ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2352.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2352/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce V. Ch. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Thámova 402/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 226 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 219/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2015, č. j. 14 C 219/2014-109, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 69 Co 453/2015-359, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2015, č. j. 14 C 219/2014-109, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 69 Co 453/2015-359, se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení shora uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci jako manželovi povinné vzniknout v důsledku nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 16899/2003.
Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle §1, §13 odst. 1 a §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že v namítaném řízení nedošlo k průtahům ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení a tudíž nelze konstatovat, že by žalobci mohla vzniknout nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení. Úkony soudu v namítaném řízení byly prováděny v přiměřených lhůtách, vyjma období od září roku 2004 do ledna roku 2005, kdy lze konstatovat, že mohlo být jednáno plynuleji. Soud shledal významný podíl žalobce na délce řízení, neboť docházelo k opakovanému podávání námitek podjatosti, podávání návrhů na určení lhůty k provedení procesního úkonu, které byly opakovaně zamítány, jakož i k podávání opožděných odvolání, o nichž bylo třeba rozhodnout. V namítaném řízení bylo opakovaně rozhodováno soudy všech stupňů i Ústavním soudem s ohledem na značnou procesní aktivitu žalobce a manželky žalobce jako povinné. O návrzích bylo rozhodováno v řádných procesních lhůtách.
Odvolací soud dále doplnil, že účelem exekučního řízení je uspokojit oprávněného, jestliže povinný nesplnil svou povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím. Povinný, a zásadně obdobně i manžel povinného, si musejí být vědomi toho, že nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu exekučním titulem, může být zahájeno a vedeno exekuční řízení směřující k nucenému vymožení uložené povinnosti. Vedením a trváním exekučního řízení tak povinnému, a obdobně i manželu povinného, nemůže z povahy věci vznikat nemajetková újma v souvislosti s trváním exekučního řízení. Povinný a (zásadně) obdobně i manžel povinného nemohou pociťovat úzkost nebo nejistotu v příčinné souvislosti s exekučním řízením, ale jen v souvislosti s tím, že povinný dobrovolně nesplnil povinnost uloženou mu exekučním titulem. V namítaném exekučním řízení bylo po pravomocném nařízení exekuce opakovaně potvrzeno, že je zde formálně i materiálně vykonatelný exekuční titul, který nebyl povinnými (mimo jiné manželkou povinného) dobrovolně splněn, a není zde důvod pro zastavení exekuce ve vztahu k žalobci, jakožto manželovi povinné, jehož účastenství v namítaném exekučním řízení je dáno zákonem a vzniká dnem, kdy soudní exekutor vydal exekuční příkaz postihující věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů.
Rozsudek odvolacího soudu a výslovně i rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Dovolací soud proto podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. řízení o dovolání směřujícímu proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
V rozsahu, v jakém dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Posuzované dovolání ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí nedostatkem nutných náležitostí dovolání spočívajícím v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání a v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Tato vada, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla žalobcem v zákonné lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel toliko opakuje svoji dosavadní argumentaci, aniž by z jeho podání bylo zřejmé, s řešením jaké otázky hmotného či procesního práva v napadeném rozhodnutí nesouhlasí, a aniž by vyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Za vymezení dovolacího důvodu nelze považovat ani nesouhlas s údajným tvrzením odvolacího soudu, že „v exekučním řízení je účastník na straně povinné bez nároku na lhůty k rozhodování. Vše se řídí tím, aby bylo oprávněným vymoženo a vymáhání usnadněno, a to i na úkor povinných.“ Takový závěr totiž v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu uveden není.
Obdobně zákonnému požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze dostát pouhou citací ustanovení §237 o. s. ř., bez toho, aby z dovolání bylo zřejmé, který ze čtyř zákonem upravených předpokladů přípustnosti je ve vztahu k té které právní otázce podle dovolatele naplněn, a bez toho, aby tento předpoklad přípustnosti byl vymezen shora uvedeným způsobem. Za takové vymezení nelze považovat odkaz na judikaturu dovolacího soudu: „precedent 22 Cdo 311/2001 a 32 Odo 792/2004“, neboť uvedený odkaz se týká toliko nesouhlasu dovolatele s tím, jak v posuzovaném řízení bylo rozhodnuto o jeho účastenství. Tato polemika nijak nesouvisí s předmětem nynějšího řízení (zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení).
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
K zákonnému požadavku vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že‚ velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Dovolání ani v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu