotčeného nemovitého majetku.
K odvolání pouze žalobkyně a) (nynější žalobkyně) Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 59 Co 320/2015-107, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení způsobem obsaženým v rámci výroku II. Odvolací soud předně poznamenal, že „účastníkem odvolacího řízení je i žalobkyně b), která sama odvolání nepodala, ale vzhledem k tomu, že její postavení posuzuje odvolací soud jako nerozlučné s žalobkyní a), coby dědičkami po zemřelém J. P., tak úkon – podané odvolání, se se svými účinky vztahuje i na druhou žalobkyni.“ Pokud jde o meritorní rozhodnutí, odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Provedenými důkazy bylo zjištěno, že zůstavitel netrpěl v době podpisu smlouvy (žádnou) duševní poruchou, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. I podle odvolacího soudu provedení důkazu znaleckým posudkem by vzhledem ke zjištěnému stavu bylo nadbytečné. Zdravotní stav zůstavitele byl v době provedení předmětného právního úkonu (uzavření darovací smlouvy) posuzován příslušnými lékaři, v současné době již nemůže být tento stav hodnocen nijak jinak, než ze zdravotních záznamů, které tito lékaři v té době provedli. Bylo-li namítáno, že zdravotní stav zůstavitele se mohl v průběhu dne měnit, pak je nutno poukázat na výpověď JUDr. J. F., který jako svědek vypověděl, že v době, kdy se dostavil k podpisu darovací smlouvy, byl sice zůstavitel ve špatném fyzickém stavu, ale vzhledem k reakcím na přednes smlouvy bylo zřejmé, že jeho psychický stav byl dobrý a přiměřený ke stavu fyzickému.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud pominul tu část právního názoru Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) obsaženou v jeho rozsudku ze dne 5. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/11, v níž tento judikát deklaruje esenciálnost provedení znaleckého posudku k posouzení otázky, zda posuzovaná osoba v době učinění předmětného právního úkonu byla stižena duševní poruchou, která by vylučovala její rozpoznávací a ovládací schopnosti, či nikoliv. Kromě toho dovolatelka odkazuje dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 718/2013, v jehož odůvodnění je uvedeno, že neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání, nebo své jednání ovládnout. Toto zjištění musí být jednoznačné. V daném případě pak tato požadovaná jednoznačnost nebyla dána s ohledem na rozpornost provedených důkazů a na skutečnost, že ošetřující lékaři pouze poukázali na provedené lékařské záznamy, když na samotný případ si již nevzpomínali, nebo vzpomínali pouze nejasně a navíc tito lékaři se zabývali pouze fyzickou dispozicí svého pacienta, neboť jeho zdravotní stav byl vážný. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná v podaném písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím svého advokáta) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a napadené rozhodnutí naopak považuje za věcně správné. Dovolání žalobkyně považuje za nepřípustné, neboť otázka předložená dovolacímu soudu směřuje proti skutkovým zjištěním obou soudů. Oba soudy se s návrhem dovolatelky, aby soud ustanovil znalce z oboru zdravotnictví, který by posoudil schopnost zůstavitele uzavřít dne 14. října 2013 darovací smlouvu, vypořádal tak, že jej označil za nadbytečný. Soudní znalec by totiž podle soudu musel vyjít ze zdravotnické dokumentace zůstavitele, ze záznamů a zpráv zdravotnických zařízení a ze svědecké výpovědi ošetřujících lékařů. Z žádného z těchto důkazů však neplyne ani náznakem, že by zůstavitel měl psychické problémy, že by užíval léky, které by ovlivňovaly jeho psychiku, nebo že by trpěl poruchami vědomí. Pokud jde o odkaz dovolatelky na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 a sp. zn. 30 Cdo 718/2013, pak skutkové okolnosti v těchto věcech se zcela liší od nyní posuzovaného případu. V těchto věcech totiž soudy nižších stupňů dospěly k závěru o neplatnosti smlouvy pro duševní poruchu převodce, aniž by si k tomu opatřily dostatečné důkazy. Pro tato pochybení Nejvyšší soud napadené rozsudky zrušil. V projednávané věci ovšem oba soudy dospěly k závěru, že zůstavitel žádnou duševní poruchou netrpěl. Svůj závěr opřely o svědecké výpovědi ošetřujících lékařů, lékařské zprávy a zprávu Krajské nemocnice Tomáše Bati. Ke skutkovému závěru, že zůstavitel netrpěl duševní poruchou, nebylo za této situace potřeba zpracování znaleckého posudku, neboť pro tento závěr nesvědčil žádný z provedených důkazů. Pouhé ničím nepodložené tvrzení dovolatelky, že zůstavitel trpěl duševní poruchou, bylo těmito důkazy jednoznačně vyvráceno. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal jí vůči dovolatelce i (původní) žalobkyni b) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně – jak bude rozvedeno níže – není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Předně dovolací soud předesílá (s ohledem na závěr odvolacího soudu o nerozlučném společenství dovolatelky a původně vystupující žalobkyně b/ K. V., a okolnost, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala pouze žalobkyně J. U.), že pro posouzení, zda jde o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; o nerozlučné společenství jde přitom pouze tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby byl nárok uplatněn samostatně kterýmkoliv ze společníků. Jestliže z hmotněprávních předpisů nevyplývá, že by předmět řízení nemohl být projednán ve vztahu ke kterémukoli ze společníků (v tomto případě pozdějších dědiců samostatně), jde na jejich straně o společenství samostatné podle §91 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 1675/2011). Směřovalo-li tedy v posuzované věci předmětné řízení k určení, že právní předchůdce dovolatelky byl ke dni své smrti vlastníkem žalobou dotčeného nemovitého majetku, byl k podání takové určovací žaloby oprávněn kterýkoli z potencionálních dědiců zůstavitele, neboť jde pouze o fázi předcházející projednání dědictví po zůstaviteli, přičemž výsledek předestřeného sporu nijak nepředjímá postavení dovolatelky v rámci dědického řízení, jež bude ohledně sporných nemovitostí následně vedeno (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2375/2012). Lze tudíž uzavřít, že v daném případě se o nerozlučné společenství dovolatelky a původní žalobkyně b) K. V. podle §91 odst. 2 o. s. ř. nejedná; proto podala-li pouze žalobkyně J. U. dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, byla otázka přípustnosti jejího dovolání posuzována toliko ve vztahu mezi dovolatelkou a žalovanou, čemuž odpovídá i označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí.
K posouzení přípustnosti dovolání je pak zapotřebí uvést následující závěry.
Z podané žaloby vyplývá, že dovolatelka (a původně též žalující K. V.) dovozovaly (absolutní) neplatnost darovací smlouvy, kterou dne 10. října 2013 uzavřel zůstavitel (dárce) s žalovanou (obdarovanou), a jejímž předmětem byly žalobou dotčené nemovitosti, na základě následujícího tvrzení:
„Pan J. P. byl dlouhodobě vážně nemocný a ke dni uzavření darovací smlouvy, tj. ke dni 10. 10 2013 byl hospitalizován ve zdravotnickém zařízení Nemocnice Slavičín a podle sdělení lékařů měl postižený mozek a další orgány jako játra a tak podobně. Vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu, užíval velké množství léků, včetně léků tišících bolest a různá jiná psychofarmaka. Jeho zdravotní stav a silná medikace měly za následek, že v době podpisu výše uvedené darovací smlouvy se nacházel ve stavu, v němž nebyl schopen rozpoznat důsledky svého jednání a své jednání ovládnout.
K uzavření darovací smlouvy došlo krátce před smrtí pana J. P., kdy byl ve velmi špatném fyzickém, ale i psychickém stavu. Obě žalobkyně se domnívají, že darovací smlouva ze dne 10. 10. 2013 je tak ve smyslu ust. §38 odst. 2 z. č. 40/1964 Sb., obč. zák., stejně jako dle ust. §581 z. č. 89/2012, OZ, absolutně neplatná, neboť jejich otec, pan J. P., jednal v době jejího uzavření v duševní poruše, kdy v důsledku svého závažného onemocnění a vlivem podávaných léků u něj došlo k vymizení rozeznávací a určovací schopnosti a následky svého jednání nebyl schopen v době uzavírání předmětné smlouvy posoudit a vyhodnotit.“
Žaloba byla tedy založena na tvrzeních, že zůstavitel v době své hospitalizace v nemocnici měl (blíže nespecifikované) postižení mozku a v důsledku užívání značného množství léků nebyl v době učiněného darovacího aktu schopen rozpoznat důsledky svého jednání a své jednání ovládnout.
Je pravdou, že esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoli, je znalecký posudek z příslušného oboru (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011), a že jeho případná absence zpravidla způsobuje deficit ve skutkových zjištěních, který v dovolacím řízení nelze (s ohledem na nynější konstrukci dovolacího přezkumu k tomu srov. dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) nijak revidovat. Avšak při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z hlediska odvolacím soudem posuzované otázky neplatnosti předmětného právního úkonu ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. případný dílčí (avšak pro meritorní rozhodnutí právně významný) skutkový deficit (např. právě ohledně zjištění nakolik byla posuzovaná osoba schopna posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout při zjištění její duševní poruchy v době, kdy učinila předmětný právní úkon) jde (musí jít) na vrub věcné správnosti rozhodnutí, ledaže soudem zjištěný skutkový stav – z hlediska zjištěných právně rozhodných okolností předvídaných v hypotéze ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. – nezakládal (zakládat nemohl) žádné pochybnosti o popsaném skutkovém deficitu; posledně uvedené se právě podle přesvědčení dovolacího soudu vztahuje i na tento případ.
Tvrzené snížení ovládací a rozpoznávací složky zůstavitele v době, kdy uzavíral předmětnou darovací smlouvu (dne 10. října 2013), mělo nastat v období jeho nemocniční hospitalizace. Nebylo přitom např. tvrzeno, že by zůstavitel již před touto svou hospitalizací trpěl duševní poruchou, ani nebylo tvrzeno, že by jeho duševní porucha měla jinou příčinu, než v jeho tíživém zdravotním stavu, které podle žaloby se měl projevit právě v době předmětné hospitalizace. Za této tvrzené skutkové situace proto soud prvního stupně a následně odvolací soud verifikovaly právně rozhodné skutečnosti především z dostupné lékařské dokumentace a vyjádření ošetřujících lékařů, jejichž závěry nevykazovaly ani náznak možného duševního postižení, resp. duševní poruchy zůstavitele v době, kdy učinil předmětný darovací akt. Jestliže tedy soud prvního stupně za takto jím zjištěné (jednoznačné) skutkové situace nepovažoval za relevantní přistoupit ke znalecké verifikaci zdravotního stavu zůstavitele, který by se nutně již odvíjel pouze z takto soustředěné zdravotnické dokumentace, a odvolací soud tomuto postupu nalézacímu soudu přisvědčil, pak v tomto postupu z hlediska shora popsaného soustředění právně rozhodných okolností (nezbytných při posuzování podmínek pro případnou aplikaci ustanovení §38 odst. 2 obč. zák.) nelze spatřovat pochybení.
Odkazuje-li dovolatelka ve svém dovolání na shora rozhodnutí dovolacího soudu v již zmíněných věcech sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 a sp. zn. 30 Cdo 718/2013, pak je třeba poznamenat, že v těchto věcech dovolací soud řešil případy v opačném gardu, kdy nižší soudy dospěly k závěru o naplnění podmínek podle §38 odst. 2 obč. zák. na základě určité míry pravděpodobnosti, resp. v procesních situacích, kdy skutkový stav podle přesvědčení dovolacího soudu nedával podkladu k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. V tomto souzeném případě byl ovšem soudem prvního stupně soustředěn skutkový stav, který znemožňoval učinit závěr o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy, takže v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nelze při řešení právní otázky výkladu §38 odst. 2 obč. zák. spatřovat jakékoliv (aplikační) pochybení ani odklon od judikovaných závěrů dovolacím soudem.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud v tomto směru pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení nemohl vycházet z ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, a proto o těchto nákladech řízení rozhodl podle §9 odst. 4 písm. b), §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011) a §137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a podle §146 odst. 3 o. s. ř. je přiznal žalované, která se prostřednictvím svého advokáta k dovolání dovolatelky, jež bylo tímto usnesením dovolacího soudu odmítnuto, písemně vyjádřila.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. června 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu