ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.129.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 129/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce J. B. , zastoupeného Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné-Mizerově, Kirovova 1430/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 5 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 112/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2015, č. j. 57 Co 381/2015-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 26 C 112/2013-137, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 5 000 000 Kč spolu s 7,05% úrokem z prodlení ode dne 8. 4. 2013 do zaplacení (výrok I), uložil žalobci uhradit žalovanému částku ve výši 5 894 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II) a nepřiznal státu náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta, jelikož se v řízení nepodařilo prokázat, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Soud především na základě zpráv lékařů, znaleckého posudku a závěrů šetření Veřejného ochránce práv shrnul, že postup Vězeňské služby byl v pořádku a nebyla v něm shledána pochybení, léčebná péče byla žalobci poskytována v úrovni adekvátní poznatkům lékařské vědy a zajištění péče v civilním zařízení, kterého se žalobce v průběhu výkonu trestu odnětí svobody domáhat, proto nebylo nutné. Taktéž se vypořádal s vadou znaleckého posudku, kdy znalec neodpověděl příslušným způsobem na jednu z položených otázek.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvoinstančního potvrdil. Druhým výrokem nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ačkoli se neztotožnil s vypořádáním vady znaleckého posudku ze strany Okresního soudu v Karviné, odvolací soud shrnul, že závěr o skutkovém stavu stejně tak i závěry právní byly učiněny správně, když v řízení musí být prokázán nejenom vznik škody, ale i příčinná souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem žalovaného. Ke znaleckému posudku odvolací soud uvedl, že určení bodového ohodnocení onemocnění žalobce mělo být znalcem provedeno a nepříslušelo mu hodnotit otázky právní, tedy zda je či není dáno příčinná souvislost mezi škodou a chorobou žalobce. Avšak toto pochybení nemělo v důsledku vliv na právní posouzení a výsledek řízení. Neshledal proto důvod provádět další dokazování, konkrétně revizním znaleckým posudkem, který navrhoval žalobce, jelikož jeho nesouhlas se závěry posudku nezakládá nutnost provedení revize. Dále se věnoval otázce nákladů řízení, kdy se soud opřel zejména o §142 odst. 1 o. s. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal dovolání žalobce, když žádal zrušení jak rozsudku odvolacího, tak i prvostupňového. Dovolání je dle žalobce přípustné, „když tato otázka nebyla dovolacím soudem doposud řešena.“, a bylo odůvodněno tak, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zejména napadá hodnocení důkazů, neprovedení revizního znaleckého posudku a nesprávné zhodnocení závěrů zprávy Veřejného ochránce práv. V závěru pak kritizuje výrok o nákladech řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatel vymezil přípustnost parafrází §237 o. s. ř., tedy že „tato otázka nebyla dovolacím soudem doposud řešena.“ Nevymezil však (ani v dalším textu dovolání) otázku hmotného či procesního práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soud řešena. Dovolání následně napadá pouze hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů a opakuje již dříve uplatněné argumenty, včetně odvolání na závěry šetření Veřejného ochránce práv, které je však nutno hodnotit jako účelově vytržené z kontextu. Je proto nutno uzavřít, že posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „…k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...)‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
V další části dovolání žalobce napadá rozhodnutí nižších soudů týkající se nákladů řízení. Zde je nutno podotknout, že ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) se jedná o peněžité plnění v hodnotě nižší než 50 000 Kč, tedy bagatelní nárok, proti němuž není dovolání přípustné.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu