ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2238.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2238/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Mgr. I. P. , zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 949/32, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, o zaplacení částky 6 828 038,80 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 152/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 69 Co 428/2013-272, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 69 Co 428/2013-272 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. března 2013, č. j. 42 C 152/2008-247, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 8 924 453,30 Kč s úrokem z prodlení z této částky (později vzala žalobu zpět co do částky 2 096 414,70 Kč) jako náhrady majetkové újmy, jež měla žalobkyni vzniknout za období od 10. 4. 2003 do 13. 3. 2007 v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl rozsudkem ze dne 22. 3. 2013, č. j. 42 C 152/2008-247, žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 6 828 038,80 Kč s úrokem z prodlení z této částky z titulu škody způsobené nezákonným rozhodnutím žalované, dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil žalobkyni zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení částku 60 184 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že celková doba restitučního řízení byla zcela zjevně nepřiměřená, když řízení trvalo více než 10 let. Soud však uzavřel, že škoda tvrzená žalobkyní nevznikla v příčinné souvislosti s tímto zjištěným nesprávným úředním postupem, neboť tento nesprávný úřední postup nebyl rozhodující příčinou, pro kterou žalobkyně jako oprávněná osoba přišla o možnost uspokojení nároku na náhradu škody. Pokud jde o žalobkyní tvrzenou odpovědnost státu za škodu způsobenou žalobkyni vydáním nezákonných rozhodnutí, soud dospěl k závěru, že žalobkyní označená soudní rozhodnutí nejsou rozhodnutími nezákonnými ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Odlišnost rozhodnutí soudu dovolacího a soudů nižších instancí totiž nepramenila z rozporu s objektivním právem, ale z problematičnosti právní otázky, když znění zákona připouštělo více výkladových možností.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 69 Co 428/2013-272, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že nesprávnost rozhodnutí soudů nižších instancí v posuzované věci nepramenila z nezákonné povahy zrušených rozhodnutí, ale byla důsledkem odlišných názorů soudů na posouzení otázky „výzvy“ ve smyslu ustanovení §5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a nevyplývala tak z rozporu s objektivním právem.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že rozsudek je v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, když odvolací soud chybně vyložil důvody, pro něž byla rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena, a dospěl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu k závěru, že nejsou v rozporu s objektivním právem. Dovolatelka namítá, že Nejvyšší soud sice ve svém zrušovacím rozhodnutí nabídl dvě varianty interpretace ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, avšak takové varianty, z nichž ani jedna nebyla soudy nižších stupňů využita. Soudy nižších instancí tak odůvodnily svá zamítavá rozhodnutí ještě jiným, nesprávným, výkladem, který musel být v rozporu s objektivním právem. Nadto dovolatelka poukazuje na skutečnost, že výklad pojmu „výzva“ byl již proveden v judikatuře Ústavního soudu, která byla v době rozhodování soudů nižší instance již publikována.
Žalovaná v podaném vyjádření uvedla, že považuje napadený rozsudek za správný. V případě, že by tato rozhodnutí byla zrušena jako nezákonná, pak je běžnou praxí, že tento důvod Nejvyšší soud výslovně ve svých rozhodnutích uvádí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání.
Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z tam jmenovaných okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolání je proto také důvodné.
Pro rozhodnutí ve věci je rozhodné posouzení otázky, zda v posuzovaném řízení zrušená rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí nezákonná ve smyslu OdpŠk.
Podle ustanovení §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení §8 Odpšk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
V posuzovaném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 původně pod sp. zn. 17 C 38/98 a posléze pod sp. zn. 11 C 10/2005 (dále jen „posuzované řízení“) se žalobkyně domáhala, aby byla žalované A. D. uložena povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání ideální jedné poloviny domu čp. a ideální jedné poloviny stavební parcely č. 2233 o výměře 488 m 2 v k. ú. V., obec P., zapsané na LV č. 1917 a tyto nemovitosti žalobkyni vydat.
Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2002, č. j. 17 C 38/98-133, jímž byla žaloba zamítnuta. Obvodní soud pro Prahu 2 v rozsudku uvedl, že ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“) ve znění derogačních nálezů Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, publikovaného pod č. 164/1994 Sb., a ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 24/96, publikovaného pod č. 2/1997 Sb. (dále jen „citované derogační nálezy“), je třeba vykládat tak, že úspěšnost žaloby závisí na tom, zda subjektivní právo na vydání věci osoby oprávněné bylo uplatněno způsobem předvídaným zákonem, tedy písemnou výzvou. Tento názor vychází dle soudu z celkové koncepce zákona, který předpokládá, že teprve výzvou k vydání věci se z práva přiznaného restitučním zákonem stává soudně vymahatelný nárok. Písemná výzva je přitom v případě osob oprávněných podle citovaného derogačního nálezu limitována šestiměsíční prekluzivní lhůtou, jejíž běh započal vykonatelností citovaného nálezu (1. 11. 1994). Naopak pro uplatnění nároku u soudu není stanovena pro osoby oprávněné podle citovaného derogačního nálezu žádná prekluzivní lhůta. Soud se dále zabýval otázkou, zda ve stanovené prekluzivní lhůtě 6 měsíců ode dne vykonatelnosti derogačního nálezu byl nárok uplatněn u již uspokojené oprávněné osoby předvídaným způsobem. Dospěl přitom k závěru, že žalobce nedoložil, že by své právo uplatnil písemnou výzvou adresovanou žalované, přičemž za výzvu nelze považovat dopis ze dne 12. 11. 1996 adresovaný žalované.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, č. j. 19 Co 475/2002-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byla-li věc vydána povinnou osobou dle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích osobám oprávněným na základě znění zákona účinného od vykonatelnosti derogačního nálezu, vznikne oprávněné osobě na základě nálezu nárok na vydání věci uplatněním práva, tj. písemnou výzvou k vydání věci ve lhůtě 6 měsíců od 1. 11. 1994 i vůči osobám, jimž byla věc vydána. Takto uplatnit svůj nárok musely tyto oprávněné osoby bez ohledu na to, jakým způsobem byla upravena lhůta pro jeho uplatnění. Taktéž odvolací soud dospěl k závěru, že písemná výzva uplatněna nebyla.
Následně byly oba rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 281/2004, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že současné znění ustanovení připouští dvě možné výkladové varianty. První z nich naznačuje dovolatelka: může-li nově nastoupivší oprávněná osoba po právu žalovat na uzavření dohody o vydání věci (spoluvlastnického podílu k ní) osobu, které již byla tato věc v rámci restituce vydána, pak samotná zákonná formulace o uplatnění nároků u soudu (bez vazby na event. speciálně upravenou lhůtu k uplatnění těchto nároků) znamená, že vůči takovému žalobci nelze konstruovat jakoukoli povinnost předtím vyzvat žalovaného k vydání věci resp. spoluvlastnického podílu k ní. Tato výkladová varianta se opírá též o závěr, že vztah mezi nově nastoupivší oprávněnou osobou a tou osobou, jejíž restituční nárok již byl uspokojen, již není vztahem oprávněné a povinné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Druhou interpretační variantu představuje přístup, který vyvozuje důsledky z odkazu na odstavec 2 téhož ustanovení, obsaženého v ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Upravuje-li §5 citovaného zákona v odstavci 2 lhůtu v délce šesti měsíců pro výzvu k vydání věci, pak by i před uplatněním nároku u soudu nově oprávněnou osobou vůči té, které již věc byla vydána, měla předcházet – opět v šestiměsíční lhůtě - její výzva, adresovaná oprávněné osobě již uspokojené.
Dovolací soud výkladovou variantu zastávanou dovolatelkou odmítl, když uvedl, že smyslu aktuálního znění zákona odpovídá druhá z předestřených variant. Přijetí první interpretační varianty by totiž připouštělo neexistenci jakýchkoli (prekluzivních) lhůt pro uplatnění nároků těch oprávněných osob, které nabyly plný rozsah svých práv až v důsledku derogačního nálezu. To by ovšem neposloužilo právní jistotě osob, jejichž restituční nároky již byly dříve uspokojeny. Lze tedy odůvodněně požadovat, aby nově oprávněné osoby uplatnily své nároky od data účinnosti uváděného nálezu, tj. od 15. 1. 1997, a to jak výzvou v šestiměsíční lhůtě vůči osobě, které již byla věc vydána, tak i v jednoroční lhůtě (běžící od téhož data) u soudu.
K samotným požadavkům na výzvu potom Nejvyšší soudu uvedl, že za výzvu postačí považovat i takový projev vůle, který nebude vyzývat k vydání věci výslovně (k tomu srov. široký výklad výzvy jako právního úkonu Ústavním soudem v nálezu ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98, Sbírka nálezů a usnesení svazek 12, č. 109). V krajním případě lze připustit, aby byla podmínka výzvy splněna (konzumována) i uplatněním nároku na uzavření dohody o vydání věci (nároku na vydání věci) přímo u soudu, neboť požadavek směrovaný vůči osobě, která věc drží, je v žalobě obsažen. Takto vytyčené požadavky byly z hlediska skutečností, zjištěných v posuzované věci, naplněny. Pokud jde o volní projev vůči žalované jako osobě, které již věc byla vydána, pak na ni se původní žalobce obrátil dopisem již dne 12. 11. 1996, byť znění tohoto dopisu požaduje „vysvětlení“ vzniklého majetkového stavu. Je však zřejmé, že s tímto stavem autor dopisu nesouhlasil a považoval žalovanou za osobu, jež by měla své postavení obhájit.
K otázce posouzení, zda se jedná o nezákonné rozhodnutí, se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013. V něm uvedl, že pojem „nezákonné rozhodnutí“, od nějž je vznik škody odvozován, není v zákoně č. 82/1998 Sb. blíže definován. Aby bylo možno rozhodnutí státního orgánu považovat za nezákonné, je třeba v zásadě splnit dvě podmínky: rozhodnutí musí být pravomocné (případně vykonatelné bez ohledu na právní moc) a rozhodnutí musí být zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost.
Podmínka pravomocného rozhodnutí vychází z premisy, že do okamžiku nabytí právní moci má účastník řízení možnost bránit se odpovídajícími procesními prostředky a v rámci instančního přezkumu dosáhnout změny či zrušení rozhodnutí, které je pro něj nepříznivé. S právní mocí je rovněž spjata vykonatelnost rozhodnutí, neboť výkonem rozhodnutí může dojít ke vzniku škody.
Podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat.
Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1391/09, vyjádřil názor, že za nezákonné je třeba považovat takové rozhodnutí, které je v rozporu s objektivním právem, lze však zohlednit možnost existence zvláštních okolností případu, díky nimž odlišnost výsledku řízení před soudy nižší instance oproti výsledku řízení před soudem vyšší instance nemusí nutně pramenit z nezákonné povahy změněného či zrušeného rozhodnutí, respektive z jeho rozporu s objektivním právem, nýbrž může být odůvodněna například problematičností právní otázky ve věci, jež nebyla dříve řešena či na jejíž řešení se názory různí, přičemž žádný z takových názorů nemůže být prohlášen za rozporný s objektivním právem.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, uvedl, že protože odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu tudíž vyplývá, že „nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí“ (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 94).
Za nezákonné naopak nelze považovat rozhodnutí, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace (§205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) nebo jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci sporného řízení je uplatnili (ač tak mohli učinit dříve) až po vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, uveřejněný pod č. 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že soudy obvykle nejsou povinny v rozhodnutí přímo vyslovovat nezákonnost rozhodnutí (resp. zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost), je nutné při posouzení podmínky zákonnosti, resp. nezákonnosti vydaného rozhodnutí, vycházet z rozhodnutí jako z celku, tedy z odůvodnění zrušujícího rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009).
V přezkoumávané věci je tedy zásadní identifikování důvodu, pro které bylo rozhodnutí soudů nižších instancí zrušeno dovolacím soudem, tedy nesprávného právního posouzení věci nebo vady řízení, kterých se soudy dopustily, a pro které bylo rozhodnutí zrušeno a následné zhodnocení, zda takové právní posouzení věci či taková vady měla svůj původ v rozporu s objektivním právem nebo v jiné okolnosti (složitosti posuzované právní otázky).
V posuzovaném řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 původně pod sp. zn. 17 C 38/98 a posléze pod sp. zn. 11 C 10/2005) bylo dovolání připuštěno pro posouzení do té doby – a to jak v judikatuře Nejvyššího soudu, tak ani v judikatuře Ústavního soudu – neřešené právní otázky běhu lhůt podle ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění citovaných derogačních nálezů Ústavního soudu. Přestože citované derogační nálezy Ústavního soudu byly podkladem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o této otázce, nelze uzavřít, že by v nich již byla rozhodná právní otázka posouzena, respektive že by z nich právní řešení rozhodné právní otázky (lhůty pro uplatnění nároku osoby, která se stala podle ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích oprávněnou až na základě citovaného derogačního nálezu Ústavního soudu u osoby, jíž byla věc již vydaná, a u soudu jednoznačně vyplývalo.
Jakkoliv však Nejvyšší soud posoudil existenci a běh lhůt odlišně od soudů nižší instance (zatímco soudy nižší instance dospěly k závěru, že prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku u osoby, jíž byla věc vydána, v délce 6 měsíců běží od 1. 11. 1994 a prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku u soudů vůbec neexistuje, dovolací soud dovodil, že prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku u osoby, jíž byla věc vydána, v délce 6 měsíců běží od 15. 1. 1997 a prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku u soudu v délce 1 roku běží od téhož data), všechny soudy (tedy soudy nižší instance i soud dovolací) shodně dospěly k názoru, že lhůty byly v posuzovaném případě zachovány, a následně posuzovaly, zda byla učiněna výzva vůči osobě, jíž byla věc vydána.
Právě rozpor v posouzení toho, zda lze dopis, jenž žalobce poslal žalované dne 12. 11. 1996, v němž požaduje „vysvětlení“ vzniklého majetkového stavu, posoudit jako výzvu ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, byl zásadním důvodem pro zrušení rozhodnutí soudů nižších instancí rozsudkem dovolacího soudu. Soudy nižších instancí dospěly k závěru, že výzva zaslána nebyla, neboť subjektivní právo na vydání věci osoby oprávněné nebylo uplatněno způsobem předvídaným zákonem, tedy písemnou výzvou. Dovolací soud naopak dospěl k závěru, že za výzvu postačí považovat i takový projev vůle, který nebude vyzývat k vydání věci výslovně a v krajním případě lze připustit, aby byla podmínka výzvy splněna (konzumována) i uplatněním nároku na uzavření dohody o vydání věci (nároku na vydání věci) přímo u soudu. Takto vytyčené požadavky byly z hlediska skutečností zjištěných v posuzované věci naplněny zasláním dopisu ze dne 12. 11. 1996, z nějž bylo zřejmé, že žalobce s nastalým stavem nesouhlasil a považoval žalovanou za osobu, jež by měla své postavení obhájit. Jak přitom vyplývá ze samotného zrušovacího rozsudku dovolacího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 281/2004, otázka požadavků, jež je třeba klást na výzvu, byla již vyřešena v judikatuře Ústavního soudu, konkrétně v jeho nálezu ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98, o nějž se ve svém odůvodnění dovolací soud opřel. Tuto otázku proto nelze považovat za natolik problematickou, aby v této okolnosti byl spatřován důvod pro rozpor mezi výsledkem řízení před soudy nižších instancí a soudem dovolacím. Pokud totiž tato právní otázka byla již v době rozhodování soudů nižších instancí vyřešena v judikatuře Ústavního soudu a tyto soudy se od řešení přijatého Ústavním soudem odchýlily, je třeba uzavřít, že postupovaly v rozporu s objektivním právem, a jejich rozhodnutí je třeba považovat za nezákonné.
Rozhodné v souzené věci tedy je, že důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí nebylo právní řešení otázky existence a běhu lhůt podle ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění citovaných derogačních nálezů, jakkoliv právě pro řešení této právní otázky zásadního právního významu bylo dovoláním připuštěno, ale řešení navazující otázky nezbytné formy výzvy, kterou bylo třeba vyřešit až poté, kdy bylo vyřešeno, zda neuplynula žalobci marně lhůta k učinění takové výzvy a jejíž řešení plynulo z dřívější judikatury Ústavního soudu. Z tohoto důvodu je proto třeba uzavřít, že rozhodnutí obou soudů nižší instance byla zrušena pro nezákonnost, když se oba soudy odchýlily od rozhodovací praxe při řešení otázky nároků kladených na učiněnou výzvu. Pokud v přezkoumávané věci dospěly soudy k jinému názoru, dopustily se tak nesprávného právního posouzení věci, a jejich rozhodnutí proto nemůže obstát.
Při novém posouzení věci nepřehlédnou soudy závěry judikatury Nejvyššího soudu, ze kterých jasně plyne, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným výkonem veřejné moci (lhostejno zda nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. Tento závěr již dovodil Nejvyšší soud ve skutkově obdobné věci, když v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, uvedl, že proti státu lze uplatňovat nárok na náhradu škody způsobené oprávněné osobě tím, že jí povinná osoba věc včas nevydala, jen za předpokladu, že porušení právní povinnosti státem tvořené nesprávným úředním postupem, jenž má spočívat v tom, že soud nerozhodl o restituční věci v přiměřené lhůtě, vedlo ke ztrátě pohledávky oprávněné osoby (z titulu odpovědnosti za škodu) vůči povinné osobě.
Otázkou, zda již došlo ke vzniku škody, tj. zda měla žalobkyně možnost domoci se své pohledávky vůči osobě žalované v původním řízení, by se soudy měly zabývat na prvém místě.
Vzhledem k výše uvedenému a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 6. 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu