ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2114.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2114/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. U. , zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, proti žalovaným 1) J. M. , 2) J. M. , 3) B. M. , zastoupených Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 6, a 4) M. S. , o zaplacení částky 880.000,- Kč s příslušenstvím a částky 440.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 1018/2005, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 10 Co 167/2014-299, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) nemá žádných z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Lounech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. dubna 2011, č. j. 5 C 1018/2005-149, výroky I. až XI. rozhodl ve shora uvedené věci, kdy zčásti žalovaným 1) a 2) uložil předmětné platební povinnosti a zčásti proti nim žalobu zamítl, vůči žalovaným 3) a 4) žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce a žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I., II., III., V., VI. a VII. změnil tak, jak se podává z jeho prvních pěti výrokových odstavců, ve výrocích IV. a VIII. jej potvrdil ve znění, jak se podává z šestého výrokového odstavce, a dalšími navazujícími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladu jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
V daném případě dovolatelé předpoklady přípustnosti dovolání v podaném dovolání vymezili tak, že „Dovolání je podáváno z toho důvodu, že odvolací soud (zjevně míněno dovolací soud) se obdobnou otázkou nezabýval a vedle toho odvolací soud postupoval ve skutkově totožné věci rozdílně, neboť odlišný právní názor vyslovil KS v Ústí nad Labem v naříkané věci a odlišný ve věci sp. zn. 11 Co 219/2012 KS Ústí n. L. (10 C 169/2006 v Ústí n. L.)...Otázkou spornou, která dle názoru žalovaných není dosud uspokojivě vyřešena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu , je otázka platnosti předmětné kupní smlouvy a dovození závěrů z částečné neplatnosti (neplatnosti některých ustanovení smlouvy).“ Z takto zformulované dovolací argumentace, resp. vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ovšem není zřejmé, kterou z výše připomenutých variant přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovolatelé vlastně uplatňují a v jakém směru předkládají svou dovolací argumentaci, když z dalšího textu dovolání se již podává prostá právní polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Jelikož ze shora vyložených důvodů dovolání žalovaných 1) a 2) postrádá popsanou obligatorní náležitost a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných 1) a 2) podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu