ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2278.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2278/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně PaedDr. L. R. , zastoupené Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, o zaplacení 1 222 763,31 Kč a 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 3/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, č. j. 17 Co 473/2014-393, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 11. 11. 1991, jímž byla socha sv. Jana Nepomuckého v jejím vlastnictví prohlášena kulturní památkou, když v tomto řízení byla jako účastník opomenuta a ani jí nebylo doručeno rozhodnutí. Dále se domáhala náhrady škody z nezákonných rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, kterými jí byla uložena povinnost přemístit sochu zpět a dále pokuta za přestupek na úseku památkové péče, když obě rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena. Žalobkyně se rovněž domáhala náhrady nemajetkové újmy, kterou spatřovala v tom, že jí nikdy nebylo doručeno rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991, takže nemohlo nabýt právní moci a toto řízení stále trvá.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud současně uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 600 Kč.
Odvolací soud (částečně ve spojení se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobkyně, ač vlastnice sochy, nebyla o probíhajícím řízení o jejím prohlášení za kulturní památku informována a toto rozhodnutí jí nebylo doručeno. Jedná se o nesprávný úřední postup, který však vyústil ve vydání rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991, jež ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, nebylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno, neboť nabylo právní moci dnem 26. 4. 2006 poté, co bylo nejpozději ke dni 26. 1. 2006 doručeno žalobkyni. Žalobkyně se s úplným obsahem rozhodnutí seznámila při nahlížení do spisu ve dnech 25. – 26. 1. 2006, čímž jí ve smyslu soudy citované judikatury Nejvyššího správního soudu počala běžet tříměsíční lhůta k podání opravného prostředku, když zákonné ustanovení, které původně vylučovalo použití obecných předpisů a možnost podání opravného prostředku ze strany vlastníka věci, bylo v mezidobí zrušeno Ústavním soudem. Následně dopisem ze dne 30. 1. 2006 žalobkyně žalované sdělila, že se cítí být dotčena na svých právech, ale nemá námitek vůči zařazení sochy do seznamu movitých kulturních památek a navrhuje tak její přeřazení. Tento dopis tak soudy nepovažovaly za opravný prostředek. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, č. j. 7 Ca 267/2008-53, bylo zrušeno rozhodnutí ministra kultury ze dne 23. 7. 2008 o zamítnutí rozkladu žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 26. 2. 2008, když soud neshledal pochybení při prohlášení sochy za národní kulturní památku, avšak považoval za důvodnou námitku žalobkyně, že nebylo odstraněno rozhodnutí o prohlášení sochy kulturní památkou ze dne 11. 11. 1991. Soud ministru kultury uložil, aby zahájené řízení o prohlášení sochy za kulturní památku zastavil a pokračoval v předchozím řízení s tím, že rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 doručí žalobkyni, pokud nebudou dány jiné skutečnosti, jež by prokázaly, že jí již dříve bylo doručeno nebo oznámeno. Poté ministr kultury rozhodnutím ze dne 13. 2. 2014 své předchozí rozhodnutí zrušil a řízení zastavil a průvodním dopisem o uvedeném informoval žalobkyni s tím, že rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 nabylo právní moci, neboť se s ním žalobkyně ve dnech 25. – 26. 1. 2006 seznámila a není proti němu opravný prostředek. Dne 18. 2. 2014 podala žalobkyně rozklad proti rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991, přičemž tento rozklad byl zamítnut pro opožděnost rozhodnutím ministra kultury ze dne 26. 9. 2014, když podle odůvodnění rozhodnutí je nutno napadené rozhodnutí považovat ke dni 26. 1. 2006 za doručené a lhůta k podání opravného prostředku uplynula dnem 26. 4. 2006 a rozhodnutí toho dne nabylo právní moci. Proti tomuto poslednímu rozhodnutí ministra kultury podala žalobkyně žalobu ve správním soudnictví, o které v době rozhodování odvolacího soudu nebylo rozhodnuto.
Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu doby trvání řízení odvolací soud konstatoval, že pokud žalobkyně až do 25. 1. 2006 o existenci rozhodnutí, jímž byla socha prohlášena za národní kulturní památku, nevěděla, resp. nebyla seznámena s jeho obsahem, neboť se správního řízení neúčastnila, nemohla jí nemajetková újma, která je subjektivní psychickou kategorií, za uvedené období vůbec vzniknout. Správní řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od 26. 1. 2006 do 26. 4. 2006, tedy po dobu tří měsíců, což je doba, která zcela vylučuje vznik nemajetkové újmy.
Pokud se žalobkyně domáhala též náhrady škody z rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, která skutečně byla zrušena, pak tato rozhodnutí jsou bez jakékoliv příčinné souvislosti k tvrzené škodě, kterou žalobkyně, podle svých skutkových žalobních tvrzení, výlučně vztahuje k rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 11. 11. 1991.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, a to v celém rozsahu, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nemohou založit otázky žalobkyně týkající se právního posouzení postupu správního orgánu, který nejednal s žalobkyní jako s účastnicí řízení, jako nesprávného úředního postupu, neboť právní posouzení této otázky odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), přičemž tento závěr platí i v případě chybného posouzení účastenství v řízení, které mělo za následek, že s poškozeným nebylo jednáno jako s účastníkem řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004).
Vyšel-li odvolací soud při posuzování vzniku nemajetkové újmy z doby, po kterou byla žalobkyně účastnicí řízení, tedy od okamžiku, kdy se o řízení a rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 dozvěděla, do dne, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci, není rovněž jeho právní posouzení této otázky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které „účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném [zde žalobkyně o správním řízení], nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani otázky týkající se právního posouzení doručení rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991, neboť dovolatelka pomíjí, že otázka doručení uvedeného rozhodnutí žalobkyni a jeho právní moci byla již vyřešena v rozhodnutí ministra kultury ze dne 26. 9. 2014, kterým byl rozklad žalobkyně ze dne 18. 2. 2014 zamítnut pro opožděnost. Toto rozhodnutí příslušného orgánu přitom v době rozhodování odvolacího soudu nebylo pro nezákonnost zrušeno. Vzhledem k tomu, že o uvedené otázce bylo již příslušným orgánem vydáno rozhodnutí, soud z něj vychází (§135 odst. 2 o. s. ř.). Soud rozhodující o náhradě škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
Ze stejných důvodů nemůže přípustnost dovolání založit ani otázka, zda „je u podání účastníka řízení, který ve svém podání vytýká správnímu orgánu postup, kterým byl v řízení zcela opominut, a současně projeví (i jen částečný) nesouhlas s (prvoinstančním) rozhodnutím, druhoinstanční správní orgán (…) povinen přezkoumat celé řízení i celé napadené rozhodnutí.“ Navíc odvolací soud k takovému skutkovému závěru o obsahu projevu vůle (v podání žalobkyně ze dne 30. 1. 2006) ani nedospěl, tudíž na jeho právním posouzení nemohlo napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviset. Polemika se skutkovým stavem přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 3. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu