ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1326.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1326/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně R. M. , zastoupené Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, proti žalovaným 1) M. K. , zastoupené JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, a 2) MUDr. J. K. , zastoupené Mgr. Adamem Zlámalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1323/23, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 225/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2015, č. j. 1 Co 267/2014-326, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2015, č. j. 1 Co 267/2014-326, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2014, č. j. 36 C 225/2010-279, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně, pokud směřuje proti výroku I. v části o náhradě nákladů řízení a dále proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2015, č. j. 1 Co 267/2014-326, se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. září 2014, č. j. 36 C 225/2010-279, výrokem I. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná provedla skartaci psychiatrického ambulantního chorobopisu vedeného na jméno M. R., který je v její evidenci, výrokem II. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 250.000 Kč podle ustanovení 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen obč. zák.), výrokem III. zamítl žalobu, aby první žalovaná uveřejnila v časopise ODRAZ omluvu ve znění uvedeném ve výroku, výrokem IV. zamítl žalobu, aby první žalovaná zaplatila žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 250.000 Kč podle ustanovení 13 odst. 2 obč. zák. a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. září 2015, č. j. 1 Co 267/2014-326, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Ve výroku III. (správně výroku V.) o nákladech řízení jej částečně potvrdil a částečně změnil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění uvedeného rozhodnutí uvedl, „ že byť nelze souhlasit se všemi přijatými závěry soudu prvního stupně, resp. s jejich formulací, a byť není odůvodnění napadeného rozsudku zcela typické a z části je jen obtížně přezkoumatelné, jde o rozhodnutí správné“. Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení 11 a 13 obč. zák. Uvedl, že základním předpokladem odpovědnosti podle těchto ustanovení je existence zásahu do práv chráněných §11 a násl. obč. zák., který je neoprávněný a současně způsobilý tato chráněná práva porušit popř. ohrozit. Na nezpůsobilost zásahu narušit nebo ohrozit právo chráněné ustanovením §11 obč. zák. je třeba usoudit hlavně v případech, kdy zásah spočívá v tvrzení, která svým obsahem nevyvolávala obavy ze vzniku případného následku nebo byla pronesena za takových okolností, za nichž nehrozilo zveřejnění a nemohlo by dojít ke snížení vážnosti fyzické osoby mezi jejími spoluobčany (např. usnesení NS sp. zn. 28 Cdo 1623/2002). Odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by první žalovaná výrok o zavržení syna žalobkyní pronesla. Všechny další výroky pak byly první žalovanou proneseny v rámci její funkce v Sociální komisi Města Roztoky, a z toho důvodu nemůže být první žalovaná aktivně legitimovaná. Druhá žalovaná podle odvolacího soudu taktéž nezasáhla do osobnostních práv žalobkyně. Z provedeného dokazování, zejména Revizní komise Obvodního sdružení ČLK pro Prahu 2, Čestné rady ČLK, které na základě stížnosti vedly disciplinární řízení s druhou žalovanou, a dále ze zápisu z kontroly Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, vyplynulo, že druhá žalovaná neporušila v rozhodné době platný a účinný zákon o péči zdraví lidu ani vyhlášku o zdravotnické dokumentaci a že nebylo prokázáno, že by porušila zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti. Významná byla i skutečnost, že zdravotnická dokumentace žalobkyně nebyla druhou žalovanou použita veřejně a jejím samotným vedením nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv žalobkyně.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalobkyně dne 20. listopadu 2015 a téhož dne nabylo právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, doplněné podáními ze dne 1. února a 8. února 2016. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek hmotného, resp. procesního práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil odvolací praxe dovolacího soudu:
- především odvolacím soudem konstatovaná a nesprávně zhojená nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně pro nedostatečné odůvodnění provedených skutkových zjištění a právních závěrů, včetně nedostatečného odůvodnění důvodu zamítnutí návrhu na provedení dalších dovolatelkou navrhovaných důkazů,
- dále závěr, že jednání první žalované M. K. nebylo neoprávněným zásahem do práva žalobkyně na ochranu osobnosti, resp. konstatování nedostatku věcné pasivní legitimace této žalované,
- konečně soud, že vedením zdravotnické dokumentace o osobě žalobkyně, stejně jako jejím obsahem, nezasáhla druhá žalovaná do osobnostních práv žalobkyně.
Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila druhá žalovaná, která navrhla, aby bylo zamítnuto; současně požádala o přiznání práva na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř.
Dovolací soud předesílá, že dovolatelka požádala dovolací soud o posečkání s rozhodnutím o jejím dovolání, protože deklarovala úmysl opět nahlédnout do procesního spisu a následně (na podkladě učiněných zjištění) vypracovat se svým zástupcem doplněk podaného dovolání a ten pak předložit dovolacímu soudu (pro úplnost je třeba připomenout, že dovolatelka u dovolacího soudu již nahlížela do procesního spisu ve dnech 26. dubna 2016 a 19. května 2016).
Podle ustanovení §241a odst. 6 o.s.ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Podle ustanovení §242b odst. 3 věta první o.s.ř. může být dovolání doplněno o údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) nebo vymezení důvodu dovolání jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. pak určuje, že účastníci mohou po dobu trvání lhůty k podání dovolání měnit vymezení důvodu dovolání a měnit rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají.
Z obsahu procesního spisu se podává, že žalobkyně, zastoupená advokátem, svoje dovolání podala v poslední den dvouměsíční dovolací lhůty (§240 odst. 1 o.s.ř.), když napadené rozhodnutí bylo doručeno jejímu zástupci dne 20. listopadu 2015, přičemž dovolání bylo podáno ve středu dne 20. ledna 2016. S přihlédnutím k zákonné úpravě, exponované v předchozím odstavci, proto již procesní předpis vylučuje možnost, aby dovolatelka svoje dovolání případně měnila či jinak doplňovala. Dovolací soud proto neshledává žádost dovolatelky, aby bylo vyčkáno podání, jímž by dovolání v označené věci případně dále doplnila, za opodstatněnou, protože k takovémuto podání by dovolací soud nebyl při svém rozhodování oprávněn přihlížet. Z téhož důvodu nemohl dovolací soud přihlédnout k doplňku dovolání, který osobně podala žalobkyně u soudu dne 1. února 2016, s nímž se její zástupce výslovně ztotožnil ve svém podání ze dne 8. dubna 2016.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud přikročil k posouzení podaného dovolání a v prvé řadě se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Dovolací soud konstatuje, že dospěl k závěru, že toto dovolání je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na v dovolání popsaném vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (jak bude popsáno dále) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, spočívající na zásadě, že nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně může být odvolacím soudem jen zrušeno (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004). Naproti tomu přípustnost dovolání v dané věci nezakládají dovolatelkou označené alternativy pod body 2) a 3), neboť u bodu 2) není zřejmé v čem by bylo třeba spatřovat rozpor s judikatorní praxí dovolacího soudu, zatímco u bodu 3) nelze přehlédnout, že v tomto případě je dovolatelčin nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu zbudován na podkladě skutkových tvrzení, takže se nejedná o případ výkladu otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Napadené rozhodnutí ve věci samé pak dovolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a uzavřel, že dovolání je důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelný je tak např. rozsudek (usnesení ve věci samé), jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, tj. ze skutkového stavu zjištěného na základě všech provedených důkazů, aniž by bylo uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, případně aniž by byly vysvětleny případné rozpory mezi nimi.
Podle §157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále uvedeno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Tento výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu dokazování, složitosti dokazování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod.). Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v citovaném ustanovení, je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů). Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR/C. H. Beck, pod označením C 45, zaujal právní názor, že o nepřezkoumatelný rozsudek jde i tehdy, jestliže odůvodnění rozsudku postrádá skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy a jestliže ze závěrů soudu ohledně různých sporných položek není patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. K obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud ve svém rozhodnutí publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 15, III. dílu, č. 122. V těchto případech pak nejsou splněny předpoklady pro opakování dokazování nebo jeho doplňování odvolacím soudem a nezbývá, než takové rozhodnutí zrušit. Je tomu tak proto, že činnost odvolacího soudu je zásadně činností přezkumnou a jestliže je odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, brání tento nedostatek odvolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, publikovaný v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1993, pod číslem 19). Pokud tak odvolací soud neučiní (a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí či změní), zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, obdobně rozsudek téhož soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004).
Bylo již uvedeno, že sám odvolací soud v zásadě vyslovil pochybnosti o přezkoumatelnosti odvoláním napadeného rozhodnutí, obecně poukázal na atypičnost odůvodnění tohoto rozhodnutí, přičemž opět obecně proklamoval, že nemůže souhlasit se všemi přijatými závěry soudu prvního stupně. Aniž by však tyto závěry blíže konkretizoval, současně dovodil, že odvoláním napadené rozhodnutí je věcně správné. Tím však sám pochybil, a to ve dvojím smyslu. Jednak jeho obecné úvahy týkající se otázky přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně samy nejsou exaktní, takže nelze ověřit, které pasáže rozsudku soudu prvního stupně tím míní, jednak s ohledem na skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně pokládá za nepřezkoumatelný i sám dovolací soud, odvolací soud pochybil, pokud toto rozhodnutí podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. nezrušil a věc nevrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud poukazuje na skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně svým netypickým členěním nekoresponduje s požadavky obsaženými v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Především již samotnou expozici toho, čeho se žalobkyně domáhala a z jakých důvodů, řešil konstatováním, že „ Žaloba se domáhala nároků z ochrany osobnosti za celou řadu různých jednání a činů (kdy pak následuje výčet určitých skutečností, aniž by bylo uvedeno, v čem takto žalobkyně spatřuje zásah do svých osobnostních práv). Následuje pak obsáhlé opsání provedených důkazů, které je zapovězeno ustanovením §157 odst. 2 část první věty za středníkem o.s.ř. Samotné zhodnocení toho, co vzal soud za prokázané též neodpovídá požadavkům obsaženým v §157 odst. 2 o.s.ř. Sám odvolací soud konstatoval, že ač soud prvního stupně zmínil ustanovení §13 obč. zák. neuvedl základní předpoklad odpovědnosti podle tohoto ustanovení. Ani v tomto případě proto nelze spolehlivě dovodit, jak soud prvního stupně ke svým závěrům dospěl.
Nelze totiž přehlédnout, že podle ustanovení §11 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“) má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Nelze přitom přehlédnout, že soud prvního stupně uzavřel, že „ zjistil, že k žádnému zásahu žalovaných do práv na ochranu osobnosti žalobkyně nedošlo“. Tento závěr však zcela nepochybně nebere v úvahu rozdíl mezi posouzením „ zásahu“ a „ neoprávněného zásahu“ do osobnostní sféry dotčené osoby a nepřihlíží ani k vlastním předchozím závěrům týkající se zdravotní diagnózy.
Odvolací soud proto tím, že se pokusil „zhojit“ vady rozsudku soudu prvního stupně, se tak odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil, a to jak ve výroku ve věci samé, tak i v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Dovolatelka svým dovoláním napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ve všech jeho výrocích – tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení. V této části však svoje dovolání nikterak neodůvodnila, přičemž s ohledem na uplynutí lhůty k dovolání, již tento nedostatek nemůže napravit. V této části bylo proto dovolání odmítnuto (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dně 1. června 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu